Kterak Bílá paní učitelskému chtěla pomoci

Při jižním okraji českého středohoří se rozkládá starobylé městečko Třebenice.
Opřená o svahy kopců hledí do kraje přes koruny nespočetných ovocných stromů. Jak předsunutá stráž, strmá Bílá a černá věž pověstmi opředeného Hazmburku. Od nepaměti vábí snílky, básníky i výtvarníky. Učitelský pomocník na třebenické škole o tom se ujetím vyprávěl dětem, že ani nedutaly. Sám žil jako kůl v plotě, opuštěný a chudý. Snil o lepším životě, ale den co den se probouzel do syrové skutečnosti. S hladem usínal a s hladem také vstával. Jednou zůstal přes noc u libochovického pana řídícího a řeč se brzy stočila i na slavný rod Zajíců z Hazmburka. Říká se prý mezi lidmi, že každoročně v nocích jarního slunovratu prochází zříceninami Hazmburku Bílá paní. Hlavu má hluboce skloněnou, tvář bledou a z hrudi jí vycházejí těžké vzdechy, jež se nesou v noci do kraje. Je to paní Kateřina, poslední svého měšťanského rodu, které připadl věčný úkol - bloudit po místech dřívější radosti a slávy a oplakávat smutný osud rodu Zajíců. Za každým vzdechem jí z očí skane slza a mění se hned v kapky rudé krve, tak podobné zdejším drahokamům. Slza po slze zapadá do rozvalin hradu a všude tam, kde zapadly slzy bolesti, kvítky hvozdíků rozevřou krvavé plátky vstříc teplu a životu.
Třebenický pomocník byl vyprávěním tak uchvácen, že si ráno přivstal vystoupil na vrcholek Hazmburku, Sotva tam vystoupil, začervenaly se v kapičkách rosy kvítky rudých hvozdíků. Ve své světničce pak večer usnul a ve snách mu zjevila Bílá paní: "Je mi tě líto pro tvoji chudobu, pomohu ti. Než udeří půlnoc, jdi na Hazmburk a vstup do starých sklepení. Tam najdeš pomoc. Ale to ti říkám, až půjdeš tam a až se budeš vracet, neohlížej se!" Pomocník se probudil a poslouchal roh ponocného. Když dopočítal jedenáctého zatroubení, vyskočil a pospíchal na Hazmburk..
Běžel silnicí ke Klapýmu sotva dechu popadal. Křivolakými schody pak sestoupil do nejhlubšího sklepení. Sotva ušel pár kroků, zaleskla se před ním hromada zlata, osvícená bledými měsíčními paprsky. Shýbl se a již chtěl plnit kapsy tímto bohatstvím, ale lituje, že nemá u sebe žádný vak. V tom zaslechl hrčení kočáru. Zapomněl na varování Bílé paní, ohlédl se a spatřil překrásné spřežení koní. Kočár se leskl překrásným vykládáním a livrejovaný kočí třímal v rukou opratě. V kočáře spatřil pana vrchního, který na něj upíral přísný pohled.
Pomocník se zalekl vrchnosti, hluboce se uklonil a najednou se ocitl ve svém chudém pokoji. V tu chvíli zakokrhal první kohout. Vyhlédl z okna a spatřil měsíc skrytý za kostelní věží.

Zdaleka poutá bájný Hazmburk svými věžemi. Kdo vystoupí na vrchol a spatří rozvaliny kdysi nedobytných hradeb i pukliny, jimiž sporé světlo proniká do podzemí. Není tu zlata ani Bílé paní ani kočáru. Jen rudé květy hvozdíku zůstaly jako němý svědek dob, jež dávno čas odvál.