Labuť, štika a rak

V údolí u krásného malého jezera na břehu sedávali 3 kamarádi. Labuť, štika a rak. Často bylo od jezera slyšet nespokojené hlasy. „Mě se tady vůbec nelíbí. Já bych tak rrrrrád tady odsud vypadl!“ pronesl rak. „No a já, já, já taky,“ přidávala se štika. No a labuť, aby nebyla pozadu, se taky přidala. „Je to tu malé, nic moc se tu neděje, voda čistá až moc, jídla taky moc a ticho až běda. Jóóóó, tak být někde u moře, co braši??“ „Nó, nó, to by bylo. Ale kde na to vzít?“ A nespokojenost narůstala. Jednou ráno, když se sešli na břehu, si všimli, že dole pod strání stojí vozík. Rak nějak ožil a hned pronesl: „Á, konečně nějaké rrrrozptýlení!“ Labuť okukovala tu podivnou věc, a když ještě uviděla na dně vozíku malou truhličku, radovala se: „Ó, ta bude asi plná peněz! Že by nějaký poklad?“ A tak se rozhodli, že vozík vytáhnou na stráň. Ale to se začaly dít věci! A jak říká stará bajka: Kde shodná vůle chybí při práci, nohama vše se vzhůru obrací a škody víc než užitku z ní vzniká. Když rozhodli se labuť, rak a štika, Že vůz vytáhnou spolu na stráňku, Hned každý z nich se chytil postraňku A táhli, až jim oči z důlků lezly. Ne že by náklad snad tak těžký vezli, Ale každý však táhl jiným směrem. Labuť se chtěla nad oblaka vznést, Štika se hnala jenom za jezerem A rak nazpátek zas poškubával ojí. Co myslíte, jak daleko se dostali? . . . . . Hádáte správně, ten vozík tam dodnes v křoví stojí. Nakonec se všichni začali hádat, kdo táhne špatným směrem a kdo správně. Každý hájil jen svůj směr. Od té doby spolu ti tři nemluví. Labuť tiše pluje po hladině, rak raději leze pod kameny a štika plave mezi nimi.