Kterak si Všeználek vymyslil balón

Všeználek, který tuze rád četl, čítával v knížkách o dalekých zemích a o všelijakých cestách. Často, když nebylo večer co na práci, vyprávěl svým přátelům, o čem se dočetl. Malíčkové měli tohle vyprávění převelice rádi. Rádi poslouchali o krajích, které nikdy neviděli, ale ze všeho nejraději poslouchali o cestovatelích, o jejich neuvěřitelných dobrodružstvích a podivuhodných příhodách. Když tak malíčkové poslouchali všechny ty historky, zatoužili vydat se také na cesty. Někteří navrhovali uspořádat výlet pěšky, jiní zas plout v loďkách po řece, ale Všeználek řekl: “Pojďte, uděláme si balón a poletíme balónem!“ Všem se tenhle nápad líbil. Človíčkové ještě nikdy neletěli v balóně a všechny to hrozně zajímalo. Nikdo ovšem nevěděl, jak ten balón udělat. Ale Všeználek prohlásil, že všechno promyslí a pak že jim to vysvětlí. A tak začal přemýšlet. Přemýšlel tři dny a tři noci a vymyslil, že udělá balón z gumy. Človíčkové gumu znali. Ve městě rostly květiny podobné pryšci. Když té rostlině nařízli lodyhu, vytékala z ní šťáva, pomalu houstla a měnila se v gumu, z které se daly dělat míče a galoše.

Sotva to Všeználek vymyslil, přikázal malíčkům sbírat gumovou šťávu. Všichni tedy začali nosit šťávu, na kterou Všeználek udělal velikánský sud. Také Neználek šel sbírat, ale vtom potkal na ulici svého kamaráda Cárka; hrál si zrovna s dvěma malenkami se švihadlem. “Poslouchej, Cárku, co jsme si vymyslili!“ řekl Neználek. „Pukneš, brachu, závistí, až se to dovíš.“ “A zrovna nepuknu!“ odpověděl Cárek. „Proč bych pukal!“ “A pukneš, abys věděl!“ ujišťoval ho Neználek. „To je, kamaráde, něco! Ani ve snu se ti o něčem takovém nezdálo!“ “A co to teda je?“ začal se zajímat Cárek. „Co nevidět si uděláme nafukovací bublinu a poletíme na cesty.“ Cárka popadla závist. Chtěl se také něčím pochlubit, a tak povídá: „To je toho bublina! A já se zato skamarádil s malenkami!“ “S jakými malenkami?“ “Tuhle s těmi,“ řekl Cárek a ukázal na malenky prstem. „Tahle se jmenuje Muška a téhle říkají Knoflenka.“ Muška s Knoflenkou stály opodál a bázlivě pokukovaly po Neználkovi. Neználek se na ně zamračeně podíval a řekl: “Tak ty takhle! Kamarádíš přece se mnou!“ “S tebou, a s nimi taky. To vůbec nevadí.“ “Ale podle mne to vadí!“ povídá Neználek. „A kdo se kamarádi s malenkami, je taky taková malenka. Hned se s nimi koukej pohádat!“ “Proč bych se hádal?“ “Povídám ti, aby ses pohádal! Nebo se s tebou pohádám já!“ “Tak se pohádej! To je toho!“ “A taky že pohádám! A té tvé Mušce a Knoflence dám co proto!“ Neználek zaťal pěsti a hnal se na malenky. Cárek mu zastoupil cestu a dal mu jednu pěstí. Pustili se do sebe. Muška s Knoflenkou se polekaly a utekly. “Tak kvůli malenkám mě budeš mlátit?“ křičel Neználek a pokoušel se trefit Cárka do nosu. “A proč jim teda ubližuješ?“ ptal se Cárek a oháněl se zuřivě pěstmi. “Heleme se ochránce!“ řekl na to Neználek a břinkl kamaráda s takovou silou po hlavě, že si až Cárek přičapl a vzal nohy na ramena. „A nemluvím s tebou!“ křičel za ním Neználek.

“Pro mě za mě!“ odpověděl mu Cárek. „Stejně se zase přijdeš první usmířit“ “A zrovna nepřijdu! Poletíme balónem do světa!“ “Takhle s komína na střechu!“ “To leda ty!“ řekl Neználek a šel sbírat gumovou šťávu. Když byl gumové šťávy plný sud, Všeználek ji pěkně rozmíchal a přikázal Vroubkovi, aby přinesl hustilku, kterou pumpovali automobilové duše. K hustilce připojil dlouhou gumovou hadici, konec zalil gumovou šťávou a Vroubkovi poručil, aby pěkně pomaloučku pumpoval vzduch. Vroubek začal pumpovat – a tu se z gumové šťávy udělala zrovna taková bublina, jaké se dělají z mydlinek. Všeználek zatím natíral bublinu kolem dokola gumovou šťávou a Vroubek pořád pumpoval vzduch, a tak se bublina pomaloučku nafukovala a měnila se ve veliký balón. Všeználek ho už ani nestačil natírat ze všech stran. Nařídil, aby natírali i ostatní malíčci. Všichni se hned pustili do práce. Každý jí měl u balónu plné ruce, jenom Neználek chodil kolem a pohvizdoval si. Hleděl, aby byl co nejdál od balónu, zpovzdáli se na něj díval a ustavičně vedl svou: “Praskne! Teď, teď už ta bublina určitě praskne! Júúúú!“ Jenže balón nepraskl a pořád a pořád se zvětšoval. Brzy se nafoukl tak, že si malíčci museli vylézt na lískový keř uprostřed dvora, aby mohli balón natírat i svrchu a ze stran. Nafukování balónu trvalo dva dny a skončilo, až když byl balón velký jako dům. Všeználek pak zavázal provázkem spodní trubičku, aby z balónu neunikal vzduch, a řekl: “Teď bude balón schnout a my se zatím pustíme do další práce.“

Přivázal balón k lískovému keři, aby ho neodnesl vítr, a rozdělil malíčky do dvou skupin. Jedné skupině přikázal sbírat zámotky bource morušového, rozmotávat je a soukat z nich hedvábné nitě. Z nití měli uplést obrovskou sít. A druhé skupině dal za úkol zhotovit veliký koš z tenké březové kůry. Zatímco se Všeználek a malíčkové zabývali touhle prací, přišli všichni obyvatelé Kvítečkova a zvědavě okukovali obrovský balón, přivázaný k lískovému keři. Každý by si byl rád na ten balón sáhl, a někteří se ho dokonce pokoušeli nadzdvihnout. “Ten je lehoučký,“ říkali, „v jedné ruce ho člověk uzdvihne!“ “Cožpak o to, lehký je, ale jak se na to dívám – stejně nepoletí,“ řekl malíček jménem Klípek. “A proč by ne?“ ptali se ostatní. “Jak může letět? Kdyby mohl, vznášel by se ve vzduchu, ale on si tady zatím docela obyčejně leží na zemi. Už je to tak: i když je lehký, je přece jenom těžký,“ odpověděl Klípek. Človíčkové se zamyslili. “Hm! Hm!“ říkali. „Balón je lehký, a přece je těžký. To je pravda. Jakpak asi poletí?“

Vyptávali se Všeználka, ale ten je odbýval: „Počkejte chvilku. Brzo to už všecko uvidíte.“ Když tedy Všeználek človíčkům pranic nevysvětlil, začali pochybovat ještě víc. Klípek chodil po celém městě a roztrušoval nehorázné zvěsti. “Jakápak síla by mohla ten balón uzdvihnout?“ ptal se a sám si odpovídal: „Žádná! Ptáci létají, protože mají křídla, ale gumová bublina, ta nahoru nepoletí! Ta může letět leda dolů!“ Nakonec už ve městě tomuhle nápadu s balónem nikdo nevěřil. Všichni se jen smáli, chodili k Všeználkovu domku, nakukovali přes plot na balón a říkali: “Podívejte, podívejte! Letí! Chachacha!“ Ale Všeználek si těch posměšků nevšímal. Když byla hedvábná síť hotová, přikázal, aby ji natáhli svrchu na balón. Roztáhli ji a navlékli přes gumovou kouli. “Podívejte!“ křičeli človíčkové za plotem. „Loví balón do sítě! Mají strach, aby jim neuletěl! Chachacha!“ Všeználek poručil, aby balón zachytili zespodu provazem, přivázali ho k větvi lískového keře a vytáhli. Čiperka a Vroubek vylezli s provazem na keř a začali balón vytahovat. Tohle diváky nadmíru pobavilo. “Chachacha!“ smáli se. „No vida, tak takovýhle je to balón: musí se tahat nahoru provazem! Jakpak bude lítat, když ho musejí zdvihat na provaze?“ “No takhle přece,“ odpovídal jim Klípek: „Sednou si nahoru na balón, budou tahat za provaz – a balón poletí!“ Když vytáhli balón nad zem a sít visela po stranách dolů, přikázal Všeználek, aby k cípům sítě připevnili koš z březové kůry. Koš byl čtverhranný, na každé straně byla lavička a na každé lavičce mohlo sedět po čtyřech malíčcích. Přivázali koš za všechny čtyři rohy k síti a Všeználek oznámil, že je balón hotov. Čiperka si myslil, že už mohou letět, ale Všeználek řekl, že si každý ještě musí udělat padák. “A na co padák?“ ptal se Neználek. “Co když balón praskne? Pak musíme seskočit padákem.“  Druhého dne vyráběl Všeználek se svými kamarády padáky. Udělali si je z pampeliškového chmýří a Všeználek každému poradil co a jak. Obyvatelé města viděli, jak balón visí nehybně na větvi, a říkali si: A takhle tu bude viset, dokud nepraskne. Kdepak lítat, z toho nic nebude! “Nu, pročpak neletíte?“ volali přes plot. „Musíte letět, než balón praskne!“ “Jen se nebojte,“ řekl jim Všeználek, „start bude zítra v osm hodin ráno.“ Mnoho človíčků se jen zasmálo, ale někteří začali váhat. A co když doopravdy poletí? říkali si. Musíme se zítra přijít podívat.