Kubula a Kuba Kubikula - 8.kapitola

Na světě vládne jedno pravidlo a od tohoto pravidla není úniku. To zatrachtilé pravidlo zní velmi známě: Lidé se nejlépe pohádají, když jsou postaveni v nouzi. Tehdy je to to pravé, tehdy je čas spustiti basama a remtete. Jsme-li zavřeni, nevážíme právě svých slov, toť se ví, že těsný byt je místo hádek a že není těsnějšího bytu nad vězení. Slovo dalo slovo, Barbucha nemlčel a Kuba Kubikula si také přidal. Byla z toho veliká hádanice a div ne rvačka. Čím déle se hádali, tím více Barbuchy ubývalo a nakonec se zmenšil o dobrou čtvrtinku. Byl maličký, jako jsou duchové kozí a ovčí, ba, co tak rozmlouváme, není již o mnoho větší než veveří potvůrka.

„Barbucho, mé drahé strašidélko!“ vykřikl Kubula. Barbucho, miláčku, zaraz ty se na úbytě, udělej, abys tloustl a byl s námi až do konce našich patálií!“ Kuba Kubikula připojil svůj hlas k hlasu medvěda a tak se jim podařilo způsobit, že ono zhoubné hubnutí naráz ustalo. To způsobila asi láska, neboť ta je silnější než strach. Barbucha byl teď tak veliký, jako je tchoří samec. Měl na to opravdu vztek, jak by neměl! Nechoval se dost počestně a vybraně? Nebyl snad půvabný, ušlechtilý, mírný, tichý a hodňoučký? Kdo mu může co vytknout? Nikdo, ale právě proto se ho nikdo nebojí. Medvěd a medvědář mají Barbuchu rádi, ale prosím vás, kdyby ho milovali sebevíc a kdyby to bylo strašidlo z hvězdné mlhy, jednoho dne jej lidé nebo medvědi vyženou. Krátce, ani tehdy již nebyla vhodná doba pro strašidla a Barbucha měl věru čas, aby se ztratil.

„Milí přátelé,“ pravila mátoha, ,,děkuji vám, že jste mě zachovali při životě, ale prosím vás, neposílejte mě na cestu. Nemohu se za Lízinkou vydat dříve, než mě zavolá. Jak bych teď, když jsem tak maličký, za ní došel.“ Kubula vzal chuděru do náruče a hýčkal ho a zpíval: Dadadadadadada. Potom, mu přivázal dopis na oháňku a položil jej do Kubovy čepice. Bylo právě sedm hodin ráno. Kohouti zpívali, husáci a kačeři křičeli, vrabci štěbetali, co píská, pískalo, a co chrochtá, chrochtalo a mělo se k světu a bylo náramně živé. Lidé z Vařeček a Hrnců byli již na nohou, ale naši přátelé spali ve vězení, měli nohu přes nohu a pod hlavou tlapky. Tu Vám zarachotí klíč v zámku, otevřou se dveře a vejdou jiní tři chlapíci: obecní slouha, rychtář a první radní toho slovutného města Vařečky a Hrnce.

„Ha, ha,“ praví rychtář Randa, ,,ti lumpové předstírají spánek a myslí si o nás, že jsme taková ťululum, abychom jim uvěřili. Jářku, kmotře, přetáhni medvěda holí! “Radní byl takový nezdvořák, že se pranic nerozmýšlel a již napřáhl. Ale v tom okamžení, v té pohnuté chviličce se rozevře Kubova čepice a randěrykrinděry! Barbucha vystrčí svou vosí hlavičku, promne si zrak, načechrá kouřové chloupky a připravuje se k letu za Lízinkou. Ta hodná holka právě vstala, a protože to byla dobráčka od kosti, vzpomněla si hned na svoje přátele a zavolala strašidlo do Houbyhoubiček. Radní vám upustil leknutím hůl a zařval: „Jéjejejeje!“ Strašidlu je to ovšem vhod. Ušklíblo se, přidrželo si ocásek s Kubulovým psaním a vesele jim odpovědělo: „Bar, bar, bar!“ Potom se vyštrachalo na okno a že poletí svou cestou. Ale panečku! Z přenáramného strachu rychtářova a ze strachu radního a ze strachu slouhova mu narostlo bříško, a tak se nemohlo bez námahy protáhnout mříží.

To není pro nás nic divného, neboť víme, že se strašidlo sytí strachem. Všichni pohádkáři, všichni staří dobří spisovatelé a všichni otcové vlasti nás tomu učí, avšak rychtáři a radní chodívají sto roků za opicemi a jakživi nevědí, zač je v Pardubicích perník. Před staletími dali jim lidé do ruky hůl a pánbůh jim nic nepřidal. To už je jejich přirozenost, že jdou na všechno s tou holí. Bim, bim, bim! rychtář, radní a slouha se rozpřáhli a jeden přes druhého mazali do okna. Toť se ví, jak to vypadalo! Barbucha se dávno protáhl a letěl, jako létá skřivánek, k Lízinčině kovárně, zato okno bylo na tisíc kousků a jeden z břicháčů dostal od slouhy pořádnou přes prsty. Říká se, že to ten horlivec udělal nerad, ale potentát z Vařeček a Hrnců tomu, mně se zdá, nevěřil.

Ať to bylo tak či onak, křičeli nad Kubou Kubikulou a nad štěňátkem Kubulou jako čerti. Nebylo jim slova rozumět. „Urození pánové,“ povídá medvědář, ,,očpak se to hádáte? To, co jste viděli, je norimberský vlkodlak Churchabarbuchurcha. No, pánbůh s vámi, jestli jste mu tak nějakou přišili, ten vám prožene lýtka!“ Teď medvědář vykládal přehrozné věci a nahnal těm chlapíkům strachu habaděj. Vypravoval jim, že v noci Barbucha chodívá po všech drzounech, kteří o něm špatně mluvili a kteří mu nadali na frak. „Vždyť jsme jej drželi celou noc, aby si nezahrál s panem rychtářem. Milosti,“ řekl šibal, a jen taktak, že se zdržel smíchu, ,,ten by vám ofoukl nosík! Chci objasniti jeho safraportské záměry a ať jsem hlupák, jestliže nás nepropustíte! Ať jsem hlupák, propustíte-li nás bez pěkných dárků! Chce vám ukousnout ucho a spořádati vaše vousiska! Má na to zuby, to mi věřte, jako dělané! Namoutě! Každý vlkodlak bývá mlsoun a nejmlsnější je na ušní chrupavku, která za zimní nepohody namrzne a stane se sladkou.“

Kubula znal dobře svého přítele a byl dost fikaný, aby porozuměl, kam míří. Jal se třásti a hudroval, jako když se bojí. ,,Ou, ou, ou, ou, dejte mi nějakou mastičku! Kurkabarbukurka mi pokousal ucho!“ Kubula bylo medvídě mazané všemi mastmi. Nemyslete si však, že na jeho řeči nebylo zhola nic, měl opravdu na levém boltci ranku, ano, ale utržil si ji ve rvačce, když se tahal s hafany a kočičkami o uzenici. Teď se mu to hodí, teď kvílí a naříká jako vambeřický předříkávač. Páni rychtáři a jakbysmet i konšelé jsou nadáni prozíravostí a jejich koženky jsou podšity nedůvěrou. Zkoumají věc ze strany levé a pravé, kašlou, smrkají, neříkajíce tak ani tak, pokud nepromluví nějaký mluvka, aby ho okřikli a pronesli své: ,,Já tento, já ne ten to ten to!“ Vypověděti takovou řeč je velmi zdlouhavé, a protože za nic nestojí, nechme jejich jazyk ležeti v puse.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kubula-kuba-kubikula/kapitola-8/