Lavina

Strouhalova Boženka je učiněná čiperka, ale jeden zvyk se mi u ní nelíbí. Nedotáhne-li totiž písmenko až k náležité lince, pohodí hlavou, zašeptá si: „Eh, což taková maličkosť“ — a píše druhé písmeno opět nepozorně. Upozorní-li ji bratr, že se v počtu zmýlila o jednu nebo dvě, usměje se, usměje, řekne: „Eh, což taková maličkosť“ a počítá po chvíli zase, že dva vozy mají sedm kol a dvě husy pět noh.

Máte-li mně za zlé, že jsem si požaloval na děvčátko jen pro takové maličkosti, pojďte se mnou k Strouhalovům, zdali vám se zalíbí Boženčino přísloví.

Boženka je doma s matkou. Rukávníčky, které doplétá, určeny jsou pro pana Strouhala. Bude zítra jeho svátek, a dceruška již před týdnem poradila se s matkou, že sama uplete otci dárek ku jmeninám. Je sice Boženka děvče dosud malé, ale návodem matčiným přece již oka navléká. Podívejte se, teď se jí jedno sesmeklo.

Vy byste je zajisté nabrali znova na jehlici; ale Boženka na oko se dívá, dívá, pohodí hlavinkou — a plete dál. Slyšeli jste, jak sama sobě se omluvila? „Eh, což — taková maličkosť“ prý.

„Popil si, dítě,“ promluvila po chvíli paní Strouhalová. „Tatínek za hodinu se vrátí domů, a kdybys musila rukávníčky doplétati před jeho očima, připravila bys ho o zítřejší překvapení. Václav již výkres otci k svátku dokončil, hleď, abys i ty potěšila ho pilností.“

„Budu, maminko, brzy hotova, scházejí mi jen dvě řady ok,“ s radostnou tváří chlubila se Boženka a podávala matce práci.

Ale paní Strouhalová se nepotěšila.

„Dvě řady scházejí a dvě musíš rozpárati,“ pravila.

„A proč, maminko?“ smutně se tázalo děvče.

„Pohleď, zde jsi pustila oko a tím jsi pokazila celé dílo. Chceš-li obmysliti otce dárkem ledabylým, pleť si dále; to puštěné oko poví tatínkovi, že má nedbalou dcerku. Je-li ti vsak milejším, aby rukávníčky pomlčely o tvé nedbalosti, musíš párati.“

A Boženka rozpletla bavlnu až po nešťastnou maličkosť, pro niž musila zmařiti veliký kus práce.

Paní Strouhalová nabrala pak dcerušce oka na jehlici a vyšla kamsi na dvůr.

Děvče pletlo teď pozorněji, ale za chvilku vyrušil ji z práce sousedův Frantík. Přišel pro Václava, aby si šel hrát mezi hochy, že budou prý pouštěti lavinu.

„Lavinu, lavinu,“ přemítala Boženka po odchodu hochů. Co to jest: lavina? Nikdy o ní neslyšela. Ráda by ji viděla, ale vzdáliti se nesmí, rukávníčky zůstaly by kusými. Škoda, že před chvíli neopravila puštěné očko. Byla by již s prací hotova a teď mohla s potěšením dívati se na hru, jakou si připravily děti na návsi. Kéž by z okna viděla aspoň chlapce! Ale ať Boženka z okna vyhlížela jak vyhlížela, na náves viděti nebylo a milá lavina byla pro její hlavinku stále tvrdým oříškem. Jak si jen pomoci?

Posléze hádanku rozlouskla: „Odskočím mezi děti, podívám se na lavinu a zase pospíším ku pletení. Tatínek přijde domů až za půl hodiny; chvilenky mohu si na odskok dopřáti.“

Chvilka — toť pouhá maličkosť.

A Božence se tento záměr tak zalíbil, že vložila nehotové rukávníčky do stolku a v okamžení byla mezi dětmi.

Na návrší, které sbíhalo po jedné straně k návsi, stál zástup dětí. Hra ještě nepočala, ale konaly se k ní přípravy.

Václav Strouhalův s několika hochy robil sněhové vojáky a stavěl je na dolejší čásť strouhy, kterou vymlely jarní přívaly a která dnes byla plna sněhových závějí. Když byl poslední stráž postavil až k rybníku, kam strouha ústila, nastal mezi diváky čilý ruch. Václav vystoupil na hřeben návrší a chlubil se druhům:

„Však uvidíte, že moje vojsko lavinu zastaví.“

„Nezastaví,“ odporoval Frantík. Ale většina dětí mlčky očekávala nevídaný zápas laviny s vojáky. Frantík schoulil trochu sněhu v nepatrnou kouli. Byla pevná, neboť povětří se bylo oteplilo, sníh tál a dobře k sobě lnul.

„Takovou maličkosť že nezadrží bratrovi vojáci?“ smála se Frantíkovi Boženka. „Vždyť ta tvoje lavina je jako klubíčko!“

„Uvidíme, uvidíme,“ potřásal hlavou Frantík a položil kouli do sněhu. Děti kolem ani nedutaly. Frantík kouli rozkutálel, a koule valila se strouhou proti Václavovým žoldnéřům.

Boženka chtěla se nepatrné lavině ze srdce vysmáti, ale náhle se v úžasu stišila. Co se to jen děje s tou malinkou koulí? Kudy se valí, všudy přichytává se na ni sníh a lavina roste a roste do větších a větších rozměrů! Již by ji Boženka ani neobjala! Hle, s jakou prudkostí žene se proti vojsku!

Prvního vojína povalila do sněhu, a druhému nevedlo se lépe.

Celá armáda klesla pod letící lavinu a zmizela v ní s okolním sněhem. Pod strání rozběhla se lavina nejprudčeji a hopky, do rybníka! Hlučný jásot dětí provázel poslední její skok.

„Vidíte, vidíte,“ vítězně radoval se Frantík, „co dovede taková maličkosť!“

V tom pan Strouhal přicházel k domovu. Boženka jako šipka rozběhla se domů a zamířila ke stolku, aby rukávníčky dopletla.

Ale stolek prázdný a po pleteni ani stopy!

„Nevíte-li, maminko, o mých rukávníčkách?“

„Lavina je odnesla,“ odpověděla matka přísně, že se už dceruška neosmělila dále se tázati.

Smutnou měla Boženka dnes noc!

Dlouho nemohla usnouti; neboť si stále lámala hlavu, kam lavina rukávníčky jí odnesla. Bolestným bylo jí pomyšlení, že zítra má přijíti před otce s prázdnýma rukama. Tolik tatínka milovala, tolik se na jeho svátek natěšila, a zatím jaké hoře ji očekává.

A když usnula, těžké sny mučily jí dušinku. Zdálo se jí, že se prochází kvetoucím luhem a sbírá po něm květy nejkrásnější.

Těší se, jakou radosť způsobí tatínkovi, až mu přinese hrsť zamilovaných květů. Již je chce vázati v pestrou kytici, ale v tom spatří ještě bělounký sedmikvítek. Shýbá se proň; ale sedmikvítek náhle vyrůstá do šířky i výšky, až je z něho vysoká hora sněhem pokrytá. Boženka dívá se vzhůru, jak osněžená hora až do oblak sahá. Na vrcholku jejím spatří náhle sněhovou kouli valící se dolů. Boženka chce utéci, ale nohy jí zkameněly. Sněhová koule roste a roste, až slunce zahaluje a na Boženku se řítí s hukotem ohlušujícím.

„La — vi — na!“ vykřikla Boženka a probudila se.

Byla ráda, že procitnutím zbavila se hrozné laviny, ale po chvíli usnula zas a na novo zápasila s trapnými sny.

* * *

Ráno dívalo se již slunce do oken, když se Boženka probudila. Matka zavedla ji po modlitbě do pokoje, kde právě tatínek Václava chválil za darovaný výkres.

„Aspoň vidím,“ dokládal otec, „že mě máš rád. Které dítě rodiče miluje, hledí, aby je potěšilo při každé příležitosti.“

Božence při těch slovech skočily slzy do očí. Měla také tatínka ráda z celého srdíčka a teď neměla ničeho, čím by mu svoji lásku dokázala. Jak toho litovala, že včera si nedala na pletení pozor a rukávníČky nedokončila. Snad by je pak lavina nebyla odnesla.

„A čím ty mě potěšíš, Boženko?“ ptal se otec dcerušky.

Boženka stála chvíli jako umučená. Potom náhle vtiskla na tatínkovu ruku políbení a propukla v hořký pláč, až jí srdce usedalo. Byloť jí nevýslovně líto, že nemůže ničeho tatínkovi podati k svátku. Přišlo jí na mysl, kolik radostných chvil způsobil jí tatínek častými dary, a ona teď všechna dobrodiní nevděkem mu splácí.

„Pletla jsem rukávníčky,“ štkala, „ale lavina mi je odnesla.“

„Lavina?“ divil se otec.

„Maminka to řekla.“

„Ano, tatínku,“ svědčila paní Strouhalová, „jen že ta lavina nebyla sněhová; bylo to jen maličké očko na rukávníčku. Včera je Boženka z nedbalosti pustila a do rána přineslo nám i jí tolik zármutku a žalu, jakoby celá lavina bolestí byla na nás přikvačila. Celý svátek nám to nepatrné očko pokazilo. A to jen proto, že Boženka každou chybu považuje za maličkosť; pro jediné očko zůstaly rukávníčky nedokončeny.“

„A víte o nich, matinko?“ ptala se Boženka ještě plačky, ale z očí již zářila jí naděje, že bude moci odčiniti nedbalosť, která rodičům tolik zármutku způsobila.

„Do skříně jsem je uložila,“ odpověděla matka, „a budeš-li dbalejší než včera, můžeš je doplésti.“ —

Po chvíli vrátila se Boženka do pokoje všecka proměněna. Podávala tatínkovi úhledné rukávníčky, a oči jí zářily radostí jako dvě hvězdičky.

„Tak se mi líbíš, Boženko,“ řekl otec a políbil dítě. „Nikdy nepokládej chybu za maličkosť, neboť z rybičky bývá ryba a z chybičky chyba. Kdo z nedbalosti často se dopouští chyb, upadá v nehezké zvyky, a špatný zvyk, byť se i nepatrným zdál, vždycky je velikým zlem.“

U Strouhala bylo pak celý den veselo.

Příhoda s puštěným očkem zůstala Božence na vždy v paměti. Kdykoli v pozdějších létech shledala na svém jednání chybičku, ihned ji napravila, aby z následků jejích nenarostla — lavina.

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Doma i na sluníčku