Křišťálová koule

Byla jednou jedna čarodějka a ta měla tři syny. Chlapci se milovali bratrskou láskou, a možná proto jim matka nedůvěřovala a myslela si, že ji jednoho dne oloupí o její kouzelnou moc. Tak toho nejstaršího pro jistotu proměnila v orla a odsoudila ho k žití ve Skalistých horách, kde celé dny kroužil na nebi a tu a tam se vrhal střemhlav dolů. Toho druhého proměnila ve velrybu, která byla odsouzena k životu v Bezedném oceánu, a lidé ji vídávali, jak vypouští do výše mohutný vodotrysk. A aby toho nebylo po málu, čarodějnice jim určila, že se mohou na dvě hodiny denně změnit opět v lidi. Toho třetího už proměnit nestihnula. Ten se tak vylekal, že z něj bude nějaké divoké zvíře, třeba medvěd nebo vlk, že tajně z domu utekl. A když už byl venku, rozhodl se, že se vydá na Sluneční zámek, kde prý žije zakletá princezna, která už dlouho toužebně čeká na vysvobození. Lidé povídali, že už třiadvacet mladíků vzalo smutný konec, když se o to pokoušelo, a že už zbyl jen poslední pokus, při kterém může být krásná princezna vysvobozena, pak už bude zakleta navěky věků.

Tak hoch dlouhý čas putoval, ale Sluneční zámek stále nikde. Jednou dorazil do hlubokého lesa a nemohl najít cestu ven. Tu uviděl v dálce dvě obřiska, která na něj mávala, a když k nim přišel, řekla mu: „Podívej se, človíčku. Máme tu tenhle klobouk a neumíme se domluvit, komu patří. Když se dáme do pranice, nic to nevyřeší, protože jsme oba stejně silní. Ale slyšeli jsme, že vy malí lidičkové jste chytří, tak nám pomoz a rozhodni!“ „Jak se můžou dva dospělí chlapi hádat o obyčejný klobouk?“ podivil se čarodějnický synek. „Ale to je kouzelný klobouk!“ ohradila se obřiska: „Kdo si ho nasadí, ocitne se tam, kde si přeje.“ „Dejte mi ten klobouk!“ řekl hoch: „Já poodejdu kousek cesty, a když na vás zavolám, tak poběžíte o závod, kdo u mne bude první, tomu bude klobouk patřit.“ Nasadil si klobouk a šel kus cesty, ale jak stále myslel na princeznu, na obry dočista zapomněl a šel stále dál a dál. Najednou si hmátnul na hlavu, uvědomil si kouzelný klobouk a zvolal: „Chci být na Slunečním zámku!“ A bylo to!

Prošel bránou Slunečního zámku a všemi komnatami, až v té poslední našel princeznu. Ale jak se polekal, když ji spatřil, popelavě šedý obličej plný vrásek, kalné oči a rudé vlasy. Nu, učiněná babice! „Ty jsi ta princezna, o jejíž kráse si povídají na celém světě?“ zvolal. „Ano.“ odpověděla smutně: „Ale tohle není moje pravá tvář. Když chceš vědět, jak opravdu vypadám, musíš se podívat do zrcadla. Zrcadla totiž nedokáží lhát, ukazují pravdu.“ Hoch vzal do ruky zrcadlo, podíval se do něj a uviděl dívku tak krásnou, že by se světu nad tou krásou zastavilo srdce, a té krásce po tvářích stékaly slzy bolesti a smutku. Tu řekl: „Jak tě mohu vysvobodit? Žádné nebezpečí mě neodradí.“ Princezna mu odvětila: „Když se ti podaří získat křišťálovou kouli, která patří mocnému čaroději. Má v ní ukrytou svoji kouzelnou moc. Už jich tolik kvůli mně zemřelo a ty jsi tak mladý. Velmi mě rmoutí, že tě uvádím do takového nebezpečí.“ „Mě nemůže nic zadržet, jen mi pověz, co mám učinit.“ řekl. „Sejdi z téhle hory dolů k prameni, který zpod ní vyvěrá, tam potkáš divokého zubra, se kterým musíš bojovat. Když budeš mít štěstí a zabiješ ho, tu z něj vylétne ohnivý pták, který v pařátech ponese ohnivé vejce, a právě v tom vejci leží ukryta místo žloutku křišťálová koule. Ohnivák drží vejce pevně, neboť kdyby upadlo na zem, začne hořet a spálí všechno ve své blízkosti, samo se také roztaví a s ním i křišťálová koule, pak bude veškerá tvoje námaha zbytečná.“

Čarodějnický synek sešel k prameni, kde na něj divoce zaútočil zubr. Po dlouhém boji mu hoch vrazil meč do srdce a bylo to! V tom okamžení z mrtvého zubra vylétl ohnivý pták a bral se pryč, ale tu se mezi mraky objevil orel, nejstarší bratr, snesl se dolů a zahnal ohnivého ptáka nad moře, kde na něj zle útočil zobákem, až ohnivý pták vejce upustil. Vejce nespadlo do moře, ale na rybářskou chýši, která stála na břehu. Vyvalil se z ní dým a začaly šlehat vysoké plameny. Tu se zvedly na moři velké vlny, které hořící chýši zaplavily a oheň uhasily. To připlul prostřední bratr jako velryba a pomohl svým vodotryskem.

Nejmladší bratr pak našel vejce, které se neroztavilo, jen skořápka byla popraskaná, jak na ni natekla studená voda, a tak z něj vyndal neporušenou křišťálovou kouli. Když přišel k čaroději a křišťálovou kouli mu ukázal, ten pravil: „Moje moc je ztracena, ty jsi nyní králem na Slunečním zámku, také tví bratři opět nabudou své lidské podoby.“

Pak hoch spěchal k princezně, a když vstoupil do její komnaty, uviděl ji v celé její kráse. A pak? Nu, pak byla přeci svatba!