Kterak Michal Štrajnc našel vinný sklep na Hazmburku

Šel kdysi Míchal Štrajnc, měšťan libochovický, za obchodem do Třebenic. Byl krásný letní den. Když kráčel kolem Hasenburku, zachtělo se mu podívati se zase jednou nahoru.
Bloudil sem tam zříceninami, až přišel do podzemního sklepa, kterého nikdy před tím neviděl. Sestoupil dolů a uzřel dlouhou řadu sudů; u největšího byla nasazena pípa. Nemohl odolati, nastavil dlaň, otočil pípou a ochutnal. Bylo v něm výborné víno; napil se do syta a občerstven vyšel a pokračoval ve své cestě. Když své záležitosti vyřídil, napadlo ho, že by mohl ženě i dětem toho posilujícího moku přinésti. Koupil dva řádné džbány a vracel se touže cestou domů. Sklep byl dosud otevřen. Naplnil oba džbány a zamířil ke schodům.
Jak se obrátil, stáli před ním tři starci v šedých řízách s dlouhými bílými vousy a jeden z nich, na černé tabuli na zdi visící, křídou dvě čáry udělal. Strachy Míchal zkoprněl. Jeden ze starců usmál se však na něho a řekl mírně:
"Vezmi si, co's natočil a až nebudeš míti, přijď si zase; to si však dobře pamatuj! Víno je jen pro tebe a pro tvou rodinu. Ani kapky jinému dáti nesmíš!"
Než-li se Štrajnc vzpamatoval, starci zmizeli. Pokřižoval se a utíkal i s vínem domů.
Když byly džbány prázdné, dlouho se rozmýšlel; konečně však dodal si odvahy a šel pro nové víno. Potom chodil již do hradního sklepa jako do svého.
Tak přišlo léto a přiblížil se podzim a s ním posvícení. Všude, jak ode dávna ve městě bylo v obyčeji, připravovali se na slavný tento den. Také Štrajnc sezval celé příbuzenstvo. Posvícenskou husu a koláče zapíjeli tentokráte hradním vínem. Hosté nadarmo hádali a doléhali, aby jim pověděl, odkud má tento lahodný mok. Neřekl. 
O ničem jiném se po posvícení v městečku nemluvilo, než o tom, jaké výborné víno má Štrajnc a závistiví šeptali si různé domněnky o jeho původu tak dlouho, až se to páni na radnici dověděli a předvolali jej k výslechu. Byl obviněn, že jest s podloudníky ve spojení. Ulekl se milý Míchal a nevěda kudy kam, prozradil odkud víno je. Páni nevěřili a řekli, aby svou výpověď skutkem dokázal a hned nové víno donesl. Sebral se Michal, vzal prázdné džbány a pospíchal, by si je na Hasenburce naplnil.
A zase, jako když po prvé džbány plnil, uviděl, když od sudu ke schodům zamířil, před sebou tři starce s černou fabulí, plnou čárek. Jeden z nich počítal čárky a když byl hotov, přeškrtl křídou celý účet, odpočítal z hromádky třicet zlaťáků a hodil je překvapenému Štrajncovi do čepice. Druhý vzal jeho dva džbány a vylil obsah jejich na zem, vynesl je ze sklepa a postavil před vchodem. Mezi tím třetí hněvivě naň pohlédl, pohrozil mu rukou a uchopiv jej za ramena, vystrčil jej ze sklepa. Dveře se za ním zavřely a on strachem upadl do mdlob.
Když se z mrákot probudil, byla noc a úplněk svítil. Vítr časem zasténal a v Bílé věži sýc volal své smutné "Půjď". Hodiny na kostele ve Klapém odbíjely půlnoc. Když poslední úder ztrácel se ve zříceninách, viděl Michal, jak z Bílé věže vystupuje pohřební průvod. 
Napřed tmavé postavy s černou rakví a za rakví jeho žena a děti. Bez hluku šinul se přízrak k Černé věži. Vlasy mu hrůzou na hlavě vstávaly, tělo roztřásla zimnice. Vzchopil se a jako šílený uháněl k domovu.
Divili se konšelé, když jim druhého dne svou příhodu vyprávěl a zlaťáky ukazoval a nevěřili. Vybrali některé ze svého středu, aby hned místo ohledali. Ti vrátili se brzo zpět. Nenašli sklepa, ba ani stopy po něm. U zbořené zdi hradební ležely prázdné džbány a v trávě našli několik zlatých mincí, právě takových, jako Štrajnc do sezení přinesl. Ještě téhož dne ulehl Michal a za deset dní nesli tělo jeho ke hřbitovu - vidění stalo se skutkem.
Džbány, se kterými Michal Štrajnc do vinného sklepa na Hasenburce chodil pro víno, ještě před dvěma sty léty na radnici v Libochovicích ukazovali.