Křeček, který snědl dědu Mráze

Křeček má hrozně velikou pusu, a to proto, že si v ní dělá zásoby. Kdybyste se mu tam podívali, to byste se divili, jak to tam má hezky zařízeno. Má tam poličky s nastříhanými papíry a na nich cibuli a česnek, trochu husího sádla, kousek špeku a samozřejmě zavařeniny. Ty jsou až nahoře, a když je chce křeček sundat, musí si stoupnout na špičky. 
Špižírna je pro křečka důležitá věc, musí s jídlem vydržet přes celou zimu, kdy nic nedělá, kdy jenom spí a spí. Ale co když se přece jenom občas probudí a má hlad? Pak se tedy nají a spí dál. 
Křečci mají veliké budíky a na nich místo hodin měsíce. Když jdou křečci v říjnu spát, natáhnou si budíky na březen, zívnou a usnou. Někteří před spaním chvíli čtou a usínají až v listopadu, ale i těm začnou v březnu zvonit budíky, křečci se protáhnou, vylezou z postelí, vyčistí si zuby, posnídají a jdou se kouknout, jak to s tím jarem vypadá. 
Ale všichni křečci nejsou stejní. 
Byl jednou jeden křeček a ten se jmenoval Anatol. Byl to všelijaký křeček, nepořádný, prolhaný a sobecký, hrůza povídat. 
Všichni křečci si dělali zásoby na zimu, jenom Anatol snědl všechno hned a na zimu nemyslel. Jen trochu smetany měl na poličce, a to proto, že mu ji přinesla tetička Anežka. Jinak se mu ve spíži válela hromada starých krámů, pohlednice bůhví odkud, hrníčky bez oušek a polámané hřebeny, knoflíky od límečků, stará trička a houpací kůň s uraženou nohou. 
Když se všichni křečci chystali ke spánku, byl Anatol tak nepořádný, že si svého budíka nařídil docela špatně. A jak tak spí, najednou crrrr. Anatol se protáhne, vyleze z postele a dostane náramný hlad. Sní tedy smetanu od tetičky Anežky, ani si neutře vousy a leze ven. Ta trocha smetany mu hlad vůbec nezahnala, naopak, má ještě větší chuť k jídlu, ale říká si, je jaro, někde něco seženu. 
Ale představte si, že neuvidí žádnou zelenou trávu, žádné konvalinky, žádné sluníčko, ale samý bílý sníh. Nepořádný Anatol si nařídil budíka místo na březen na prosinec, a tak místo jara je zima, až to praští. 
Anatol s něčím takovým vůbec nepočítal, a než se vzpamatuje, sníh mu zavěje vchod do díry a křeček neví, co si počít. 
Mokro má až za ušima, kručí mu v břiše, je mu zima, a tak si sedne u cesty a brečí. 
A jak tak brečí, jde kolem děda Mráz, tlustý jako kulička, s červenou čepicí, bílými vousy a síťovkou plnou pomerančů. 
Copak tady děláš, křečku, povídá a pára mu jde od pusy, proč nespíš a co Ti tak kručí v břiše? 
A křeček Anatol, když vidí dědu Mráze s tolika dobrotami, začne plakat ještě víc a říká tím nejdojemnějším hlasem na světě: 
Jsem křeček Anatol, rozdal jsem, co jsem měl, tetičce jsem dal smetanu, starostí o křečky nemohu ani spát a teď mám hlad a kručí mi v břiše. 
Ubohý Anatole, povídá děda Mráz, opravdu jsi hubený, na, vezmi si pár pomerančů, slupni to, a tady máš čepici, aby Ti nemrzly uši, já budu za chvíli v teple, jdu tamhle do školy nadělovat dětem pomeranče, jsou v nich vitamíny, děti je potřebují, aby byly zdravé, tak nazdar, a jde. 
A křeček slupne pomeranče, hned je tlustý jako koule, nasadí si čepici, a hele, vypadá se svými bílými vousy od smetany docela jako děda Mráz. 
Kdybych byl děda Mráz, napadne ho, najedl bych se pořádně pomerančů a pak bych šel do školy a krásně se zahřál. 
A jde, dohoní dědu Mráze, poklepe mu na rameno a povídá: 
Poslyšte, tak mi napadá, co kdybyste šel domů a já to rozdal dětem za Vás, nikdo to nepozná, co říkáte? 
A děda Mráz si myslí, ten křeček se zbláznil, užuž si chce ťukat na čelo, ale otočí se a vidí Anatola jako velikánskou kouli s bílými vousy a červenou čepicí a napadne ho, že to ten křeček nejspíš myslí vážně. 
Anatole, řekne tedy pomalu a s důrazem, uvažuj trochu, kdo to kdy viděl, aby křečci rozdávali dárky? Děda Mráz jsem já a já taky budu rozdávat. 
Ale Anatol nemá chuť na uvažování, má chuť na pomeranče a na teplo, chce to všechno po dobrém nebo po zlém, a tak nakonec otevře svou velikánskou pusu a děda Mráz je v ten ráz i se síťovkou ve špižírně. 
A křeček si vykračuje ke škole, cpe se pomeranči a přemýšlí, co rozdá dětem. 
Rozdám jim sněhové koule, vypadají trochu jako pomeranče, říká si, přidám k tomu nějaké staré pohlednice, hřebeny a knoflíky a bude to, a tak si udělá plno sněhových koulí, dá si je do kapes a zazvoní na školníka. 
A školník otevře, řekne, pojďte dál, děti už čekají, a vede Anatola do tělocvičny, do krásně vytopené tělocvičny plné dětí, které volají, dobrý večer, dědo Mrázi, to jsme rády, že jsi konečně tady, něco Tě zdrželo, viď? 
A křeček vyleze na stupínek a říká, máte tady krásně teplo, to se mi líbí, vymrzl jsem po cestě, rozdám Vám dárečky, doufám, že se Vám budou líbit, jenom pomeranče jsou trochu nezralé, ale to nevadí, necháte je uležet, tak prosím začneme. 
A holčičky a chlapečkové chodí na stupínek a křeček jim rozdává sněhové koule, hrníčky bez oušek, knoflíky, hřebeny, staré pohlednice a roztrhaná trička, děti jsou překvapeny a říkají si mezi sebou, to jsou nějaké ošklivé dárečky, co? Ale paní učitelka je napomíná, co to má znamenat, jestli to děda Mráz uslyší, ještě se urazí, jenže malý Kryštof, který dostane houpacího koně s uraženou nohou, si myslí, ať se děda třeba urazí, to je mi jedno, a řekne docela nahlas, ten kůň k ničemu není, Ty jsi nějaký divný děda Mráz, a křeček to zaslechne, velice se rozzlobí a křičí, jak to, že k ničemu není, jak to, že jsem divný děda Mráz, jen se podívej, a sedne na koně a houpá se sem tam, houpá se vztekle, velice vztekle, a jak se tak vztekle houpá, udělá se mu špatně od žaludku, a jak by ne, po jídle se nikdo houpat nemá, a tak Anatol sleze z houpacího koně zelený až běda, kroutí se a paní učitelka běží k telefonu. 
Haló, tady škola, onemocněl nám děda Mráz, volá paní učitelka a sanitka je v minutě tady, pan doktor vejde v bílém plášti a říká, jen klid, jen klid, to bude angína, v zimě je jí plno, podívá se křečkovi do pusy a žasne, na poličce sedí děda Mráz, drží síťovku se zbylými pomeranči, klátí nohama a říká, to je dost, už jsem si myslel, že tady budu do jara, a leze ze špižírny. 
A děti, paní učitelka i pan doktor nevědí, co si mají myslet, na stupínku stojí dva dědové Mrázové, nikdo neví, který je ten pravý, až maličký Kryštof řekne, vsaďte se, že pravý je ten se síťovkou, a pravý děda Mráz se usmívá a říká, uhodl jsi, synu, já jsem děda Mráz, který Vám nese pomeranče plné vitamínů, a toto je křeček Anatol, starý sobec, který Vám rozdal své staré haraburdí, lotr jeden. 
A Anatol si myslí, je zle, měl bych se rychle ztratit, ale nejde to tak lehce, všechny děti mají sněhové koule, všechny umějí dobře mířit, a tak je Anatol za chvíli mokrý jako myš, peláší ze školy, jak nejrychleji umí, a říká si, příště si musím přece jenom pořádně natáhnout budíka