Květuška a kouzelná slunečnice

V krásném domečku s velkou zahradou bydlela kdysi jedna malá holčička, která se jmenovala Květuška.

Její jméno jí maminka vybrala moc dobře, neboť Květuška již odmalička milovala všechny kytičky a každý kvíteček jí činil veliké potěšení. Trhala je každý den pěkně do kytiček a s nadšením pokaždé obdivovala jejich pestré barvičky i tu neodolatelnou vůni, čímž tak květy toto děvčátko přímo okouzlily.

Z některých kytiček si s oblibou zaplétala věnečky, jimiž si ozdobovala svoje překrásné, dlouhé blonďaté vlásky a když je měla rozpuštěné a pěkně učesané, vskutku vypadala, jako nějaká malá princeznička, nebo víla, jen co je pravda! Některé kytičky však nechávala raději volně růst, neboť věděla, že po utrhnutí brzy zvadnou a o to dřív pak ztratí svůj půvab, krásu i vůni. Všechny tyto květinky tuze ráda zalévala a starostlivě dbala, jen aby se žádná z nich nepolámala.

Maminka měla ze své dcerušky opravdovou radost a nadevše ji zbožňovala, neboť tak hodnou, milou, pracovitou a hezkou dcerunku by jí mohl leckdo jen závidět!

Jednou nasadila maminka pod okénko Květušce pro radost slunečnice, jejichž květy ji po rozkvětu přímo okouzlily.

Byly žluťoučké, jako to nejjasnější sluníčko a každý den se právě za sluníčkem otáčely. Jen jedna z nich se ke slunci neutočila nikdy, ba právě naopak! Jakoby jí snad právě sluníčko nějak vadilo a bála se mu podívat se do očí.

Byla ze všech slunečnic tou nejnižší a nejslabší a celá se ohýbala k zemi. Květuška ji hned starostlivě zalila, jen aby neuschla, ale ani voda jí nepomohla a slunečnice začala chřadnout a uvadat.

Květušce bylo téměř do pláče, neboť netušila, jak tomu ubohému kvítku pomoci. Nakonec se rozhodla, že umírající slunečnici utrhne a vezme si ji k sobě domů, vloží ji do vázy, kterou si postaví přímo ke své postýlce.

Sotva tak učinila, utrhnutá slunečnice v očích Květušky rázem celá, jakoby snad ožila!

Zamávla svými žlutými lístečky, vzpřímila se a v tu chvíli se Květušce zdálo, jakoby se jí zadívala přímo do očí a ještě k tomu se na ni pousmála a mrkla!

„Ne, to není možné, to přece nemůže být pravda, snad se mi to jen zdá a šálí mě můj zrak!“ Pomyslila si Květuška, ale nemýlila se.

Její umírající slunečnice se na ni skutečně zadívala, usmála se a dokonce k ní i promluvila i lidským hlasem!

„Ahoj Květuško! Jsem kouzelná slunečnice Patricie a jsem tu k tvým službám! Stačí jen utrhnout jeden z mých lístečků a nahlas vyslovit své přání!“ Řekla Patricie, ale od té doby už nikdy nepromluvila!

Stala se na pohled docela obyčejným květem slunečnice zdobícím vázu, avšak obyčejná, tedy rozhodně nebyla!

V tu chvíli Květuška, nevěděla, čemuže má vlastně věřit? Byla si jista, že jen tak chvíli blouznila a na okamžik se ocitla ve svém snění.

Nedalo jí to však a tak se rozhodla slova Patricie vyzkoušet. Utrhla jeden z jejich žlutooranžových lístečků a vyřkla jen tak z legrace:

„Chtěla bych se stát malou opičkou!“ A než byste, děti, řekly švec, byla z Květušky skutečně pěkná opička v krajkou zdobených šatičkách!

Utrhnutý lísteček slunečnici znovu narostl, ale Květuška už zůstala v podobě opičky přesně tak, jak si přála.

„Hurá! Je ze mě opička, sláva!“ Vykřikovala radostně Květuška a se slunečnicí v ruce vesele skákala snad metr vysoko!

Hned se šla na sebe podívat domů do zrcadla, kde se sama sobě náramně líbila. Potěšeně juchala, skákala, hopsala, vřískala, vesele tancovala, až přitom nechtěně utrhla nový lísteček slunečnice, aniž si to jakkoli uvědomovala a přešťastně u toho vykřikovala:

„Jsem krásná opička a zrovínka taková chci zůstat už napořád!“ Ale to právě neměla říkat, jelikož tím v tu chvíli právě zpečetila svůj osud již navždy!

Patricie jí to splnila, jakožto jedno z jejich dalších přání, s čímž už jednou provždy nešlo nic udělat. Svou podobu nemohla Květuška už vícekrát nikdy změnit a touto malou opičkou tak musela zůstat už napořád! Mohla sice vyslovit celé tisíce dalších, nejrůznějších přání, ale žádné z nich jí podobu krásné holčičky už zpátky nikdy nevrátilo.

Květušce to však příliš nevadilo, neboť i ve své opičí podobě zůstala stále veselá a šťastná. Směla se i nadále laskat a těšit se všemi těmi krásnými kytičkami a navíc, měla onu kouzelnou slunečnici, která jí dopomáhala až po zbytek života ke splnění všech dalších přání.

Mamince Květušky však trvalo velmi dlouho, než se s touto příhodou smířila, ale nakonec měla opičku ráda úplně stejně, jako svou kdysi krásnou holčičku.

Od té doby se jim spolu v chaloupce žilo a hospodařilo moc dobře a mohly si v hojnosti dopřávat všeho, čeho se jim jen zachtělo.

Lístky kouzelné slunečnice byly opravdu stále v plném počtu a to i když všech přání stále přibývalo. Všechna ta Květuščina přáníčka však byla zcela nevyčerpatelná a tak je dost pravděpodobné, že opička Květuška využívá záhadných kouzel své vzácné slunečnice ještě podnes, kdo ví?