Krejčík v začarovaném zámku

Jeden chudý krejčík třel bídu a přemýšlel, jak by přišel k nějakým penězům. Měl stále míň a míň práce a jediný výdělek ..... záplaty na sukně staré Kalamajkové, která mu za to ostatně zůstávala dlužna ..... nestačil ani na sůl. I řekl si, že to takhle dál už nejde a vypravil se do světa. Vzal si s sebou jen jehlu, klubko nití a dřevěný metr. Živil se z ruky do úst a putoval z kraje do kraje. Štěstí pořád nepotkával.
Až jednoho dne uviděl na kopci zámek. Ptal se lidí, kdo tam bydlí, ale ti ho ustrašeně varovali.
„To je přece začarovaný zámek, kam se nikdo neodváží. Od sklepa až po střechu je plný čertů.“
„Se mnou odjakživa čerti šili,“ povídá krejčík, „co se mi může stát, když se tam podívám?“
A šel tam.
Vystoupil na kopec, prošel bránou, vstoupil do zámku, čerti nikde. Vešel do hodovní síně a užasl. Stál tam dlouhý stůl bohatě pokrytý jídlem a pitím.
Krejčík se rozhlédl, zdali ho nikdo nepozoruje. Nikoho neviděl. Jen se zdi na něho hleděly dva obrazy v prastarých zlatých rámech. Na jednom byl rytíř Zelislav, na druhém jeho choť Milena, jak oznamovaly nápisy na kovových štítcích na dolních okrajích rámů. Krejčík chvíli čekal, zdali se rytíř nebo jeho choť neobjeví, ale když to trvalo dlouho a kručelo mu v žaludku čím dál tím více, stoupl si ke stolu a chtěl si nabrat jídlo na talíř.
Ale jak se ulekl, když se mu místo jídla objevila na talíři hlava čerta! Krejčík se však nedal. Sekl po čertovské hlavě metrem a hlava zmizela, jenže celý čert stál najednou za ním a chechtal se. Krejčík se po něm ohnal, ale čert uhnul a krejčík se natáhl na zem. Vrátil se znova ke stolu a chtěl se napít. Ale sotva uchopil pohár s vínem, vyšlehl proti němu plamen a v ruce držel místo poháru lebku. Zahodil ji a chtěl si odpočinout v křesle. Ale v křesle se objevil čert a chechtal se mu do očí. Krejčík zas po něm metrem, čert zmizel. Krejčík unaven dopadl do křesla, jenže to se pod ním propadlo a krejčík seděl na zemi.
A čert mu nedal pokoj. Znovu se objevil. Krejčí popadl židli a ohnal se po něm, ale čert zmizel v krbu, kde se připravená polena naráz rozhořela.
„Jen se upeč!“ zajásal krejčík a vzal dmychadlo, které leželo u krbu, a dmychal do plamenů, aby hodně planuly. Jenže čert se objevil za krejčíkem a znovu se výsměšně pochechtával.
Krejčík spatřil truhlu a dostal nápad. Přiskočil a zvedl víko. čert hup! a skočil do truhly. Krejčík rychle nad ním přiklopil víko a sedl si na ně.
„Mám tě!“ myslel si spokojeně. Jenže ne nadlouho. V tom se truhla rozpadla a z ní vyskočili čtyři malí čertíci. A krejčík zase seděl na zemi. Navíc se objevil čert a začal pískat na píšťaličku. Měla kouzelnou moc. Nohy začaly krejčíkovi tancovat samy od sebe. A čertíci se začali kroutit a pitvořit a vyplazovali na krejčíka jazýčky. Krejčík popadl dva čertíky za vlasy a škubl, ale čertíci zmizeli a krejčík držel v ruce dvě paruky.
Už toho měl dost. A pro samé trampoty zapomínal se bát.
Rozehnal se ke dveřím, aby už byl venku, ale vtom jde proti němu sám rytíř Želislav. Ta samá tvář a ten samý oděv jako na obraze. Krejčí oněměl hrůzou. Rytíř Želislav se zastavil a nová postava se objevila vedle něho. Jeho choť Milena, klečící na kolenou a lomící rukama. Rytíř Želislav krutě napřáhl ruku, objevili se dva zbrojnoši a odvlekli ubohou ženu do vězení.
Krejčí v hrůze udělal proti tomuto vidění kříž. A všechno naráz zmizelo. Oddechl si. „To se tu asi někdy stalo a proto upadl zámek do moci čertů,“ řekl si a přemýšlel, co udělá.
Nic se už neobjevovalo a hlad se opět hlásil. K očarovanému stolu už se krejčíkovi nechtělo, rozbalil tedy pytel, který nesl s sebou a vyňal z něho krajíček okoralého chleba. Když trochu zahnal hlad, lehl si na pytel a usnul.
Ani ve spánku neměl klid.
Zdálo se mu, že vidí otvor ve zdi, poskytující průhled do temného žaláře, kde na slámě ležela bledá rytířova choť Milena. Právě se pozvedla a obrátila ztrápené oči ke krejčíkovi. Slyšel její chvějící se hlas:
„Nelekej se, statečný hrdino. Dočkáš se odměny, když předržíš tuto jedinou noc. Krejčovskou křídou si udělej kolem sebe kruh a nic se Ti nemůže stát, dokud z kruhu nevyjdeš. Do pytle, na kterém spíš, pochytáš všechna strašidla v tomto hradě.“
Krejčík chtěl prolézt otvorem ve zdi, ale sotva udělal krok, probudil se. Ale sen byl tak živý, že poslechl. Vytáhl z kapsy krejčovskou křídu, udělal kolem sebe kruh a čekal.
Najednou zahřmělo a objevil se čert. Jenže nemohl dál než na kraj křídového kruhu. Snažil se aspoň vylákat krejčíka ven. Ukazoval mu karty, probíral je palcem a lákal ho na partičku maryáše.
„Nemám chuť na karban, čerte!“ okřikl ho krejčík. „Táhni si hrát se svými pekelníky!“
čert na ta slova zmizel.
Zato z druhé strany se objevil celý průvod jiných čertů. Pokoušeli krejčíka všemi způsoby.
Jedni ukazovali zlato a lákali ho z kruhu. Ale krejčík se na ně rozkřikl:
„Na to své čertovské zlato mě nenachytáte, pekelná čeládko!“ A čerti udělali místo jiným. Ti zas byli nastrojeni jako kuchtíci v zástěrkách a bílých čepicích a ukazovali krejčíkovi na mísách pečená kuřátka, husí stehýnka, kusy pečení a zvěřiny, aby ho dostali z kruhu. Křikl na ně:
„Znám už to Vaše pohostinství, zatracenci!“ a čerti zmizeli.
Nově se objevivší čerti valili velký sud s vínem, narazili jej před krejčíkovýma očima a plnili si číše. Krejčík měl vyschlo v hrdle a tisíc chutí přiskočit a napít se s nimi, ale ovládl se.
„Prolijte si chřtán sami, stvůry!“ křikl na ně a rázem je zahnal.
Už myslel, že má vyhráno, ale mýlil se.
Vítr rozrazil dveře na balkon a dovnitř vlétly tři čarodějnice na ohnivých košťatech. Rozlétly se proti krejčíkovi a doufaly, že uskočí a vypadne z kruhu. Ale krejčík se jim uhýbal tak obratně, že nepořídily.
„Máte smůlu, čarodějné báby!“ smál se jim.
A tu se čarodějnice naráz proměnily v krásné dívky, které se na krejčíka usmívaly a lákaly ho k sobě.
To už bylo horší. Krejčík měl namále. Chtělo se mu vyskočit z kruhu a veselit se s těmi krasotinkami. Ale včas se vzpamatoval.
„Jehla, brachu!“ říkal si, „píchni se jehlou, kamaráde, abys neprohloupil!“ Píchl se jehlou a hned dostal rozum. A jako by tím píchl i do čarodějnic, naráz zmizely.
Krejčí si utřel zpocené čelo. Ale pot byl studený jako led. S hrůzou si pomyslel, že noc ještě není u konce. A čerti, jako by si řekli totéž, nastoupili k poslednímu útoku. Objevilo se jich sta, nebo snad tisíce, a všichni kroužili kolem krejčíkova křídového kruhu. Štěkali, hýkali, škytali, říhali, dělali všechno možné, aby ho přivedli z míry. Ale krejčík stál jako kámen. Věděl, že mu nemohou ublížit, dokud setrvává v kruhu.
Čerti připravili novou podívanou.
Otevřely se dveře a v nich se objevilo několik čertovských pacholků a vlekli na smrt bledého rytíře Zelislava. Rytíř spínal ruce, aby krejčík zůstal v kruhu, a ukazoval mu na pytel, ležící na zemi u krejčíkových nohou. Krejčík pochopil. Popadl pytel, otevřel jej a nastavil na čerty. Ti, vábeni neodolatelnou mocí, jeden za druhým se vrhali do pytle, až v něm zmizeli všichni. Krejčík rychle zavázal pytel a oddechl si. V pytli bylo tisíce čertů a přece nebyl plnější, než kdyby v něm byly brambory.
Rytíř Želislav přistoupil a usmíval se.
„Zvítězil jsi, hrdino,“ řekl krejčíkovi. „zachránil jsi mne i mou choť, řekni, jak se Ti máme odměnit.“
Krejčík zatím o odměně nechtěl mluvit a raději šel s rytířem do žaláře ..... stejného, jaké viděl ve snu a odvedli odtamtud rytířovu choť Milenu, dosud živou, i když utrpení na ní zanechalo stopy.
Před krejčíkovýma očima se vrhl rytíř na kolena a prosil svou dobrou ženu za odpuštění všeho zlého, co jí způsobil svou zaslepeností, když ji uvrhl do žaláře, aby se mohl zmocnit jejího jmění. Milena byla tak dobrá, že mu odpustila. Viděl, že přestálé utrpení vyhnalo z jeho duše všechno zlo.
Krejčík s nimi zůstal na hradě. Do smrti měl dost práce. A když jednou, jak se mu to napřed zdálo ve snu, rozvázal pytel s čerty, nevyřítily se žádné příšery, ale vysypaly se samé poctivé zlaťáky. Za ty už si krejčík koupil pěkný domek v podzámčí a vzal si za ženu čipernou dívčinu, která měla porozumění pro to, že s krejčíkem občas šili všichni čerti.