Kterak vznikl hrad Košťálov

Přemysl Oráč spravoval českou zemi moudře i spravedlivě a byl ve svém snažení podporován kněžnou Libuší. Neustále také zemi zveleboval dbaje však i o její ochranu před nepřáteli. Největší nebezpečí hrozilo prý tenkrát z půlnoční hranice, odkud kníže sám pocházel. Přemýšlel proto, koho v tu stranu poslat, aby zemi ochránil.
Musel to být muž silný i statečný ve zbrani, jehož by se každý vetřelec obával a jehož vlastní čeleď na slovíčko poslechne. Nejsilnějším a nejodvážnějším z Čechů byl Bivoj, manžel Libušiny sestry Kazi. Sám totiž přemohl v lese na Kačí hoře divokou svini a na hřbetě ji přinesl ukázat kněžně. 
Kazi se nachomýtla zrovna při té podívané a silák jí učaroval natolik, že si ho vzala za manžela. Bivoj ale už stárl a musel spravovat své statky při řece Mži; knížecí volba tedy padla na jeho syna Rodislava, kterému pro otcův udatný čin přezdívali Sviní hlava.
Nejen však Rodislav, i jeho sestra Běla se rozhodla odejít do onoho kraje podivuhodných kopců, slunných svahů a úrodných údolí; do kraje lesů s hojností zvěře i rybnatých řek. Tam postavil Rodislav nepřístupný hrad Ronov, tam Běla založila Bílinu a na paměť těch dvou také zůstala sviní hlava v erbu rodu, který po dlouhé věky krajem vládl. 
Nedaleko bílinského hradu stávala radovesická tvrz. Patřila mladému pohlednému vladykovi Košťálovi. Běla se s ním seznámila, a protože oba našli v sobě zalíbení, brzy slavili svatbu. Košťál měl však početná stáda dobytka, a jeho ani bílinské pastviny zanedlouho nestačily. Proto se s ženou dohodl, že najdou pro další ohrady nové místo.
To nejpříhodnější, které leželo i na cestě k Vyšehradu, našli v údolí potoka Modly. Louky tu byly široké a vrch uzavírající údolí jako stvořený pro stavbu nového hradu. Košťál se svými lidmi začal hned na stavbě pracovat a brzy čněla na temeni věž s opevněním. Pak poslal pozvání Běle, aby si nový hrad prohlédla. Běla už na tu zprávu netrpělivě čekala, a když posel konečně přispěchal, svolala svou družinu dívek a jen s nimi se na Košťál vypravila. Byl krásný letní den. Běla jela obkročmo vpředu jako kněžna, za ní dívky, a šplouchání potoka, kolem něhož stezka vedla, utichalo v jejich smíchu. Brzy zanechaly za sebou radovesickou tvrz a koně namáhavě stoupali do kopců. 
Les kolem houstl, jen chvílemi se ukázalo prosluněné místo. Konečně se cesta začala svažovat, koníci při-dali do kroku, znovu se ozval dívčí hovor i smích. Právě ten smích asi vyrušil z odpolední dřímoty dva ohromné medvědy; najednou před nimi stanuli na cestě a s hrozným řevem zaútočili. 
Dívky si však dovedly poradit. Než je šelmy dostaly do drápů, zasvištěly vzduchem oštěpy, zabodla se kopí. Běla sama jednoho medvěda skolila k smrti; druhého pak koníci dobili kopyty. Po té příhodě družina zamířila rovnou cestou co nejrychleji ke Košťálu. Však jim vladyka už vyjel s čeledí naproti - zaslechl totiž ryk boje. Když mu žena vylíčila, co je potkalo, poručil, aby jeho lidé obě šelmy přinesli a stáhli. 
Medvědí kůže pak přitloukli jako památku Běliny statečnosti na hradní vrata a v místě, kde se příběh udál, vyrostla brzy osada nazvaná Medvědice. 
Košťál vládl celému kraji pevnou rukou, jako by ani českému knížeti nebyl podřízen. Tou dobou se už Libuše odebrala do návi a také Přemysl Oráč spal svůj věčný sen, když předtím předal vládu synu Nezamyslovi. Košťála ani Bělu nespojovaly s novým knížetem užší svazky - byl jen vzdáleným Běliným bratrancem. Proto také Košťál na Vyšehrad nikterak nedojížděl a tím víc se staral o rozšíření vlastního panství. Nebylo tedy divu, že ho doslova rozlítila tato zvěst:
V rozsáhlých dubových lesích nedaleko Bíliny pásl jakýsi Kolostoj z Řetenic nevelké stádo prasat. Jeden čuník pokulhával, a proto se pastýř rozhodl, že ho od stáda oddělí a usmrtí. Prasátko jako by vědělo, co je čeká; belhalo před Kolostojem seč mohlo, až k rozrytému bahnisku, z něhož stoupala horká pára. V bahně se potom s rozkoší vyválelo, a když vstalo, rozběhlo se křepce bez nějaké známky kulhání znovu za stádem.
Zázračné uzdravení čuníka pastýře udivilo; obehnal tedy léčivé místo dvojí palisádou a začal u něho stavět tvrz, jako by to byl jeho majetek.
Právě to vladyku Košťála nejvíc popudilo. "Však já mu ukážu, kdo je v kraji pánem!" křičel a hned svolával čeleď, že Kolostoje pokoří.
V tom spěchu zapomněl na hradě ochrannou přilbici, ale to už se hnal v čele své chasy jako rozhněvaná bouře k dubině. Před tvrzí se zastavili a Košťál zvolal: "Kolostoji, dej otevřít bránu, že se mi poddáváš. Jinak budu dobývat tvé hnízdo mocí!" Místo odpovědi však za palisádou vyletěly šípy a jeden z nich smrtelně zasáhl vladyku Košťála do nechráněné hlavy. A jako předtím hnali koně do útoku, tak nyní, po vladykově náhlém skonu, prchali jezdci ve zmatku na hrad. Nejtrudnější však mělo teprve nastat: Když se Běla dozvěděla o smrti svého manžela, z velikého žalu ulehla a po několika málo dnech i ona vypustila duši.
Kolostojova tvrz dobyta nebyla Naopak - za palisádou brzy vznikla i osada a pro teplé léčivé prameny, které uzdravily prasátko, ji nazvali Teplice