Kroužek a Proužek (1/5)

Byla jednou jeden les kousek od Police nad Metují na Ostaši. A tam, nedaleko od sebe, stály dvě maličké chaloupky. Nebyly jen tak obyčejné. Jedna byla celá pruhovaná, jenom stříšku měla žlutou,a ta druhá měla bílé zdi a červenou střechu s bílými puntíky jako muchomůrka.

Hádejte, kdo v těch chaloupkách bydlí. No přece trpaslíčci. Kdo by taky mohl bydlet v takovém malém domečku? Ten, který bydlí v pruhovaném domečku, se jmenuje Proužek. Vykračuje si vesele v pruhovaných kalhotách a proužkované čepičce. A ten druhý? To je zase Kroužek. Ten má kalhotky samé kolečko a čepičku má puntíkovanou, zrovna jako je střecha jeho domečku.

Kroužek s Proužkem jsou velcí kamarádi. Často si spolu házejí pruhovaným míčem, chodí spolu pozorovat puntíkaté pstruhy do potoka a starají se o zahrádku plnou barevných pruhovaných a puntíkatých kytiček.

Trpaslíčci a jejich domečky jsou maličké, člověk by si jich ani nevšiml, když jde kolem. Trpaslíčkům se v jejich chaloupkách žije většinou spokojně, jenom občas, když okolo jejich domku projdou nepořádníci, to jim pak je ouvej. Někdy na domeček přilétl papírek od bonbonu nebo sušenky, jindy zase kapesník. To se trpaslíci nadřeli, než tu hrůzu dostali pryč. Jednou zase někdo vylil zbytek něčeho divného z láhve rovnou na Kroužkovu chaloupku. A co se to stalo! Krásné puntíky na střeše chaloupky, na které byl Kroužek tak pyšný, se smyly. Kroužek byl nešťastný. Jeho původně puntíkatá střecha, měla na sobě jen takové divné vybledlé skvrny. A co na to Proužek? Vždycky to byl kamarád. Ale co to? Najednou se začal posmívat.

„Hehe, to jsou ty tvoje krásné puntíky na střeše. Podívej se na moji chaloupku. Proužky jsou jako nové. A střecha pořád tak vesele svítí.“

Kroužek se mračil: „Jen se nevytahuj, kdyby tě potkalo takové neštěstí, tvoje chaloupka by taky nebyla tak hezká.“

„Jen se neboj, moje chaloupka je nejkrásnější na světě, protože proužky jsou lepší než puntíky. A basta. Trpaslíci přestali být kamarádi. Proč? Prostě proto.

A tak to šlo den za dnem. Když byl Proužek venku a Kroužek vyšel ze své chaloupky, Proužek se hned otočil zády a schoval se do domečku. Když se náhodou potkali, neřekli si AHOJ, každý se jen zamračil a honem koukal na druhou stranu.

Jednou takhle v zimě, když byla Proužkova chaloupka celá omrzlá, že pruhy ani nebyly vidět, a na červenou střechu Kroužkovy chaloupky napadaly sem tam velké sněhové vločky, vypadala zase Kroužkova střecha jako muchomůrka.

Trpaslíci zrovna vyšli před domeček, oba stáli s pusou otevřenou a koukali na tu nádheru. Potom se na sebe podívali a maličko se na sebe usmáli.

„No, vždyť ty puntíky jsou docela pěkné,“ řekl Proužek.
„Mně se zase docela líbí proužky,“ usmál se Kroužek.

Za chvíli si trpaslíci povídali u čajíčku jako staří kamarádi. Na to, že spolu vlastně nemluví, úplně zapomněli.

„Víš co? Vždyť ty tvoje puntíky na střeše byly moc hezké. Zkusíme je namalovat znova,“ navrhl Proužek. A dali se do práce. Namíchali barvy, namočili do nich štětce a za chvíli vypadala Kroužkova chaloupka zase jako muchomůrka. To ale ještě nebylo všechno.

„Vždyť my to můžeme dát docela klidně dohromady. Ta moje chaloupka by možná byla ještě hezčí, kdyby nebyla jenom pruhovaná. Zkusím kolem oken namalovat puntíky,“ navrhoval Proužek.

„Ta moje chaloupka má puntíkovanou střechu, ale kdybych kolem oken a dveří namaloval proužky, bylo by to ještě hezčí,“ radoval se Kroužek. Zase přišly na řadu barvy a štětce a za chvíli byly obě chaloupky ještě krásnější a pestřejší než dřív.Trpaslíci zapomněli na to, že se někdy hádali. Proužek daroval svému kamarádovi krásný pruhovaný obrázek a ten si ho pověsil v kuchyni na stěnu a radoval se, že je ta kuchyň teď mnohem hezčí.

Na oplátku namaloval puntíkovaný obrázek a věnoval ho Proužkovi. Ten si ho pověsil nad postýlku a byl rád, že je na světě zase hezky, když má zase svého starého kamaráda.