Kyzylbatyr a chán všech dévů

Kdysi dávno žil mocný chán a ten měl krásnou dceru. Jmenovala se Miržan. Byli do ní zamilovaní všichni chánové, všichni bájové, všichni batyrové i všichni dévové, ale ona všechny ženichy odmítala. Jednou jí řekl otec: 
„Moje milovaná dcero! Neděláš dobře, že všechny ženichy odmítáš. Abys nakonec nelitovala! Kdo příliš vybírá, přebere.“ Miržan se jenom zasmála: 
„Ale já si vůbec nevybírám, otče! Já už mám vybráno!“ 
„A kohopak sis vybrala?“ podivil se chán. „Kyzylbatyra!“ 
Kyzylbatyr byl nejstatečnější, nejmoudřejší a nejspravedlivější bohatýr pod horami Karatau a chán byl s dceřinou volbou tuze spokojen. Jenom ho mrzelo, že se s ním neporadila. Řekl tedy na oko přísně: 
„To Ti jistě poradila stará Arča.“ 
„Ovšem,“ zasmála se znovu Miržan. „Máš snad něco proti tomu?“ 
„Ale nemám,“ zabručel chán, protože si konec konců staré věrné chůvy nesmírně vážil. Svou láskou a péčí nahradila Miržan nebožku matku a svou moudrostí a zkušeností předčila všecky chánovy rádce; ba znala i všelicos, o čem se jiným lidem ani nesnilo. 
„A kdepak máš toho svého nápadníka ?“ pokračoval chán už mírněji. 
„Za týden Tě přijde, otče, navštívit a požádá Tě o mou ruku.“ 
Neuplynul však ani den a k chánovi přijel jiný ženich. Strašný a odporný chán všech dévů se svým vojskem. 
Chán ho zpupně odbyl: 
„Nedal jsem svou dceru žádnému ze slavných chánů, bájů a bohatýrů, nedám ji ani takové obludě, jako jsi ty. Ostatně má dcera už si ženicha vybrala.“ 
Chán všech dévů vzteky zařval, až se celé město otřáslo: 
„Když mi nedáš svou dceru po dobrém, vezmu si ji mocí.“ 
Pak odešel hrozný chán všech dévů ke svému vojsku. Nikdo nepochyboval o tom, že se svými obry vyvrátí město ze základů, obyvatele pobije a krásnou Miržan unese. 
Zaplakala hořce nešťastná dívka a stěžovala si staré věrné chůvě: 
„Běda, nechci, aby kvůli mně strádalo celé město a celá říše! Poraď mi, co mám dělat?“ 
„Neboj se!“ těšila ji Arča. „Svol na oko k svatbě, ale jenom s podmínkou, že chán všech dévů před svatbou vystrojí velikou hostinu pro všecky obyvatele města, která bude trvat čtyřicet dní. Do té doby přijede Kyzylbatyr a s chánem všech dévů se vypořádá.“ 
Miržan se ta rada zalíbila a hned vzkázala chánovi všech dévů, jak se rozhodla. To se rozumí, déví chán ochotně souhlasil, ale starému otci žalostí div nepuklo srdce, že se jeho jediná dcera tak obětovala pro svůj lid. 
Divný to byl hodokvas, co vystrojil chán všech dévů. Stoly se jenom prohýbaly pod vzácnými lahůdkami, lidé hltavě jedli a lačně pili ..... vždyť to všecko bylo zadarmo. Ale veselý nebyl nikdo. Všichni litovali nešťastnou Miržan. 
Za týden opravdu přijel Kyzylbatyr. Zastavil se na svém skvělém ryzákovi mezi hodujícími a truchlícími lidmi a hrůzou ustrnul, když se dověděl, proč déví chán hostinu vystrojil. 
Tu však k němu přicupitala stařičká Arča a vypověděla mu, jak se vlastně věci mají. 
„Rád půjdu do boje za svou nevěstu, krásnou Miržan!“ zvolal Kyzylbatyr a hned se rozjel ke stolu, kde seděl chán dévů s Miržan.
„Cháne všech dévů!“ zvolal Kyzylbatyr. „Přišel jsem s Tebou bojovat o krásnou Miržan, o svou zaslíbenou nevěstu!“ 
Miržan se radostně usmála, když uviděla Kyzylbatyra a uslyšela jeho řeč. Chán všech dévů se však jenom zachechtal: 
„Jak dobře vidíš, Miržan je teď moje nevěsta. Ale buďsi, ať užijeme kratochvíli! Budeme na sebe střílet!“ 
Oba bohatýři se postavili proti sobě na dostřel šípu. První střílel chán všech dévů. Napjal luk a vypustil šíp jako blesk. Mířil přímo Kyzylbatyrovi do srdce. Ale ten jenom mávl rukou, šíp srazil na zem a hned vystřelil, sám. Také jeho šíp letěl jako blesk rovnou do srdce chána všech dévů. Jenomže když narazil na jeho obnaženou kosmatou hruď, roztříštil se na třístičky, jako by zasáhl žulovou skálu. 
Všichni s hrůzou se dívali na ten souboj. Viděli, že Kyzylbatyr je znamenitý bohatýr, ale chán všech dévů byl nepřemožitelný. 
Kyzylbatyr se však nevzdal a zvolal: 
„Máme ještě kopí!“ 
A pak se oba bohatýři rozjeli proti sobě jako dvě bouře, napřaženými kopími si mířili přímo do srdcí. Kyzylbatyr zase mávl rukou, odrazil dévovo kopí stranou a sám svým kopím vrazil vší silou do jeho zarostlé hrudi. Kopí se však roztříštilo, jako by narazilo na nejtvrdší ocel. 
Kyzylbatyr zahanbeně odjel pryč a krásná Miržan hořce zaplakala. Ale stará, moudrá Arča rychle vyběhla za bohatýrem a našla ho, jak smutně popojíždí širou stepí. Pravila mu: 
„Neztrácej dobrou mysl, Kyzylbatyre. Chán všech dévů je nepřemožitelný, protože je nesmrtelný. Nemá svou duši v těle. Ve zlaté skříňce je křišťálová koule a to je jeho duše.“ 
„A jak bych se mohl té duše zmocnit?“ otázal se Kyzylbatyr. 
„Tu skříňku bedlivě střeží sveřepý šajtán daleko v stepi na dně staré, opuštěné studně. Ani ve dne, ani v noci oka nezahmouří. Je však hloupý a Ty jsi moudrý. Třeba se Ti povede o tu zlatou skříňku ho ošidit.“ 
Kyzylbatyr poděkoval staré věrné Arče a vypravil se k studni. 
Jel daleko, jel dlouho, ale nakonec přece jenom ke studni dorazil. Zavolal dolů: 
„Hej, šajtáne! Posílá mě k Tobě náš pán, chán všech dévů, abych Tě na tři dny a tři noci vystřídal.“ 
Šajtán vylezl ze studny, ve slunci zamžoural svýma oteklýma očima a řekl: 
„Dobrá! Ale jak Ti mám věřit? Co když nemluvíš pravdu?“ 
„Jak bych věděl, že tady ve studni hlídáš zlatou skříňku s křišťálovou koulí, která je duší chána všech dévů,“ zasmál se Kyzylbatyr. „To mi přece musel říci jenom sám chán!“ 
„To je pravda,“ poškrábal se za uchem šajtán. „To nikdo jiný neví. Ale přece jenom Ti nevěřím.“ 
„Věř nebo nevěř! Když nevěříš, odjedu zase pryč. Mně je to jedno.“ 
„Počkej, neodjížděj!“ zvolal šajtán. „Už Ti věřím.“ 
Šajtán se protáhl, lehl ke studni a rázem usnul. Ze spaní ještě zabrumlal: 
„Za tři dny mě vzbuď.“ 
„A kde je ta skříňka?“ zeptal se honem Kyzylbatyr, dřív než šajtán docela usne. 
„Až docela na dně studně, uprostřed pod kamenem,“ stačil ještě říci šajtán a už spal. 
Kyzylbatyr se spustil do studny, vylomil prostřední kámen, vytáhl zlatou skříňku, honem vyskočil na koně a ujížděl zpátky. 
Jeho skvělý kůň letěl jako pták. Lesy, řeky, širá step se mu míhaly pod nohama, orlové a sokolové zůstávali všichni za ním. A daleko u studny spal tvrdým spánkem hloupý šajtán. 
Kyzylbatyr už viděl město a na náměstí opilé, přejedené a truchlivé hodovníky. Vskočil mezi ně na svém ryzáku, vysoko zdvihl zlatou skříňku a zvolal: 
„Teď je s Tebou konec, cháne všech dévů!“ 
V tu chvíli se vzbudil šajtán u studny. Když viděl, že Kyzylbatyr zmizel a s ním zlatá skříňka s křišťálovou koulí, hrozně se polekal, začichal kolem sebe a jako střeček se rozletěl za Kyzylbatyrem. 
Ve městě zatím vypukl zmatek. Chán všech dévů, když uviděl zlatou skříňku v Kyzylbatyrových rukou, strašně zařval: 
„Dej tu skříňku sem!“ 
Kyzylbatyr se však jenom zasmál a začal skříňku otevírat. 
„Ne, neotevírej tu skříňku!“ prosil dév. „Jakpak jsi k ní vlastně přišel?“ 
„Dal mi ji šajtán ve studni v širé stepi, abych rozbil křišťálovou kouli, co v ní je. Tak zničím Tvou duši,“ řekl Kyzylbatyr. 
„Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou chán všech dévů. „Proč by to šajtán dělal? Je to věrný služebník.“ 
Ale Kyzylbatyr se jenom ušklíbl: 
„Už ho omrzelo věčně střežit tu zlatou skříňku. Taky se potřeboval vyspat.“ 
Sotva to dořekl, přiletěl jako vichr šajtán. 
Chán všech dévů se na něho vrhl, a dřív než se šajtán zmohl na slovo, roztrhal ho na kousíčky. A pak se dév rozpřáhl na Kyzylbatyra. Jenomže ten otevřel skříňku, na zem z ní vypadla křišťálová koule a roztříštila se na tisíc kousků. Chán všech dévů jenom zachroptěl a skácel se mrtvý na zem. 
Když ostatní dévové viděli, že jejich nesmrtelný chán naráz zcepeněl, rychle vyskočili, vzali nohy na ramena a rozprchli se po širé stepi. 
A tu vystoupil na stůl otec krásné Miržan, mocný chán, a zvolal: 
„V této chvíli uplynulo právě čtyřicet dní a tenhle smutný hodokvas skončil náhle šťastným koncem. Teď já uspořádám nový hodokvas, také na čtyřicet dní, a budeme vesele jíst a pít na počest mé dcery, krásné Miržan, a jejího ženicha, statečného Kyzylbatyra.“ 
„Sláva, sláva!“ radostně volali všichni vespolek. „Sláva našemu chánovi, sláva krásné Miržan, sláva hrdinovi Kyzylbatyrovi!“ 
Jenom na starou věrnou Arču si nikdo nevzpomněl. Ale jí to nevadilo. Byla šťastná, že všecko dobře dopadlo a že to bylo vlastně všecko hlavně její zásluhou.