Krejčík králem

Před dávnými léty, kdy nikdo z nás nebyl tehdy ještě na světě, žil v Podlesí krejčík Cihlička. Byl to prohnaný chlapík; ani lišky, které chodí Vocáskovům do kurníku na kuřata, nemohly by se s ním měřit, ač by ho byl jen trochu povyrostlý člověk přeskočil. Za našich dob říkáme takovým lidem ferina. 
Byl starý mládenec. Vařil si sám a jedl sám, o ženu nestál. „Co má sníst žena, sním sám a budu mít dvojitou sílu!“ rozumoval náš milý krejčík Cihlička. Krejčovina už ho počínala mrzet. Bylo i tenkrát tak, že těm starým nosili jen záplatovat, a bude to až na věky. Zpytoval rozličné cesty, jimiž by si mohl vydělat ten vezdejší chléb; ale nijak to nešlo, a naposled mu ta jehla, nitě a náprstek byly přece jen vždy nejmilejšími přáteli. 
Abych nezapomněl: světnice, v níž spal, vařil a pracoval, měla tu nevýhodu, že si ji mouchy z celé vsi vyvolily za místo k sněmům, v nichž to vždy tak bzučelo, že se ubohému krejčíkovi dělaly až mžitky před očima a uši zaléhaly. Několik plácaček už polámal, ale co naplat, much neubývalo. 
Jednoho dne došíval právě rukáv ke svatebnímu kabátu pro Honzu rychtářovic. Bylo už naspěch, jiný mistr počestného řemesla krejčovského sotva by jej byl zhotovil, a tak chtěj nechtěj musel si Honzík zajít k Cihličkovi, který byl vždy pohotově vyhovět zakázkám. 
Už jsem pověděl, že mistr právě došíval rukáv ke kabátu, když mu zabzučel kolem hlavy nový roj much. Jiný, ještě větší usedl na jasně modrém sukně na tabuli. Cihlička se nerozmýšlel, vyletěl z nízké židličky, jako by šídlo do něho vrazil, mrštil rukávem po mouchách a celý stůl se začernal pobitými. A asi také tolik jich ulétalo se zpřeráženými křídly v divokém bzučení na dvorek. „Zatrolené mouchy, už mě nebudete pokoušet,“ pomyslel si, „musím si Vás spočítat.“ 
Dlouho počítal. „Dvě stě, tři sta, a dvakrát tolik mohlo být těch, které uletěly,“ pravil potichu. Náhle se mu zablesklo v očích, svraštělá tvář se stáhla k vítěznému smíchu. Daleko od sebe mrštil náprstkem, který se mu blyštěl na prostředním prstu pravé ruky, až tabuli v okně rozrazil. „Jednou ranou tři sta zabil a dvakrát tolik poranil,“ zajásal krejčík Cihlička. Za chvíli nato utíkal z vesnice do městečka, jako když mu hlavu zapálí. 
Brzy se procházel náměstím. Lidé, kteří ho potkávali, se zastavovali a dívali se za ním, že si mohli oči vykoukat. Však také měli na něm co vidět. Na jeho čepici se zdaleka blýskala významná slova: 
„Jednou ranou tři sta zabil a dvakrát tolik poranil.“ 
Náš milý Cihlička už neměl chuti vrátit se ke své niti a náprstku. Ten by mu beztoho děti, které si hrávají pod okny, nevrátily. A chaloupka? Ať si v ní zůstává, kdo chce, alespoň mu ji spraví, než se vrátí ze svých cest. „Budu si hledat štěstí,“ pomyslel si krejčík z Podlesí a pustil se do světa. Beztoho nebyl jako tovaryš dále než na zápraží. 
Právě když odcházel z města, zarachotil na náměstí buben a městský dráb ..... později se mu říkávalo policajt a lidé ho vídávali na jarmarcích, chraptivým hlasem vyvolával, že v té a v té zemi (kdybych ji jmenoval, nic by Vám to nepomohlo) se uhnízdil veliký drak. A král onoho království že po sousedních krajích rozhlásil, kdo zbaví jeho zemi netvora, že s ním bude v zámku panovat do jeho smrti a pak že bude kralovat sám. Když chraptivý, vysmolený hlas drábův umlkl, zase zarachotil buben a kluci z celého města valili se za ním na druhý roh náměstí. 
„Co, půjdu tam,“ rozhodl se okamžitě Cihlička, „kdo ví, co se nestane! Nadarmo mi nedala bába kmotra do vínku čtveráctví. Vždyť i David zmohl obra, a kde nevystačí síla, musí pomáhat chytrá hlava.“ 
Hezký kus cesty urazil už krejčík od svého domova. Slunce pálilo jako oheň. „Nemám naspěch, kdy dojdu, tehdy dojdu, sednu si.“ A brzy se Cihlička natáhl pod košatou lípou v hebounkém trávníku. Ani ho ve vysoké travině skorém nebylo vidět. 
Odpočívaje přemýšlel, jak se dostane ke králi a jak to vyvede. Ale dnes mu hlava nechtěla nijak sloužit. „Sedláky, Cihličko, je snadno napálit, pověsit jim na nos velblouda. Ale přelstít draka, to je něco jiného. Tomu mě tatík neučil. Drak je přece jen drak!“ uvažoval krejčík z Podlesí. 
Když tak přemítal, zahrčel v dáli kočár a rachot se kvapem blížil k Cihličkovi. Ten pozvedl hlavu a vytřel si oči, aby lépe viděl. „Kýho ďasa, to JE nějaký velký pán, snad to bude sám král,“ pomyslel si. 
Náhle povoz zarazil. „Co je to tamhle za člověka, jdi a podívej se, co se mu to blyští na čepici!“ pravil pán k lokajovi. Ale lokaj k Cihličkovi nedošel, mžikem se obrátil a celý ustrašený přiběhl nazpátek. 
„Milostivý králi, ten člověk jednou ranou tři sta zabil a dvakrát tolik poranil!“ sotva dechu popadaje oznamoval sluha pánovi. 
„Nu, to je něco pro nás, takového muže právě hledám, jdi a pozeptej se, zdali by mi nechtěl posloužit!“ 
Ten rozkaz nebyl milému lokajovi po chuti. Ale král poroučel a sluha musí poslouchat. 
Lokaj sotvaže po silnici došlapoval, jenom po špičkách šel, aby toho lidobijce nevzbudil. 
Cihlička měl nos, jeho hlava ho v dobrou hodinu neopustila. Tvářil se, jako by spal, a chrápal, co mu jen plíce mohly stačit. 
Několik kroků od lípy, pod níž se Cihlička usadil, zůstal lokaj stát a hlasem co možná přívětivým, ale třesoucím se zvolal: 
„Příteli!“ 
Cihlička se však ani nehýbal. 
„Příteli!“ zavolal lokaj znovu, ale neméně bázlivě. 
Krejčík pozvedl hlavu, protřel si oči, přitiskl si čepici lépe na hlavu a nevrle křikl na lokaje: 
„Co chceš? Běda Tobě, vzbudil-lis mě nadarmo!“ 
„Jeho Milost král té a té země vzkazuje, abys vstoupil k němu do služby.“ 
Stěží to sluha dopověděl, nemohl dále strachem a úzkostí. 
„Kde je Tvůj král?“ zhurta zvolal Cihlička. 
Lokaj jen ukázal na kočár, který v hezké dálce odtud stál uprostřed silnice. 
Krejčík vstal, na sluhu ani nepohlédl a vážným krokem šel ke králi. Král opakoval, co už sluha Cihličkovi oznámil, a krejčík si nezadal. Tvářil se přísně a uvelebil se vedle krále v kočáře. 
Teprve nyní mu král vypravoval o své zemi, že se v ní zahnízdil drak, který se už jeho poddaných tolik natrápil, že už mu ani nemají co dát, a nyní že přijde řada na lidi. Všechen dobytek už prý je tentam. „Po všech říších jsem dal rozhlásit, že kdo zbaví mou zemi onoho netvora, bude mým spoluvladařem a po mé smrti nástupcem.“ 
„Slyšel jsem o tom, králi. Drahý je mi sice život, ale pro Tvé dobro a pro blaho Tvého lidu se odvážím,“ vážně promluvil Cihlička a přitom se potutelně usmál, aby to král neviděl. 
Přijeli do zámku. Vše tam vypadalo tak smutně jako o pohřbu. Dvořané chodili se svěšenými hlavami a lid se modlil v chrámech za odvrácení zla. Pozítří se už bude losovat, kdo první přijde do dračí jámy. 
Mezitím se dostavil na královský hrad jakýsi obr z cizí zámořské krajiny, chlap kolik sáhů vysoký, a síly měl tolik, že by mohl duby v lesích vyvracet, skály lámat a s uraženými balvany pohrávat jako s míčem. 
Sotvaže uzřel krejčíka, kterého král s sebou přivedl na draka, usmál se opovržlivě: 
„Takový knoflík, že by tři sta lidí jednou ranou zabil a dvakrát tolik poranil? Uhlídáme! Ať nejsem jediný syn panovníka z velikého království obrů, dokáže-li ta jehlička, že potvoru usmrtí!“ 
„Zkusme to tedy, pane obře, kdo má více síly a mrštnosti. Ať se Jeho Milost král přesvědčí a celý dvůr s ním,“ usmál se jízlivě krejčík. 
V královské zahradě stála velká višně, tak vysoká, že do vrcholku nestačil žádný žebřík. 
„Kdo z nás přeskočí korunu této višně, aby se nohou nedotkl větví a nesehnul je?“ navrhl Cihlička. 
Ale obr jen pohodil hlavou, rozběhl se a mžikem byl nahoře ve vzduchu. Na koho však čeká neštěstí, neujde mu, ať dělá co dělá! Našemu velikánu se zapletly nohy mezi větve, takže klesl k zemi hlavou nazpět a sehnul s sebou celou korunu. 
Cihlička však se zachytil větví rukama, a když se obr z ratolestí vyprostil, vymrštila se višně zas do výše a krejčík se mžikem jako jablko válel na druhé straně. Bez poranění vyskočil a vysmál se obrovi, co hrdla měl. 
„Však se teprve nyní ukáže pravda!“ rozhorlil se jediný syn panovníka z království obrů. „Kdo vyhodí tuto kouli výše k oblakům?“ A jako oblázkový kámen letěla vzhůru koule tak ohromná, že by ji dva neunesli. 
Teprve za hodnou chvíli dopadla k zemi a vyryla do měkké půdy hezkou jámu. 
Krejčík se sehnul, aby učinil totéž, ale sotva mohl kouli obejmout. „Kryštofe, Kryštofe!“ vykřikl znenadání Cihlička a obracel oči k oblakům. 
„Proč křičíš? Dělej, dělej, ať vidím, co dokážeš!“ zlobil se už nedočkavý obr. 
„I mám tam nahoře bratra kováře, chci se ho zeptat, zdali nepotřebuje železo. Vyhodil bych mu tam tu kouli, aby ji ve výhni rozdělal.“ 
„Nech to jen, nech ..... ,“ pravil obr červenaje se rozpaky. Nechtěl přijít o kouli, jíž si v dlouhých chvílích ukracoval čas a cvičil sílu. 
Celý dvůr se krejčíkovi divil, i král ho pochválil a jen obr skřípal zuby, že ten knoflík je nad něho. 
„A nyní tedy půjdeme, tam se rozhodne, komu patří chvála a čest,“ navrhl obr zelený vztekem. 
Šli. Celý královský dvůr je provázel. Přiblížili se k dračímu doupěti. Dvě šikmé jámy vedly dovnitř. Jednou děrou si drak vycházel pro potravu a druhou se vždy vracel. 
„Poslouchej,“ pravil obr krejčíkovi. „Usnadním Ti práci: Ty vlezeš dolů a vyženeš mi ho, a já ho nahoře zabiju. A o odměnu se rozdělíme.“ 
„Co škodí, jsem spokojen!“ odvětil vážně Cihlička kousaje se do rtů, aby nevypukl v hlasitý smích. 
A brzy zmizel v té jámě, kterou drak nasycen vždy zalézal nazpět. 
Bylo k jedenácté hodině a v tu dobu vycházívala obluda ven, kde už stávaly u kůlu uvázané ovce, koně, krávy, každý den něco jiného. Běda, kdyby nebyli nic přichystali! Netvor by se byl pustil do vesnic a dávil lidi bez rozdílu. 
Strašný ryk se ozval v jámě, až se půda otřásla a všem zalehly uši, že trvalo hezkou chvilku, než zase slyšeli. Cihlička se v jámě zapotil, jako kdyby byl vlezl do rybníka. 
Sotvaže se však nahoře objevila dračí hlava, oči se zasvítily jako žhavé železo a jazyk v tlamě se začervenal, jako kdyby se byl omáčel v krvi, obr, který stál u vchodu na stráži, rozehnal se těžkou železnou palicí a mžikem se půda začernala dračí krví, promíchanou jedem. 
„Zadrž!“ ozval se zespoda Cihličkův pronikavý hlas, měl už takový zvyk křičet, co mu hrdlo vystačí, myslel vždy, když ho není vidět, aby ho alespoň bylo slyšet. „Vždyť jsem ho držel za nohu a chtěl přivést ke králi živého!“ 
„Nu, už je pozdě, měls to říci dřív!“ zabručel obr. 
„Dělit se tedy nebudeme,“ pravil Cihlička, když vylezl ven. „Každý rozumný musí uznat, že celá odměna patří mně. Zajisté to uzná i Jeho Milost král.“ 
Rozmrzen odešel obr do dalekých zámořských krajin. Nevím, zdali prohlédl Cihličkovu lest, ale to vím, že tam zdědil po otci království a zapřísáhl se, že se krejčíkovi pomstí. Zda však své přísaze dostál, to mi nikdo nevypravoval, a proto Vám to také nepovím. 
Krejčíka však chválil všechen lid, král ho posadil po své pravici, a když umřel, odkázal mu celé království. Ale zač musím pochválit Cihličku také já, je to, že ve svém štěstí nezapomněl na ves, v níž poprvé uzřel to boží sluníčko. Když jel do vsi, zvonili všemi zvony, pan farář s učitelem, rychtářem a konšely ho uvítali a musel jim vypravovat, jak se stal králem. Jeho chaloupka dosud stála, spravena už tak, že on by to byl jaktěživ nedokázal. Daroval ji těm, kteří se v ní usadili. 
Ale Honza rychtářovic se dosud neoženil, neměl nový kabát a ve starém nechtěl s nevěstou k oltáři. Král mu koupil nový, krásný, se stříbrnými knoflíky, velikými jako pěst, a počkal si na svatbu, sám mu ji vystrojil. Hojně obdaroval nevěstu a ženicha a své známé z let nouze a chudoby. 
Dosud tam vypravují o králi krejčíkovi. Také já to tam slyšel, a jak jsem to slyšel, pověděl jsem zase Vám.

Zdroj:www.abatar.cz