Kterak byl Neználek hudebníkem

Když Neználek něco dělal, nedělal to nikdy jaksepatří, ale vždycky jen tak halabala. Číst se naučil jenom po slabikách a psát uměl jen tiskacími písmeny. Leckdo říkal, že prý má Neználek dočista prázdnou hlavu. Ale neměl, protože jakpak by mohl přemýšlet? Toť se ví, s myšlením se dvakrát nenamáhal, ale boty si obouval na nohy, a ne na hlavu – a i na to je přece potřeba trošku přemýšlet. Neználek nebyl tak docela špatný. Ledačemu se chtěl naučit, jenomže byl líný. Chtěl umět všechno naráz a bez velké práce, tak by ovšem nedokázal pranic kloudného ani ten nejchytřejší človíček. Malíčkové i malenky měli velmi rádi hudbu. A Strunka byl znamenitý hudebník. Měl všelijaké hudební nástroje a často na ně hrával. Všichni poslouchali a tuze si ho pochvalovali. Neználek Strunkovi záviděl, že ho každý tak chválí, a začal prosit: “Ty, nauč mě hrát. Taky chci být muzikantem.“ “Dobrá,“ souhlasil Strunka, „a na copak chceš hrát?“ “Na co se člověk nejdřív naučí?“ “Na balalajku.“ “Tak mi ji dej, zkusím to.“ Strunka mu ji dal, Neználek zadrnkal na struny a pak povídá: „Ba ne, balalajka hraje moc slabě. Dej mi něco jinačího, co hraje silněji.“ Strunka mu dal housle. Neználek začal šmidlat smyčcem po strunách a řekl: „A nemáš něco ještě hlasitějšího?“ “Trumpeta by tu byla,“ odpověděl Strunka. “Tak sem s ní, vyzkoušíme to!“

Strunka mu dal velikánskou mosaznou trumpetu. Jak do ní Neználek foukl, trumpeta zařvala na celé kolo. “Tohle je přece správný inštrument!“ radoval se Neználek. „Hraje hezky nahlas!“ “Tak se uč na trubku, když se ti to líbí,“ přisvědčil Strunka. “Proč bych se učil? Dovedu to bez učení,“ povídá Neználek. “Kdepak bys to uměl!“ “A umím a umím! Poslouchej!“ křičel Neználek a ze všech sil foukal do trumpety: “Tútútú! Húhúhú!“ “Jenže ty jenom tak troubíš, ale nehraješ,“ povídá Strunka. “Jak to, že nehraju?“ urazil se Neználek. „Dokonce moc pěkně. Nahlas!“ “Jdi ty! Na tom přece nezáleží, jestli je to nahlas. Hezké to musí být.“ “A copak není?“ “Ani trošku!“ řekl Strunka. „Jak tak koukám, nemáš k hudbě buňky.“ “Ty je leda nemáš!“ rozzlobil se Neználek. „A říkáš mi to jen tak ze závisti. Chtěl bys, aby poslouchali a chválili pořád jenom tebe.“ “Co tě napadá,“ povídá Strunka. „Tadyhle máš trubku a  hraj si, jak chceš, když si myslíš, že to půjde bez učení. Jen ať si tě taky chválí!“ “A taky že budu!“ odpověděl Neználek. Začal foukat do trumpety, ale protože neuměl hrát, trubka jenom rámusila, chrčela, vřeštěla a chrochtala. Strunka poslouchal, poslouchal, ale nakonec ho to omrzelo. Oblékl si svou sametovou blůzu, uvázal si na krk růžovou pentličku, kterou nosil místo kravaty, a šel někam na návštěvu.

Když přišli večer malíčci domů, popadl Neználek trumpetu a spustil: „Húhúhúhú! Tútútútú!“ “Co je to za rámus?“ volali všichni. “Jakýpak rámus,“ řekl jim Neználek, „to přece hraju!“ “Hned s tím přestaň!“ křikl Všeználek. „Z takovéhle muziky přijdem o uši!“ “To že sis ještě nezvykl. Až si zvykneš, uvidíš, jak se ti to bude líbit.“ “Já si nechci zvykat! To by tak scházelo!“ Ale Neználek ho neposlouchal a troubil dál: „Húhúhú! Chrchrchr! Viú! Viú!“ “Necháš toho!“ vrhli se na něj i ostatní malíčci. „A už ať jsi venku – i s tou svou protivnou trumpetou!“ “A kam teda mám jít?“ fňukal Neználek. “Jdi někam do polí a tam si hraj!“ “Jenže v polích mě nikdo neuslyší.“ “Copak potřebuješ, aby tě někdo poslouchal?“ “To se ví.“ “Tak si jdi na ulici, tam tě budou slyšet sousedi.“ Šel tedy Neználek na ulici a začal hrát u sousedního domu; ale sousedé ho prosili, aby jim nedělal pod okny rámus. Šel ke druhému domu – ani tam se nezavděčil. Šel ke třetímu – stejná písnička. A tak se rozhodl, že jim bude troubit naschvál. To už se sousedi rozzlobili, vyběhli z domu a hnali se za ním. Jen taktak, že utekl. Od té doby Neználek na trubku nehrál. “Nerozumějí mé hudbě,“ říkával. „Jsou na to ještě hloupí. Až dostanou rozum, pak mě budou prosit – jenže pozdě: víckrát už nebudu hrát!“