Kryštůfek Robin pořádá večírek

Jednoho dne, když se slunce vrátilo nad Les se všemi vůněmi máje, kdy všechny potůčky v Lese si vesele bublaly, že zas mají svou pěknou podobu, a malé tůně snily o tom, co viděly a zažily, a v teplém klidu Lesa zkoušela zas kukačka svůj hlas, zda s ním může být ještě spokojena, a líní holubi rousňáci si mírně stěžovali, že to ten druhý za to může, ale že na tom stejně nesejde; v takový den Kryštůfek zapískal svým známým způsobem a hned přilétla Sova ze Stokorcového lesa zeptat se, co si přeje. „Sovo,“ řekl Kryštůfek Robin, „chci pořádat večírek.“ „Vážně?“ řekla Sova. „A sice docela zvláštní večírek, protože to bude na počest Púa za to, co vykonal, aby zachránil Prasátko při povodni.“ „To jo!“ řekla Sova. „Tak prosím tě, řekla bys to Púovi a všem ostatním co nejrychleji, protože to bude už zítra?“ „Tak tedy zítra, že?“ řekla Sova stále tak horlivě. „Řekneš jim to, Sovo?“ Sova si honem chtěla vymyslet něco duchaplného, ale nic ji nenapadlo, odletěla tedy za ostatními. A ze všech nejdříve to řekla Púovi.

„Pú,“ řekla, „Kryštůfek Robin pořádá večírek.“ „Á,“ řekl Pú. A když viděl, že Sova očekává, že něco řekne, zeptal se: „Budou tam ty malé koláčky s růžovou polevou?“ Sově připadalo, že je pod její důstojnost mluvit o koláčcích s růžovou polevou, a řekla tedy Púovi doslova to, co řekl Kryštůfek Robin, a odlétla za Ijáčkem. Večírek pro mne myslel si Pú. To je báječné! A začal přemýšlet, zda to budou všichni ostatní vědět, že je to výhradně Púův večírek, a jestli jim Kryštůfek Robin pověděl o Plujícím Medvědu a Moudrém Púovi a o všech těch znamenitých lodích, které vynašel a řídil, a jak by to bylo hrozné, kdyby na to všichni zapomněli a nikdo nevěděl, proč vlastně večírek pořádá; a čím déle na to myslel, tím mu to všechno připadalo zašmodrchanější, jako ve snu, ve kterém se nic nedaří. A sen dostával v jeho myšlenkách nápěv, až z něho byla jakási písnička. Byla to: PÚOVA PÍSEŇ ÚZKOSTI

 Třikrát sláva Púovi! (Pánovi?) Púovi (Co udělal, ten váš Pú?) Vždyť pomohl Prasátku z vody. Třikrát sláva Medvědu! (Co vedu?) Medvědu Neuměl sic plavat sám, Prasátko zachránil nám! (Zachránil co?) Ty popleto! Mluvíme přec o Púovi. (O pánovi?) O Púovi! (Já jsem zas, odpusť, zapomněl.) Pú Medvěd velmi moudrý byl (Že hloupý byl?) On moudrý byl (Že mnoho pil?) A mnoho jed. On plavat sice nedoved, však k Prasátku přec dostal se na jakési kocábce. (Na jakési skořápce?) No, na takové nádobě Zvolejme Sláva! třikrát po sobě. (Zvolejme Sláva! třikrát potopě.) Ať žije mezi námi dlouhá léta, oplývá zdravím a bohatstvím světa! Třikrát sláva Púovi (Pánovi?) Púovi Třikrát sláva Medvědu! (Co vedu?) Medvědu Ať žije náš milý a rozumný Medvěd! (Prosím vás, povězte – co vlastně vyved?)

Zatímco si tohle vymýšlel a skládal, Sova mluvila s Ijáčkem. „Ijáčku,“ řekla Sova, „Kryštůfek Robin pořádá večírek.“ „To je zajímavé,“ řekl Ijáček. „To mi asi pošlou zbytky, které jim upadnou na zem. Jak laskavé a ohleduplné! Ne, ne, nemluv o tom!“ „Nesu ti pozvání.“ „Co to je?“ „Pozvání!“ „Ano, rozuměl jsem. Někdo to upustil?“ „To není nic k jídlu. To je pozvání, abys přišel na večírek. Zítra.“ Ijáček pomalu zavrtěl hlavou. „Myslíš asi Prasátko. To malé zvířátko se vztyčenýma ušima. To je Prasátko. Řeknu mu to.“ „Ne, ne!“ řekla Sova všecka načepýřená. „To patří tobě.“ „Víš to jistě?“ „Toť se ví. Kryštůfek Robin řekl: Všem! Řekni všem!“ „Všem kromě Ijáčka?“ „Všem,“ řekla Sova nadurděně. „Á!“ řekl Ijáček. „To bude bezpochyby omyl, ale přijdu přece. Ale bude-li pršet, nesvalujte to na mne.“

Ale nepršelo. Kryštůfek Robin udělal z dlouhých prkýnek dlouhý stůl a všichni zasedli kolem. Kryštůfek Robin seděl na jednom konci, Pú na druhém a mezi nimi seděla po jedná straně Sova, Ijáček a Prasátko a na druhé straně Králíček, Klokánek a Klokanice. A všichni Králíčkovi přátelé a příbuzní se usadili kolem na trávě a dychtivě čekali, až na ně někdo promluví nebo něco upustí nebo se zeptá, kolik je hodin. Byl to první večírek, na který vzala Klokanice Klokánka s sebou, a tak byl celý rozrušený. Sotva usedli ke stolu, dal se do řeči. „Nazdar, Pú!“ zakvičel. „Nazdar, Klokánku!“ řekl Pú. Klokánek chvíli vyskakoval na svém místě a pak zase spustil. „Nazdar, Prasátko!“ zakvičel. Prasátko mu zamávalo prackou, ale nemělo kdy něco říci. „Nazdar, Ijáčku!“ řekl Klokánek. Ijáček mu zachmuřeně pokynul. „Bude brzy pršet, to uvidíš,“ řekl. Klokánek se díval a viděl, že neprší, řekl tedy Sově: „Nazdar, Sovo!“ – a Sova řekla velmi vlídně: „Nazdar, kamarádíčku!“ a vypravovala dál Kryštůfkovi Robinovi o nějaké nehodě, která by málem byla potkala jednoho jejího známého, kterého Kryštůfek Robin neznal, a Klokanice řekla Klokánkovi: „Nejdřív vypij mlíčko, miláčku, potom můžeš povídat.“ A Klokánek, který pil mlíčko, chtěl říci, že to dovede obojí najednou… A Klokanice ho musela bouchnout do zad a ještě dlouho potom mu utírala šatičky.

Když už všichni měli skoro dost, Kryštůfek Robin zazvonil lžící o stůl a všichni umlkli a byli zticha, až na Klokánka, který měl právě hrozitánskou škytavku a dělal, jako by to neškytal on, ale jeden z Králíčkových příbuzných. „Tenhle večírek,“ řekl Kryštůfek Robin, „je na počest toho, co něco vykonal, a my všichni víme, kdo to byl, a to je jeho večírek, na oslavu toho, co vykonal, a zde mám pro něho dárek.“ Pak sáhl vedle sebe a zašeptal: „Kde je to?“ Zatímco jej hledal, Ijáček si významně odkašlal a začal. „Přátelé,“ řekl, „počítám-li do toho i drobotinu, je mi velkým potěšením, nebo bych měl spíše říci, bylo mi velkým potěšením vidět vás všechny na svém večírku. Nic to nebylo, co jsem vykonal. Kdokoli z vás – až na Sovu, Králíčka a Klokanici – by učinil totéž. A ovšem až na Púa. A má slova se také nevztahují na Klokánka a na Prasátko, protože jsou příliš malí. Kdokoli z vás by byl učinil totéž. Náhodou jsem to byl já. Nemusím snad říkat, že jsem to neudělal proto, abych dostal, co Kryštůfek Robin právě hledá,“ – a přiložil si nohu k ústům a zašeptal: „Podívej se pod stůl!“ – „ale protože mám dojem, že všichni máme ze všech sil pomáhat druhým.“ „Škyt,“ udělal Klokánek znenadání. „Ale, Klokánku!“ řekla Klokanice vyčítavě. „To jsem byl já?“ ptal se Klokánek udiveně. „Co to Ijáček povídá?“ zašeptalo Prasátko Púovi. „Nevím,“ řekl Pú zkormouceně. „Myslelo jsem, že je to tvůj večírek.“ „Také jsem si to myslel. Ale asi není.“ „Bylo bych radši, aby to byl tvůj než Ijáčkův,“ řeklo Prasátko. „Já taky,“ řekl Pú. „Škyt!“ udělal zase Klokánek. „Jak jsem pravil,“ řekl Ijáček hlasitě a přísně, „jak jsem pravil, když jsem byl přerušen hlasitými zvuky, mám dojem, že –“

„Tady je to!“ zvolal Kryštůfek Robin vzrušeně. „Podejte to tomu hloupoučkému Púovi. Je to pro Púa.“ „Pro Púa?“ řekl Ijáček. „Ovšem. Nejlepšího Medvěda na světě.“ „To jsem si mohl myslet,“ řekl Ijáček. „Koneckonců, člověk nesmí naříkat. Mám přátele. Ještě včera se mnou někdo mluvil. A bylo to minulý týden či předminulý, že do mne Králíček vrazil a řekl: ‚To je hloupé!‘ Tomu se říká společenský život. Stále se něco děje.“ Nikdo ho neposlouchal, neboť všichni volali: „Otevři to, Pú!“ –, „Co je to Pú?“ – „Vím, co to je.“ – „Ne, nevíš,“ a jiné podobné poznámky. A Pú to ovšem honem otvíral, ale provázek nepřeřízl, protože člověk nikdy neví, k čemu se mu kousek provázku hodí. Konečně to otevřel. Když Pú spatřil, co to je, málem by se byl samou radostí svalil. Bylo to zvláštní pouzdro s tužkami. Byly tam tužky označené M za Medvěd, tužky označené MZ za Medvěd Zachránce a tužky značené SM za Statečný Medvěd. Byl tam i nůž na ořezávání tužek, guma na vymazávání špatně napsaných slov, pravítko na linky, aby po nich běžela písmenka, a byly na něm vyznačeny centimetry, když sis chtěl něco poměřit, a modré tužky a červené a zelené, když jsi chtěl napsat určité věci modře, červeně nebo zeleně. A to všechno bylo ve zvláštních přihrádkách, ve zvláštním pouzdře, které se zavíralo na takové pero, když se stisklo. A všecko to patřilo Púovi. „Jé!“ zvolal Pú. „Jé, Pú!“ zvolali všichni kromě Ijáčka. „Děkuju ti,“ mručel Pú. Ale Ijáček si říkal pro sebe: „To je krámů s psaním. Tužky a co všecko. Přeceňuje se to, říkám já. Hlouposti. Nic na tom není.“

Později, když všichni řekli Kryštůfkovi Robinovi „Sbohem“ a „Děkujeme“, Pú s Prasátkem se ubírali vlahým večerem společně domů. Byli hluboce zamyšleni a dlouho oba mlčeli. „Když se ráno probudíš, Pú,“ řeklo konečně Prasátko, „co je tvá první myšlenka?“ „Co bude k snídani,“ řekl Pú. „A co tvoje, Prasátko?“ „Co se dnes asi stane zajímavého,“ řeklo Prasátko. Pú zamyšleně přikývl. „To je totéž,“ řekl. „A co se stalo?“ zeptal se Kryštůfek Robin. „Kdy?“ „Druhý den ráno.“ „Nevím.“ „Mohl by sis vzpomenout a říct to někdy mně a Púovi?“ „Kdybyste si to moc přáli.“ „Pú by chtěl,“ řekl Kryštůfek Robin. Zhluboka si vzdychl, vzal Medvídka za nohu a šel ke dveřím. U dveří se obrátil a řekl: „Přijdeš se podívat, až se budu koupat?“ „Možná,“ řekl jsem. „Bylo Púovo pouzdro lepší než moje?“ „Bylo právě takové,“ řekl jsem. Přikývl a vyšel… a za chvilku jsem slyšel Medvídka Pú – bum, bum, bum –, jak jde za ním po schodech.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/medvidek/krystufek-robin-porada-vecirek/