Kvak a žbluňk - Mrazení v zádech

Byla studená a temná noc. „Poslouchej, jak venku mezi stromy fouká vítr,“ řekl Kvak. „Tohle je ten správný čas na strašidelné povídání. Žbluňk se hlouběji přikrčil do křesla. „Žbluňku,“ zeptal se Kvak, „copak ty se nebojíš rád? Nemáš rád ten pocit, když ti běhá mráz po zádech?“ „Tím si nejsem tak úplně jistý,“ odpověděl Žbluňk. Kvak připravil konvici horkého čaje a začal vyprávět.

“Když jsem byl malý, šli jsme jednou s maminkou a s tatínkem na výlet. Cestou domů z výletu jsme ale zabloudili. Mamince to dělalo starost. „Musíme se včas dostat domů“, řekla. „Nechceme přece potkat cestou večer v lese starého Černožabáka.“ „Kdo je to?“ ptal jsem se maminky a tatínka. „Je to hrozné strašidlo,“ řekl tatínek. „V noci vychází ven a k večeři jí žabí dětičky.“ Žbluňk se napil čaje. „Kvaku,“ zeptal se, „ty si ale teď trochu vymýšlíš, viď?“ „Možná ano, možná ne,“ odpověděl Kvak.

„Maminka s tatínkem šli hledat cestu,“ pokračoval ve vyprávění Kvak. „Řekli mi tenkrát, že mám počkat, než se vrátí a nikam nechodit, abych se sám v lese neztratil. Sedl jsem si pod strom a čekal. V lese se setmělo ještě víc, nebylo vidět ani na krok. A já jsem dostal strach. Sám večer v lese, bez maminky a bez tatínka. Pak se to stalo. Ve tmě jsem uviděl dvě velikánské oči. Byl to starý Černožabák. Stál přímo u mě. Starý Černožabák vytáhl z kapsy švihadlo. „Teď zrovna nemám hlad,“ řekl mi, „zrovna před chvílí jsem se totiž přejedl moc dobrých žabích dětiček, ale až stokrát přeskočím švihadlo, dostanu hlad znovu. A potom sním tebe!“ Černožabák přivázal jeden konec švihadla ke stromu. „Toč tím švihadlem!“ zařval na mě. Strachy jsem nemohl vůbec mluvit. Tak jsem točil švihadlem, jak si zlý Černožabák přál. Skočil dvacetkrát. „Začínám mít hlad,“ oznámil mi Černožabák. Skočil padesátkrát. „Už mám větší hlad,“ řekl Černožabák. Skočil devadesátkrát. „Teď mám velikánský hlad!“ prohlásil Černožabák.“ „A co se stalo potom?“ chtěl vědět Žbluňk. „Musel jsem si nějak zachránit život,“ odpověděl Kvak. „Dostal jsem nápad. Pevně jsem chytil švihadlo a začal jsem s ním obíhat okolo stromu, u kterého stál Černožabák a tak se mi povedlo starého Černožabáka spoutat. Jejda, ten ječel a řval na celý les. A pak jsem rychle utíkal pryč. Cestou jsem našel maminku a tatínka a společně jsme se dostali domů.

„Kvaku,“ zeptal se Žbluňk, „byl ten příběh pravdivý?“ „Možná byl, možná nebyl,“ odpověděl Kvak.

Kvak a Žbluňk seděli blízko ohně, poslouchali praskání hořícího dřeva a náramně se báli. Byli tak rozechvění, že se jim hrníčky s čajem třásly v rukou. Po zádech jim běhal mráz, ale byl to příjemný a hřejivý pocit.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/kvak-a-zblunk/mrazeni-v-zadech/