Květuška Popeluška

U Podhájských měli dcerušku a ta měla dvě jména. Někdy jí říkali Květuška, někdy zase Popeluška.

Když ji maminka ráno umyla a do čistých šatů ustrojila, bylo z ní děvčátko jako květ. Tvářičky se jí rděly jako růže, čelo a ručky bělaly se jako lilie; hlavičku měla uhlazenou jako vlašťovička a šaty urovnané jako na obrázku. Kdo ji tak viděl, pěkně se usmál a řekl:

„To je Podhájských Květuška!“

Ale Květuška nezůstávala dlouho Květuškou. Ráda se popelila jako slepička. Shrnovala písek na hromádku a zase rozhrnovala.

Někdy také vyhodila hrsť prachu do výše a smála se, že prý vystřelila. Ručky měla potom umouněné, tvářičky potem a prachem pošpiněné a šatečky pocuchané. Kdo ji teď viděl, neusmál se hezky, ale řekl:

„To je Podhájských Popeluška!“

Paní Podhájská často domlouvala dcerušce, aby vždycky byla jen Květuškou. Ale holčička byla Květuškou, pokud ničím se neobírala. Jakmile však jenom na dvorek si zaskočila, již se vrátila v zaprášených šatech, potřísněných punčoškách a s rukama usmolenýma. A tu již byla Popeluškou a nikoliv milou Květuškou.

Podhájských měli ve vsi tetičku. Ta měla také dcerušku a říkalo se jí Bohunka.

Jednou v neděli přišla Bohunka k Podhájským. Prosila paní Podhájskou, aby k nim dovolila Květušku Popelušku na odpoledne.

„Naše maminka půjde s námi na pomněnky,“ povídala.

Paní Podhájská ochotně svolila, a Květuška Popeluška se vyptávala, kde jsou pomněnky, že jich dosud nikdy neviděla. A Bohunka povídá:

„Jsou to hezounké květiny a rostou na louce u potoka. Maji modré kvítky, jakoby s nebe spadly. Byly jsme na nich s maminkou již několikrát. Uvily jsme vždy věneček a doma jsme ho položili na talíř. Nalily jsme mu tam vody, a věneček neuvadnul. Pomněnky rostly i na talíři a pořád se na nás vesele usmívaly.“

To se Květušce Popelušce velice líbilo. I těšila se na odpolední výlet nesmírně a slíbila Bohunce, že přijde k nim hned po poledni.

Po obědě oblekla paní Podhájská dcerušku do nových šatů. Na nohy obula jí vyleštěné botky a na hlavu posadila klobouček se stužkou. Všechno na děvčátku jen jen se smálo. Byla z něho učiněná Květuška. Za chvilku již hopkovala po návsi.

Byl pěkný letní den. Kde jaká muška radovala se, že slunéčko tak pěkně svítí a hřeje. Na lípě hemžily se včelky a spokojeně si broukaly, že seberou dnes hodně medu. Tu a tam poletovali motýlkové. Nejhezčí z nich sedl si na cestu před Květušku. Roztáhl duhovaná křidélka, jako by se chlubil, že má taky tak hezké šaty jako ona. A Květuška mu povídá:

„Počkej, motýlku, počkej! Tebe já chytím Bohunce za to, že mě vezme na pomněnky. Až se vrátíme z louky, Bohunka tě posadí na věneček a budeš jí hlídati kvítky.“

I sňala rychle klobouček s hlavy, přikradla se za motýlka a bác! přiklopila jej k zemi.

„Už tě mám, ty chlubílku,“ smála se a myslila, že má opravdu chlubivého motýlka v pasti. Přiklekla tedy ke kloboučku, pozvedla jej opatrně jednou rukou a druhou lovila pod ním. Ale motýlka tam nebylo! Byl se obratně vyhnul padajícímu kloboučku a odletěl, aniž toho Květuška pozorovala.

„Snad se ukryl v prachu,“ myslila si a přehrabala rukama všechen prach pod kloboučkem. Ale marně; nenašla ničeho. Horlivou prací celá se upotila. I setřela si horký pot s tváří oběma ručkama, klobouček si posadila na hlavu a pospíchala dále, aby jí tetička s Bohunkou neodešly.

Bohunka čekala již před domem. Smála se na sestřenku z daleka. Ale když přišla blíže, sepjala ruce jako povážlivá osoba a zvolala udiveně:

„Jé jé, ty jsi krásná!“

I vedla holčičku do světnice a mamince oznamovala:

„Vedu si kominíčka.“

Podhájských dceruška byla opravdu podle toho, jakoby komín byla vymetala. Obličej měla počerněný rozmočeným prachem a ruce pošpiněné až po lokte. Na šatech nebylo místy ani barvu znáti, tak byly zaprášeny. Při každém kroku zvedala se z nich oblaka. Stužka i kytka na kloboučku pomačkány byly k nepoznání. Holčička byla umouněna, jakoby v popelníku byla spala. Nebyla to již Květuška, jak z domova vyšla; na cestě, když chytala motýle, stala se z ní Popeluška. Chtěla teď políbiti tetince ruku; ale tetička ucouvla, aby se k ní nemohla přiblížiti.

„Čí pak jsi, broučku?“ ptala se.

„Podhájských,“ řekla holčička a bylo ji líto, že ji tetička nechce ani znáti, ani ruky k políbení jí podati.

„Podhájských? Ach! Již vím; mají prý tam Popelušku a ta přišla k nám.“

„Půjdeme už na pomněnky?“ ptala se Popeluška a měla radosť, že se tetička přece na ni upamatovala.

„Bohunka se mnou půjde, ale tebe vzíti nesmím,“ odvětila tetička.

Popeluška se zarmoutila. Tolik se natěšila, že si přinese z louky věneček, který i na talíři roste, a zatím ji tetička posýlá domů s prázdnou. Bylo jí do pláče. Rozpačitě se podívala na Bohunku, zdali se za ni přimluví. Ale Bohunka se jen smála a smála a pořád vedla svou:

„Ta je krásná — jé jé! To já bych neudělala.“

Tetička ji napomenula, aby se nevysmívala děvčátku, a řekla Popelušce:

„Jen se vrať, dušinko, domů! Slyšela jsem o tobě, že prý jsi se rozhněvala s vodou. Kolem louky teče veliká voda a ta by tě utopila, když se na ni hněváš. Maminka by pro tebe plakala.“

Popeluška nerozuměla všemu, co tetička povídala. Myslila si, že jen tak žertuje, avšak za chvíli že se usměje a na pomněnky ji pobídne.

Ale tetička se ani neusmála, ani na pomněnky ji nezvala; jenom řekla:

„Za týden půjdu s Bohunkou zase na louku. Udobříš-li se do té doby s vodou, půjdeš s námi. Ale teď pospěš domů, my odejdeme.“

Chtěj nechtěj musila Popeluška vrátiti se domů bez pomněnek. Cestou si lámala hlavu, proč by ji potok utopil? Vodu příliš ráda neměla, to je pravda, ale jenom při mytí. Studila do rukou, tváří i krku, že by se Popeluška raději nemyla. Ale když jí maminka dala někdy vajíčko k večeři, tu Popeluška vodičky se nemohla ani dochváliti, jak umí pěkně vařiti. I myslila si tudíž:

„Kdo asi žaloval tetince, že se hněvám s vodou? Zeptám se maminky!“

Paní Podhájská se podivila, když se jí přibatolil domů mouřenínek. Celý byl obalen prachem, jen očka se mu bělala pod čelem. Matka v něm dcerušku sotva poznala. Chtěla ji přísně pokárati; ale když zůstala u dveří smutna a lítostiva, soudila, že snad ji potkala nehoda.

Ptala se tedy, co se stalo, a Popeluška vyprávěla plačky, jak chtěla Bohunce chytiti motýle a jak ji tetička poslala domů, že prý se rozhněvala s vodou a že by ji potok utopil.

„Spravedlivě tetička tě potrestala,“ řekla paní Podhájská.

„Ale vždyť jsem se s vodou nerozhněvala,“ omlouvala se dceruška.

A maminka ji poučila:

„Kdo si nehledí čistoty a chodí zašpiněn, jakoby se umyti nesměl, o tom se říká, že nežije s vodou v přátelství. A kdo u nás nerad se myje? Popeluška. Kdo si utírá ruce nejraději o šaty a tváře? Popeluška. Kdo se vyhýbá umyvadlu, jakoby se hněval na vodu? Popeluška. Vidíš tedy, že mluvila tetička pravdu.“

Popeluška již porozuměla, o kom se říká, že se hněvá s vodou. Ale ještě jí nešlo do hlavy, že by ji potok utopil, kdyby k němu přišla na pomněnky. Ptala se tedy matky a ta řekla:

„Nebyl by tě potok utopil, ale tetička tě nechtěla zahanbiti. Na louku se jde přes celou ves. Všechny děti byly by se sběhly a prstem na tebe ukazovaly, žes nečistá holčička. Podívej se do zrcadla.“

Ze zrcadla pohlížel na děvčátko umouněný bubáček, div se ho nebála. Popeluška věděla dobře, že ona sama je ten ošklivý bubák. I byla ráda, že ji tetička nevedla přes ves a že si na ni děti neukazovaly.

„Až půjdu po druhé k tetičce,“ myslila si, „uchovám si šaty čisté jako Bohunka. Potom tetička neřekne, že se hněvám s vodou.“

A nahlas se ptala:

„Bohunka se s vodou nerozhněvala, maminko?“

„Nerozhněvala,“ odpověděla paní Podhájská. „Ušpiní-li si Bohunka ruce, neotírá je ani o šaty, ani o tváře jako ty. Běží k umyvadlu a prosí vodičku, aby jí pomohla ruce mýti. Vodička zašplouchá, že pomůže. Bohunka ji za to pěkně pohladí, podá jí ruce a za chvilku nemá na nich ani poskvrnky. Vodička je spláchla.“

Popelušce velice se líbilo, jak maminka vykládala o sestřence. I řekla:

„To je hodná vodička, že Bohunce myje ruce. Chtěla bych se s ní také skamaráditi.“

„I to můžeš,“ řekla paní Podhájská, „třeba hned. Máš ruce jako cihlář. Dám ti umyvadlo na podnožku, abys dosáhla.“

Potom svlékla s Popelušky znečištěné šaty, a Popeluška sama běžela k umyvadlu. Počala si ruce mýti, a vodička vesele šplouchala, že má malinkou kamarádku. Za chvilku byly ručky jako sklo. Maminka nalila novou vodu a Popeluška bez pobídky umyla si obličej i krk. Voda pořád si šplouchala a pořád se při tom radovala, že už se jí Popeluška nevyhýbá.

A když se potom děvčátko podívalo do zrcadla, již tam nebyl ošklivý bubáček. Smála se tam hezounká děvuška Květuška.

* * *

Druhý den prala paní Podhájská Popeluščiny šaty. Dceruška stála u necek a poslouchala, jak to v nich rozpráví. Vodička byla samý hovor a povídala děvčátku:

„Vidíš, vidíš, jakou já mám práci! Máš-li mne ráda, udržuj si šatečky v čistotě, abys mi uspořila namáhání. Tak poznám, že jsi mně upřímnou kamarádkou.“

A holčička slibovala, že si bude hleděti každé nitky, aby vodička pradlenka neměla zbytečnou práci.

Paní Podhájská také domlouvala dcerušce:

„Chtěla jsem ti vyšívati květy na zástěrku. Ale místo šití musím práti. Zástěrka zůstane bez ozdoby. Mne připravila jsi o čas a sebe o potěšení.“

Dceruška litovala, že nebude míti květů na nové zástěrce; ale potom si vymyslila pěkný pořádek.

„Dám si pozor na šaty, aby nebylo třeba často je práti. Mamince zbude čas k šití, a potom ji hezky poprosím, aby nezapomněla na zástěrku.“

A co si umínila, také vyplnila. Celý týden se nepopelila a každý den od rána až do večera zůstala čisťounkou jako holubička. Kdo ji viděl, se zálibou se nad ní pozastavil a řekl:

„Ta Podhájských dceruška je jako panenka, když ji vybalí ze škatulky.“

Maminka si pochvalovala, že s Květuškou nemá ani půl té práce, jakou měla kdysi s Popeluškou. Vyšila tedy na zástěrku hebounké květy a v neděli ustrojila do ní dcerušku.

Odpoledne přišla tetička s Bohunkou na návštěvu.

Květuška ve vyšívané zástěrce vyšla jim naproti až před vrata. Byla zase čisťounká jako kvítek a dávala pečlivě pozor, aby se o nic nepošpinila. Přivedla mamince hosty a hned se ptala, smí-li s nimi na pomněnky.

„Nehněváš-li se již s vodou, smíš,“ řekla tetička.

„Nehněvám, viďte, maminko?“ usmívala se Květuška.

„Už se udobřila,“ odpovídala maminka. „Celý týden byla pravou Květuškou a doufám, že se chce upřímně polepšiti.“

„A Popelušku již nemáte?“ zase tetička žertem vyzvídala.

„Popeluška se nám utopila v umyvadle,“ řekla paní Podhájská.

Ale dceruška věděla dobře, že se nikdo neutopil. Maminka to jen tak říká, aby tetička věděla, že už nemají Podhájských nečistotnou holčičku.

Tetička ptala se však přece:

„To asi Květuška plakala, když se Popeluška utopila! Nestýská se ti po ní?“

Holčička se začervenala a šup! mamince pod zástěrku. Smála se tam, čtveračka, že už není umouněnou Popeluškou, ale že vždy zůstane jen čistotnou Květuškou.

 

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Doma i na sluníčku