Kubula a Kuba Kubikula -4.kapitola

Kubula a Kuba Kubikula šli a vedlo se jim všelijak. Pocestní lidé jsou na takové věci zvyklí. Kuba Kubikula si čas od času třel uši, aby mu nenamrzly, a Kubula ve svém kožíšku nevěděl ani, že je zima. Což o to, šlo by se to dobře, cesta je dobrá. Vede hvozdem podél strží a srázů. Vede závějemi, přes zamrzlý potok a poražené kmeny, stoupá vysoko a zase klesá dolů. Cesta stoupá a klesá, a všude tam, kde klesá, jede medvěd po zadku a huláká, nu, jako na lesy. Jeho srst je poprášena sněhem. Ach, to je barva, která se mu líbí, to je pohoda, již by si vybral pro všechny časy.

Lehkomyslník, vsadím se, že zapomněl dočista na Barbuchu. To je nevěrná kůže, ani se mu nezastesklo po Lízince. A jakpak to víte, že na ně zapomněl? Protože dovádí? To dělají kluci vždycky! Kubula má plnou hlavu zármutku, jenže neví, co je to zármutek. Neví, co je to stesk, a nezná ani jména těch všelijakých psot, které přicházejí na veliké lidi. Když se na chviličku zastavili, přišel medvídek ke Kubovi Kubikulovi a řekl mu: „Kubo Kubikulo, mně se ti přihodilo něco náramně podivného. Pověz mi, co to je. V mém bříšku se ozývá hlas, ale ten hlas nic nepraví, jen volá. Co je to?“ „To je,“ odpověděl Kubikula, ,,že jsi snědl nějakého ptáčka a že budeš trestán. Viď, že jsi ho snědl?“

Medvěd zaklepal hlavou a pomyslil si o Kubovi, že ničemu nerozumí. Byl by mu to také řekl, ale právě v tu chvíli došli ke krásné klouzačce a Kubula se musil rozběhnout, aby ji přejel z konce do konce. Šli dál a Kubula svěsil hlavu. Vedle cestičky byly veselé zaječí stopy. Medvěd nic. Šli dál a potkali veverku. Medvěd zase nic. „Namoutě,“ povídá Kuba, „že tě kovářovy děti vyměnily; vždyť jsi býval s veverkami jedna ruka!“ Jak to řekl, dal si Kubula tlapku na čelo a přemýšlel. ‚Je to tak,“ pravil po chvíli, ,,Lízinka k nám byla velmi přívětivá. Kubo Kubikulo, mně se chce vrátit k Lízince!“

Od té chvíle začal medvěd fňukat a opakoval to tak často, až se medvědář dopálil a řekl: ,,I ty nerozumo, kovář je chudý člověk, nestyděl by ses sežrat mu každý den večeři? To nejde, brachu; musíme si sami vydělat na živobytí.“ Ale prosím vás, mluvte s malými kluky, když si vezmou něco do hlavy, jsou k nevystání. Kubula vedl svou a nepřestal a nepřestal. Kuba Kubikula tedy zavolal na Barbuchu. Myslil to jenom žertem, ale sotva vyslovil jeho jméno, vyrazí Barbucha z lesa a rovnou k nim. „To jsem rád,“ řekl, ,,že ses ozval. Byl bych se v tom kakraholtském lese málem ztratil. Vy jste mi, kamarádi, udělali moc špatné nohy a takováhle cesta pro mě není.“ „Oho! Copak je to za řeč?“ povídá Kuba Kubikula; „jaké my jsme ti dělali nohy? Žádné, kamaráde! Nohy si každý přinese na svět. Co my můžeme za tvé nohy?“

Ale Barbucha se dal do hádky: „Cože? Kdo mě to přivedl na svět, kdo mi udělal tuhle vosí hlavu a tu nemožnou oháňku a tyhle pitomé pazoury! Vy, vy, vy! Aby do vás tisíc láteř, vy packalové! Proč jste se do toho dávali, když to neumíte? To jsou nějaká šlapadla? Tomuhle se říká kožich? Propánečka, vždyť mám strach, abych se nepřetrhl!“ Medvěd a medvědář se dívali jeden na druhého a byli z toho hloupí. Myslili si, že to strašidlo nemá dobrý rozum. „Co pořád meleš?!“ povídá Kubula; „my jsme tě přece nedělali. Já aspoň na tebe nebyl ani trochu žádostiv!“

Ale medvěd a medvědář se mýlili a pravdu měl Barbucha. Když začal Kuba o medvědí mátoze, odvíjela se z jeho mysli tenounká nitečka, medvěd poslouchal a bál se. Jak se tak bál, stoupala z jeho kožichu pára. Ta pára, to byl strach. A co se, lidičky, nestalo! Nitka toho vypravování sama od sebe svazuje chuchvalec strachu, tu utáhne, tu jej zase povolí a tak zničehonic vám tu sdrátuje tu mlhu, až z ní je Barbucha! Tady ho máte. Koulí očima, vyplazuje sosáček a dává žihadla. „Už je to tak!“ povídá Kubikula; „my jsme si toho ošklivce vymyslili!“ Chvilku se drbali za ušima, ale nakonec toho nechali a dali se svou cestou. To měli věru štěstí, neboť prodlévati na mrazu znamená škodu na zdraví a svědivé uši.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kubula-kuba-kubikula/kapitola-4/