Kryštůfek Robin vede expedici k severní točně

Jednoho krásného dne se Pú vydal až na vršek Lesa, aby se podíval, zda se jeho přítel Kryštůfek Robin ještě vůbec zajímá o Medvědy. Toho dne ráno při snídani (docela jednoduché, jeden či dva plásty medu potřené marmeládou) ho najednou napadla nová píseň. Začínala takto: Volejte sláva! Ať žije medvěd! Když se dostal až sem, podrbal se na hlavě a pomyslel si: To je moc dobrý začátek písně, ale jak bude druhý řádek? Zkoušel zpívat „Sláva“ asi třikrát, ale nebylo to nic platné. Snad by bylo lepší, kdybych zpíval: Sláva, ať žije Medvěd! pomyslil si. Tak to zazpíval…, ale nebylo to lepší. „Tak dobře,“ řekl si, „zazpívám dvakrát první řádku, a možná že když ji zazpívám hodně rychle, budu najednou zpívat i třetí a čtvrtou, dřív než na to budu mít kdy myslet, a bude to pěkná píseň. Tak tedy.

Sláva! Ať žije Medvěd! Sláva! Ať žije Medvěd! Ať si je teplo, ať si je mráz, jen když mám sladký med na nose zas! Ať je tam sníh, ať je tam led, jen když mám na prackách slaďoučký med! Ať žije Pú! Ať žije Pú! Za malou chviličku oběd je tu!

Byl touto písní tak nadšen, že si ji zpíval celou cestu až na vrchol Lesa. „A jestli si ji budu zpívat ještě dlouho,“ řekl si, „už bude čas něco sníst a pak ta poslední řádka nebude pravdivá.“ A tak si začal jen broukat beze slov. Kryštůfek Robin seděl přede dveřmi a obouval si holínky. Jakmile Pú spatřil holínky, věděl, že se chystá nějaké dobrodružství. Hřbetem pracky si setřel z nosu med a upravil se co nejlépe, aby bylo vidět, že je na všechno připraven. „Dobré jitro, Kryštůfku Robine,“ zvolal. „Nazdar, Medvídku Pú. Nemohu si natáhnout tuhle holínku.“ „To je zlé,“ řekl Pú. „Mohl by ses laskavě o mne opřít, protože táhnu tak silně, že se vždycky převalím na záda.“ Pú se posadil, nohama se opřel o zem a ze všech sil se opíral Kryštůfkovi Robinovi o záda a Kryštůfek se zas ze všech sil opíral o něho a táhl a táhl, až si holínku natáhl. „Tak to by bylo,“ řekl Pú. „Co budeme dělat teď?“ „Půjdeme všichni na expedici,“ řekl Kryštůfek Robin, když vstal a oprášil se. „Děkuju, Pú.“ „Ještě jsem nikdy na žádné expudici nebyl.“ řekl Pú dychtivě. A kam půjdeme na tu expudici?“ „Expedici, hlupáčku. Je v tom ix.“ „Aha!“ řekl Pú. „Já vím.“ Ale ve skutečnosti to nevěděl. „Půjdeme objevit severní točnu.“ „Aha!“ řekl Pú. „A co je to severní točna?“ zeptal se. „To je to, co lidi objevují,“ řekl Kryštůfek Robin ledabyle, ale sám to jistě nevěděl. Aha! Už to vím,“ řekl Pú. „Medvědi to mohou taky objevovat?“ „Toť se ví. A Králíček a Klokanice a všichni. Je to expedice. To právě znamená expedice. Dlouhá řada. Honem řekni ostatním, aby se připravili, já si zatím prohlídnu svou pušku, jestli je v pořádku. A všichni si musí přinést potraviny.“ „Co si musí přinést?“ „Něco k snědku.“ „Aha!“ řekl Pú spokojeně. „Hned jsem si to myslel. Jdu jim to říct.“ A odběhl.

Nejdřív potkal Králíčka. „Nazdar, Králíčku,“ řekl, „jsi to ty?“ „A co když nejsem, řekl Králíček. „Co se stane potom?“ „Mám pro tebe vzkaz.“ „Vyřídím mu ho.“ „Jdeme s Kryštůfkem Robinem všichni na expudici.“ „Co to je, jak to vypadá, když jsi na tom?“ „Taková loď, myslím,“ řekl Pú. „To jo!“ „Ano. A půjdeme objevit točnu nebo co. No zkrátka, jdeme to objevit.“ „Opravdu?“ řekl Králíček. „Ano. A máme si přinést s sebou polízaniny – no, něco k jídlu. Kdybychom na ně třeba dostali chuť. Teď půjdu k Prasátku. Řekni to Klokanici, ano?“ Opustil Králíčka a uháněl k Prasátkovu domku. Prasátko sedělo přede dveřmi na zemi a bezstarostně foukalo na pampelišku, aby se dovědělo, bude-li to letos, napřesrok, někdy či nikdy. Právě se dovědělo, že to nebude nikdy, a usilovně vzpomínalo, co to vlastně bylo, a doufalo, že to nebylo nic hezkého, když tu se objevil Pú. „Ahoj, Prasátko,“ zvolal Pú celý vzrušený, „jdeme na expudici, my všichni, poneseme s sebou jídlo. Něco jdeme objevit.“ „A co objevit?“ zeptalo se Prasátko stísněně. „Ale jen tak něco.“ „Nic divokého?“ „Kryštůfek Robin neříkal nic o divokosti. Jenom že to má ix.“ „Toho já se nebojím; jen aby to nemělo ostré zuby, těch se bojím. Ale když půjde Kryštůfek Robin s námi, tak se nebojím ničeho.“

Za chvíli byli všichni připraveni na vršku v Lese a expedice se vydala na cestu. Napřed šel Kryštůfek Robin a Králíček, pak Pú s Prasátkem; pak Klokanice s Klokánkem v kapse a Sova; pak Ijáček; a nakonec dlouhá řada všech Králíčkových přátel a příbuzných. „Nezval jsem je,“ řekl Králíček lhostejně. „Přišli sami. Vždycky přijdou. Mohou jít vzadu za Ijáčkem.“ „Já jen říkám,“ řekl Ijáček, „že mě to ruší. Nestál jsem o to, jít na tuto expu-jak Pú řekl. Šel jsem jen z ochoty. Ale tady jsem; a mám-li být konec té expo –jak se to jmenuje –, tak ať jsem opravdu konec. Ale když musím pokaždé, když si chci sednout a odpočinout, napřed odehnat půl tuctu Králíčkových malých přátel a příbuzných, to tedy už není žádná expu – či co to je –, to je prostě zmatek a rámus. To říkám já.“ „Chápu, co Ijáček myslí,“ řekla Sova. „Kdybyste se mne zeptali –“ „Já se nikoho neptám,“ řekl Ijáček. „Každému to povídám. Pro mne za mne, můžeme jít hledat severní točnu nebo si tady hrát kolo kolo mlýnský a udělat bác do mraveniště. To je mi jedno.“ Ozvalo se volání ze začátku řady. „Pojďte!“ volal Kryštůfek Robin. „Pojďte!“ volal Pú a Prasátko. „Pojďte!“ volala Sova. „Vyrazíme,“ řekl Králíček. „Musíme jít.“ A pospíchal do přední řady expedice za Kryštůfkem Robinem. „Dobrá,“ řekl vážně Ijáček. „Jdeme. Ale nedávejte potom vinu mně.“ A tak se všichni vydali na cestu hledat severní točnu. A cestou si spolu povídali o tom i onom, všichni kromě Púa, který skládal v duchu píseň. „Tohle je první verš,“ řekl Prasátku, když s ním byl hotov. „První verš čeho?“ „Mé písně.“ „Jaké písně?“ „Téhle.“ „Které?“ „Poslouchej a uslyšíš.“ „Jak to víš, že neposlouchám?“ Na to Pú nemohl odpovědět, tak začal zpívat.

Objevit Točnu se vydali směle Prasátko, Králíček, Sova a druzí. Spolu se vydali s Kryštůfkem v čele Prasátko, Králíček, Sova a druzí. S názory na Točnu dost nejasnými Ijáček s Púem šli také s nimi, nechyběl Králíček se všemi příbuznými… Ať žije Králíček, Sova a druzí.

„Pst!“ řekl Pú a rychle se otočil k Prasátku. „Pst!“ řekla Klokanice Sově, zatímco Klokánek si několikrát potichu řekl „Pst!“ sám pro sebe. „Pst!“ řekla Sova Ijáčkovi. „Pst!“ řekl Ijáček hrozným hlasem všem Králíčkovým přátelům a příbuzným a „Pst!“ říkali si rychle jeden druhému po celé dlouhé řadě, až se to dostalo k poslednímu. A poslední a nejmenší z přátel a příbuzných byl celý pryč, když viděl, že expedice volá právě na něho. „Pst!“ Strčil hlavu do díry a zůstal tam dva dni, až bylo po nebezpečí, a pak utíkal, co mu nohy stačily, domů a od té doby žil klidně u své tetičky. Jmenoval se Bartoloměj Brouk.

Přišli k potoku, který se vinul a kroutil mezi skalnatými břehy, a Kryštůfek Robin hned poznal, jak je tam nebezpečno. „Takové místo,“ vykládal Kryštůfek, „se zrovna hodí k přepadení.“ „Jaké pálení,“ zašeptal Pú Prasátku, „popálení?“ „Ale můj milý Pú,“ řekla Sova povýšeně, „nevíš, co to je přepadení?“ „Sovo,“ otočilo se na ni přísně Prasátko, „co mi Pú šeptal, bylo docela soukromé a neměla jsi –“ „Přepadení,“ řekla Sova, „je jakési překvapení.“ „Popálení někdy taky,“ řekl Pú. „Přepadení je, jak jsem chtělo právě Púovi vysvětlit, jakési překvapení,“ řeklo Prasátko. „Když na tebe někdo znenadání skočí, to je přepadení,“ řekla Sova. „Přepadení je, Pú, když na tebe někdo znenadání skočí,“ vysvětlovalo Prasátko. Teď už Pú věděl, co to je přepadení, a řekl, že oheň na něho také jednou skočil a popálil ho tak, že to trvalo šest dní, než se mu to zahojilo. „Ale my nemluvíme o popálení,“ řekla Sova nadurděně. „Já ano,“ řekl Pú. Nyní stoupali opatrně do kopce, z kamene na kámen, a když ušli kus cesty, přišli k místu, kde se břehy rozšiřovaly tak, že po obou stranách potoka byl široký travnatý pruh; tam se mohli usadit a odpočívat. Jak to uviděl Kryštůfek Robin, zvolal: „Zastavit!“ a všichni si sedli a odpočívali. „Myslím,“ řekl Kryštůfek Robin, „že bychom teď měli sníst všecky své potraviny, abychom se s nimi nemuseli nést.“ „Cože máme sníst?“ řekl Pú. „Všechno, co jsme si přinesli,“ řeklo Prasátko a mělo se k dílu. „To je dobrý nápad,“ řekl Pú a dal se do toho. „Máte všichni něco s sebou?“ zeptal se Kryštůfek s plnou pusou. „Všichni až na mne,“ řekl Ijáček. „Jako obyčejně.“ A rozhlížel se svým smutným pohledem. „Nesedí snad náhodou někdo z vás na bodláčí?“ „Myslím, že já,“ řekl Pú. „Ouvej!“ vstal a podíval se pod sebe. „Ano, já. Hned jsem si to myslel.“ „Děkuju ti, Pú. Jestli jsi už hotov.“ A přešel k Púovu místu a dal se do jídla. „Nesvědčí mu to, víš, když se na něm sedí,“ mluvil dál a žvýkal bodláčí. „Bere mu to všechnu svěžest. Pamatujte si to propodruhé, vy všichni. Trochu uznání, trochu ohledu na druhé, a hned je všechno jinačí.“

Sotva Kryštůfek Robin dojedl, pošeptal něco Králíčkovi a ten řekl: „Ano, ano, ovšem,“ a poodešli spolu kus proti proudu. „Nechtěl jsem, aby to ostatní slyšeli,“ řekl Kryštůfek Robin. „Samozřejmě,“ řekl Králíček a tvářil se důležitě. „Chtěl jsem jenom – rád bych věděl – jestli snad ty, Králíčku, náhodou nevíš, jak vypadá severní točna?“ „Tak,“ řekl Králíček a hladil si vousy, „ty se mne tedy ptáš.“ „Kdysi jsem to věděl, ale nějak jsem to zapomněl,“ řekl Kryštůfek Robin, jako by se nechumelilo. „To je divné,“ řekl Králíček, „ale taky jsem to nějak zapomněl, a věděl jsem to kdysi.“ „Myslím, že to bude tyč zapíchnutá do země.“ „Jistě to bude tyč, a mělo by se to jmenovat tyčna,“ řekl Králíček. „Taky jsem si to myslel,“ řekl Kryštůfek Robin. „Teď jde jen o to, kde je ta tyč zapíchnutá,“ řekl Králíček. Klokánek si myl obličej a pracky v potoce a Klokanice všem vykládala, že si poprvé myje obličej sám, a Sova povídala Klokanici zajímavou anekdotu plnou dlouhatánských slov, jako nezapomenutelný a zaneprázdněný, ale Klokanice ji neposlouchala. „Já na tohle věčné mytí nedržím,“ bručel Ijáček. „To moderní hloupé povídání o mytí za ušima. Co ty o tom soudíš, Pú?“ „No, já,“ řekl Pú, „já si myslím –“ Ale už nikdy se nedozvíme, co si Pú myslel, neboť Klokánek najednou vykřikl, udělal žbluňk a Klokanice spustila zděšený křik. „To je z toho mytí,“ řekl Ijáček. „Klokánek spadl do vody,“ zvolal Králíček a pospíchal mu s Kryštůfkem Robinem na pomoc. „Podívejte se, jak plavu!“ kvičel Klokánek ze svého rybníčku, ale proud ho nesl do druhého rybníčku. „Nestalo se ti něco, Klokánku?“ volala Klokanice plna úzkosti. „Ne!“ řekl Klokánek. „Podívej se, jak pla –“ a sklouzl s vodopádem do dalšího rybníčku.

Všichni se snažili pomáhat. Prasátko přišlo najednou k sobě, poskakovalo a křičelo: „Holá hej!“ Sova vykládala, že při nenadálém potopení je hlavní držet hlavu nad vodou; Klokanice pobíhala po břehu: „Opravdu ti nic není, Klokánečku?“ a Klokánek na to vždycky odpovídal z rybníčku, ve kterém právě byl: „Podívej se, jak plavu!“ Ijáček se otočil a svěsil ocas nad rybníček, do kterého Klokánek nejdříve spadl, a tak, obrácen zády k místu neštěstí, bručel pro sebe: „Pořád samé mytí; ale chyť se, Klokánku, mého ocasu, a bude dobře.“ A Kryštůfek Robin s Králíčkem běželi kolem Ijáčka a volali na ostatní. „Už jdu, Klokánku,“ volal Kryštůfek Robin. „Položte vy ostatní něco přes potok o kus níž,“ volal Králíček. Ale Pú už něco měl. O dva rybníčky níže pod Klokánkem stál s velkou tyčí v prackách. Klokanice ji uchopila na druhé straně a tak ji drželi dole přes potok; Klokánek stále ještě blábolil: „Podívej se, jak plavu!“ a byl hnán proudem k tyči, chytil se jí a vylezl. „Viděli jste, jak jsem plaval?“ kvičel Klokánek vzrušeně, zatímco ho Klokanice hubovala a třela. „Pú, viděl jsi, jak jsem plaval? Tomu se říká plavat, co jsem dělal. Viděl jsi, co jsem dělal, Králíčku? Plaval. Haló, Prasátko! Povídám, Prasátko! Co myslíš, že jsem dělal? Plaval! Kryštůfku Robine, viděl jsi mne –“ Ale Kryštůfek Robin ho neposlouchal, díval se na Púa. „Pú,“ řekl, „kde jsi našel tu tyč?“ Pú pohlédl na tyč ve svých rukou. „Našel jsem ji,“ řekl. „Myslel jsem si, že by mohla být užitečná. Tak jsem ji sebral.“ „Pú,“ řekl Kryštůfek Robin slavnostně. „Expedice je u cíle. Našel jsi severní tyčnu.“ „Aha!“ řekl Pú. Ijáček seděl s ocasem ve vodě, když se k němu vrátili. „Řekněte Klokánkovi, ať honem dělá,“ řekl. „Začíná mi být zima na ocas, nechci si naříkat, ale jen to tak povídám. Nechci si stěžovat, ale je to tak. Ocas mě studí.“ „Tady jsem!“ vykřikl Klokánek. „Á, tady jsi.“ „Viděl jsi, jak jsem plaval?“ Ijáček vytáhl ocas z vody a mával jím ze strany na stranu.

„To jsem si myslel,“ řekl. „Úplně mi zdřevěněl. Nemám v něm žádný cit. To je ono. Zdřevěněl. Když to nikomu nevadí, je to asi v pořádku.“ „Chudinko Ijáčku! Osuším ti jej,“ řekl Kryštůfek Robin a vzal kapesník a třel jej. „Děkuju ti, Kryštůfku Robine. Zdá se, že ty jediný mi rozumíš. Ti druzí nemyslí – to je ta chyba. Nedovedou se do ničeho vžít. Ocas pro ně není ocasem, je to jen kousek něčeho, co visí vzadu.“ „Nic si z toho nedělej, Ijáčku,“ řekl Kryštůfek Robin a třel ho, co mu síly stačily. „Je to lepší?“ „Už trochu cítím, že mám ocas. Už je zase můj, jestli víš, co tím myslím.“ „Nazdar, Ijáčku,“ řekl Pú, když se blížil se svou tyčí. „Nazdar, Pú. Děkuju za optání, myslím, že za den za dva ho zase budu moci užívat.“ „Čeho užívat?“ řekl Pú. „O čem právě mluvíme.“ „Já jsem o ničem nemluvil,“ řekl Pú rozpačitě. „Zase moje chyba. Myslel jsem, že jsi řekl, že je ti velmi líto, že mi zdřevěněl ocas, a zda mi můžeš nějak pomoci.“ „Ne,“ řekl Pú. „To jsem nebyl já,“ řekl. Chvíli přemýšlel a pak horlivě prohodil: „To snad byl někdo jiný.“ „Tak mu za mne poděkuj, až ho potkáš.“ Pú hleděl bezradně na Kryštůfka Robina. „Pú našel severní točnu,“ řekl Kryštůfek Robin slavnostně. „Není to krásné?“ Pú skromně sklopil oči. „Opravdu?“ řekl Ijáček. „Ano,“ řekl Kryštůfek Robin. „Je to to, co jsme hledali?“ „Ano,“ řekl Pú. „Ach tak!“ řekl Ijáček. „No hlavní věc, že nepršelo,“ řekl. Zarazili tyč do země a Kryštůfek Robin na ni připevnil vlastnoručně nápis: SeVerŇí TočnA ObJeveNá PÚem PÚ Ji NaŠel. Potom šli všichni zase domů. A myslím, ale nevím to jistě, že Klokánek dostal horkou koupel a musel rovnou do postele. Ale Pú se vrátil do svého domku všecek pyšný na svůj čin a vzal si něco menšího na posilněnou.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/medvidek/krystufek-robin-vede-expedici-severni-tocne/