Kubula a Kuba Kubikula - 14.kapitola

Za tohoto poplašného volání se shromáždění rozdělilo na dva tábory. Obyvatelé Vařeček se shlukli na levém břehu rybníka a ti, kdož sídlili v Hrncích, se srazili na břehu pravém, blíže k vrbinám. Nějaký pošetilec, aby ho husa kopla, uhnětl sněhovou kouli. Stalo se to zajisté ze špatného vnuknutí, ale jakkoliv bylo vnuknutí špatné, koule přece zasáhla svůj cíl velmi dobře. Předříkávač ji dostal rovnou do nosu. Teď se vám rozpoutal boj a takového boje není pamětníka. Koule fičely a pleskaly a sypaly se, až se vyrobil mráz dvakrát takový, než byl předtím. Vzápětí však stoupla rtuť v teploměrech a dostavilo se nenadálé oteplení, neboť třením a nárazy vzniká teplo.

Možná že by se byli občané z Vařeček a občané z Hrnců utopili, neboť led na rybníce již praskal. Možná že by se byli zasypali sněhem a všichni bídně zahynuli zadušením či nedostatkem potravy, ale Barbucha, Kubula a Kuba Kubikula nalezli překrásnou klouzačku, jež vedla napříč rybníka. Tuto podivuhodnou dráhu vytvořila v líbezné shodě děťátka z Vařeček i z Hrnců a užívala jí všechna okolní mládež. Byla to klouzačka nad klouzačky. Kubula jel toho večera po ní prvý, ale jel s takovou dovedností v dřepu a po jedné tlapce, že se zmocnila libost všech, kdo se na něho dívali. Medvědáři to již tak nešlo a Barbucha se natáhl, neboť jeho nohy byly kouřové a příliš si zachovaly vlastnosti ohně. Rozhřívaly led. Tak se stalo, že pozornost bojovníků byla rozptýlena a že si leželi v pačesech už jen ti, kdož měli vlastní účet. Tito ukrutníci stáli již po pás v hromadách sněhu, kouleli očima a křičeli jako ďasi: „Fikni mu ji! Přišij mu jednu na ucho! Zalep mu pusinku! Sekni mu ji za krk!“ Kubula chtěl ony nerozvážlivce upoutat svým uměním a kroužil na klouzačce jako blázínek. Nad ním se klenulo kulobití podobno dvanácteronásobné duze. Ach, ach, ach! To to bylo krásné! Ale právě v nejlepším se přikradl za Kubulu dráb a chňap! držel ho za kožíšek. Proč jste, kluci, včas neutekli? Teď začne rychtář znova a kdoví jak to dopadne.

Dobře! V tu chviličku přišla právě Lízinka z Houbyhoubiček. Lízinka a s ní dva její bratříčkové a starší sestřička Apolenka. Kde se tu vzali? Božínku, kde by se vzali? Což Lízinka nemyslela již od rána na své kamarády? Sotva Barbucha odešel, trápila maminku, aby jí dovolila jít do Vařeček a Hrnců za medvědem. Kovářka, toť se ví, řekla, že ne, ale když viděla Lízu, jak věší hlavu a jak je jí do pláče, nakonec povolila. „Víte co, děti,“ řekla, když položily lžíce, „dojdete mi do Vařeček a Hrnců nakupovat. Potřebujeme trošíčku cukru a trošíčku mouky. Až nakoupíte, můžete se podívat po našem nocleháři.“ Děti byly hned na nohou a hned ve větru. Sotva se s maminkou rozloučily. Do Vařeček a Hrnců je z Houbyhoubiček krásná cesta. Jakže? Vždyť Kuba Kubikula šel houštinou a stráněmi, kudy ho čert nesl. Což to tady v kraji nezná? Zná to, zná cestu velmi dobře, ale Kubula ráčí chodit jen po lesích.

Když došly děti k rybníku, obrátilo se právě medvědovo štěstí a urputný dráb jej chytil za rameno. Líza se lekla, otevřela pěstičku se čtyrákem a penízek se zakutálel do sněhu. Vzápětí tudy přešli nějací lidé a zašlapali jej. Líza si toho ani nevšimla. Vstoupila na led, a klouzajíc se a utíkajíc, křičela na Kubulu a jeho kamarády: „Medvěde, ty chlupáči, to jsem já! Jdeme vás vysvobodit! Apolena a naši kluci jsou se mnou a mají pod kabátem šavli!“ V Drábovi to hrklo, když uslyšel o šavli. Ale nic naplat, byl to dráb a ten musí poslouchat, třeba mu šlo o hlavu. Líza si jej změřila a spustila na něho hned hurtem: „Strejčku, co z toho máte, že nechcete pustit medvídka proběhnout? Nedělejte to! Naši kluci chodí s vašimi do školy a já sedím s vaší Bětou v jedné lavici.“ Zatím se přišoural Toník a za Toníkem málem celá škola. „Kdybyste viděl,“ povídá opět Líza, „jak umí Kubula dělat broučka! Jemine, to je krása! Já vám ukážu, jak to dělá, chcete?“ Řkouc to, jala se otáčeti na ledě, přikrčila se, broukala a napodobila vše, co před chvílí dělal medvěd. To vám bylo smíchu! Líza nic nedovedla! Nešika, sotvaže se obrátila, již ležela na zemi. A sotva vstala, bác! je znovu na hromadě. Dráb se trošičku ušklíbl, věru, zdržoval se dost dlouho, ale nakonec ho to přece přemohlo a chechtal se, až změnil dvakrát barvu. Tu vytáhli kovářovi kluci své dřevěné šavle a zničehonic začali píchat drába do břicha. Pichy, pichy, pichy! Naštěstí byl ten strejda lechtivý a nic jej neuvádělo tak do vytržení a nic mu nepůsobilo takovou rozkoš jako mírné ťafky a žďuchance do mezižebří. Rozřehtal se, až mu tekly slzy, a křičel: „Už dost, už dost, už dost!“ Ten chlapík měl tak silný hlas, že se to rozléhalo až k pohraničním horám.

Rychtářovi bylo po chvilce nápadné, proč se dráb dal do smíchu a proč tak huláká. Nechal pranice a šel se podívat, co se děje. Za rychtářem odběhl předříkávač Burdaburděra a za nimi se začali trousit jejich přívrženci a vyznavači jejich rozumu. Sbíhali na led a za chvíli vám nebyla ve vojště rychtářském ani živá duše a ve vojště mudrce Burdyburděry nezůstala ani noha. Jak se říkává, boj byl dobojován, nebo nebyl dobojován, ale zrušen a zapomenut. Občané si asi řekli, že je sice dobré pohnout údy ve veselé rvanici, ale že je bláhové nepřestat v pravý čas. Bylo jim pěkně teplo a kouřilo se jim z hlavy, proč by, prosím vás, se dále ostřelovali sněhovými koulemi? Nechali toho a učinili věru dobře, neboť je čekala podívaná nad jiné líbeznější a veselejší.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kubula-kuba-kubikula/kapitola-14/