Lenka a Filomenka

Tak Vám byla jedna vdova, a ta měla dvě dcery ..... Lenka byla její a druhá, Filomenka, byla nevlastní. A jak to bývá, na takovou fouká vítr ze všech stran. Milá Filomenka musela všechno oskákat, oběhat, ta Lenka na nic kale nesáhla, jenom si hoví, jako Turek na trafice.
Ale u macechy všechno nic neplatilo, kde o Filomenku zavadila, jen se škaredí a honí ji z jednoho do druhého ..... nemrcouchu líná, jenom nám ujídáš mísu! Kdybys mi táhla z očí, abych Tě tu neviděla.
A tak krátce a dobře milou holku vyhnala, ať se pakuje z domu!
No, Filomenka ukápla slzičku, sebrala si svůj raneček a že tedy půjde, kdyby něco našla.
„Mějte se tu zatím dobře.“
„Jdi, jen jdi,“ zabroukala za ní macecha, „akorát tam na Tebe čekají, ch, ch . Jen si mysli, Kunhuto brkolatá.“
Vrátka zavrzla, a Filomenka se chvilku ohlíží, na kterou stranu se dát, která cesta by ji dobře dovedla.
„I třeba tahle! Tatínek taky tudy chodíval.“
Jde, jde, kytičky se na ni smály, ptáčkové jí zpívali, ani do dneška nevěděla, že je svět tak krásný. Oči jí rozkvetly tisícem plamínků.
Už mohlo být na poledne, když se jí u lesa ukázala studánka, čistá a jasná, jako boží oko. Sluníčko do ní ronilo zlaté růže. Filomenka honem usedla a nabírá do hrsti vody. Ach, vodička Vám byla jako víno, až po ní zpívá v těle krev. Ještě takovou nikdy nepila.
A jak milá sedí, najednou přiletěli dva lesní holoubci taky se napít. Ani se holky dost co málo nebáli a rovnou ke studánce. Pijí a pijí, dokola se točí a vesele broukají.
Filomenka vytáhla svůj kousek chleba a jak jí, taky jim drobeček hodila. Ti se honem ženou, zobají, a tak se pomalu s nimi rozdělila o celý krajíček.
Když nebylo dál nic, až na klín jí vyskočili, zabublali, jako že jí děkují za uctění, a pak fr, letí s veselou domů. Buď nám zdráva, panenko!
Bylo jí sladko, jako v kostele božím. To snad štěstí tudy jde, vzalo ji za ruku, a ona následuje.
Šla a zase šla, a nohy jako by se jí modlily růženec. Sluníčko se pomalu chystalo za hory, byl večer. V tom kde se vzal, stojí před ní zámek jedna krása. Chvíli kouká jako na nové vidění, ani si nevšimla, že tam u cesty sedí babička, všechna bílá, dobře sto let jí podusalo záda.
Filomenka ji pozdravila.
„Vítám Vás, milá stařenko.“
„A já Tebe, panenko. Copak tu pohledáváš?“
„Ale, prý, doma mě macecha jenom bije a laje, ráda bych někam do služby. Nevíte něco?“
„Ano, ano,“ pokývla babička hlavou. „Tuhle jdi do toho zámku, a co tam první uvidíš, tomu dobře služ. Tak tak, děvenko milá.“
Filomenka tedy jde, zámek se třpytil samým zlatem, všude plno světla a nádhery, dušička se v ní krčila. Oči jí nestačily na ten div.
Přijde jako do prvního pokoje, točí se, ale živáčka nikde. Až jí taková vůně zadýchla, koukne, na stole stojí večeře a zrovna zve ..... sedni, holka, a jez! No, hlad měla už podle zákona, nedala se dlouho pobízet. Očí jí rozkvetly nad těmi dary, sedne, požehnala se a jí, jen jí to klouzalo do volátka.
Ani se nenadála, a vtom tady pejsek a kočička, kohoutek a slepička, i ptáčkové rozmanití, všichni kolem ní, obskakují, obletují, jako by se s ní znali odmalinka.
Pěkným slovem je uvítala:
„I Vy broučkové zlatí, kde se tu berete? To mám radost, to mám radost. Tak pojďte, pojďte, máte beztoho taky hlad.“ A jen jim hází, hladí jednoho po druhém a vesele muckuje. „No, na, tu máš taky, aby Ti neukáplo.“
Dlouho s nimi laškovala, a samý kompliment.
Teď, když se najedla, kde bude ležet? Koukne a hle, tuhle je postýlka odestlaná, jako že na ni čeká. Pěkně se pomodlila, odstrojila a hup tam. Postýlka jí voněla samou levandulí.
Sotva dychtivě ulehla, co to! Pojednou se jí zdá, že někde vedle slyší takovou hudbu, až něco kupodivu. To snad sami andělé vyhrávají Pánubohu v nebesích. A v tom se dvéře otevřely, a před ní Vám stojí panic, krásný jako kytka, a zve:
„Pojď, milá, muziky hrají hop hop, bude to tanec přenáramný.“
Filomenka nestačila koukat, inu snad se to s ní divy dějí nebo co! Najednou má na sobě šaty brokátové, botičky ze safiánu a ve vlasech jí svítí hvězda zlatá. Učiněná růžička májová.
Muziky hrají samé pěkné kousky, a oba se octli jako v sále, všude plno světel, ještě jaktěživa neviděla tolik slávy najednou. A rytíř s ní točí tak lehounce, jako jarní vánek, hop hop, a šebelí milostně, jako že slavíček klokotá v háji. Srdce jí plesá, oči jeden plamen, ach, takhle by chtěla věčně věčně kolovat.
A Filomenka spí, už tady půlnoc, když najednou na dvéře buchy buch, takové rány, až se může splašit svět. Pánbu s námi a zlý pryč!
Vylítla z postele a všechna se klepe hrůzou. Taky pejsek a kočička, kohoutek a slepička, i ptáčkové rozmanití stejně procejtli a splašeně obskakují.
V tom zvenčí slyšet:
„Pusť, má milá, už jsem tu.“
Holka, oči vyjevené, se ptá:
„Och, Vy moje holátka a rozmilá ptáčátka, co mám dělat?“
Ti honem kolem ní:
„Jéjej, děvenko, nepouštěj, ani Tě nenapadni! Zle, zle by se Ti vedlo. A že dřív neotevřeš, dokud nebude na dvoře dvacet krav ode všech barev.“
No, dobře, chvíli nic, ticho je po pěšině, až po chvíli je dvorem slyšet dusat, jako že se hrne celé stádo. A na dvéře znovu buchy buch:
„Pusť, má milá, kravičky jsou tady už,“
Holka zas hořekuje:
„Ach, co mám ubohá dělat? Holátka moje, poraďte!“
„Nepouštěj, děvenko, nepouštěj, a že dřív neotevřeš, dokud nebude na dvoře padesát ovcí světlobílých.“
Ty za chvíli cupou, dupou po dvoře, ovečky jako padlý sníh. A teď už to buchá potřetí a dvéře drtí, div Vám se celičký zámek nezboří:
„Pusť, má milá, ovce máš tu.“
Ale ta že ne, dokud nebude na dvoře celé hejno drůbeže všeliké. Ani nečekala dlouho, a dole slyšet samé těretě těretě, kachny káchají, slepičky kdákají a holubi bublají.
Zatím se pomalu rozednívalo, kohoutek zakokrhal, a v kostele začalo zvonit svítání. Zlé moci přestaly mít vládu na zemi. Začíná boží den.
Kočička a pejsek, všichni se schumelili kolem holky a povídají:
„Žes byla na nás tak hodná, náleží Ti všechno bohatství, co Tě na dvoře čeká. Je Tvoje. Zažeň si to domů a měj se dobře.“
Ještě si je všecky pohladila, polaskala, a s spánembohem jde.
A teď na dvoře vidí jediné ..... toho dobytečka a havětě, až jí oči zůstaly stát. Jen se to hemží a poskakuje, a jak teď uviděly Filomenu, alou, horempádem k ní, div ji radostí neporazily.
A tak s veselou žene domů.
Pomalu, pomaloučku byli tam. Filomena koukne ..... cože, není to smyslů mámení? U jejich chaloupky stojí dvorec, se vší parádou, a na prahu čeká ..... božínku, vždyť to je ten mládenec, co s ní v noci tancoval! Honem jí vyskočil naproti, klaní se a vede ji dál, jako svou nevěstu. „Pojď, pojď, potěšení moje!“
Alena s mámou ani nevyšly ven. Jen závistí očima krouží a pysky naběhlé ..... má ale ta důra štěstí! Chvíli strkají hlavy do kupy, až máma povídá:
„Víš co, Alenko, teď půjdeš na službu ty, ať jsi stejně bohatá. Co ta dovede, trvám dovedeš ty taky, ba ještě lepší, bodejť! To by v tom byl rohatej!“
Tak milá holka si vybrala stejnou cestu a jde. Přišla taky k tomu zámků, babička sedí tam na kameni. Alena si jí ani nevšimla.
„I vítám Tě, panenko, kampak, kam?“
„A co Ti po tom, stará košatino,“ odvrkla jí holka a hrne se rovnou do zámku.
Taky tam byla večeře na stole, beze všeho sedla a jí jako zjednaná. Ani se nepožehnala. Zas přišel ten pejsek a kočička, kohoutek a slepička, i ptáčkové rozmanití a dychtivě koukají, kdyby jim taky kousek hodila. A ta se jen ohnala:
„Co čumíte, bando ! Pakujte se na kutě!“
Sama taky po cestě hnedlinko ulehla.
Teď půlnoc tady, pojednou na dvéře buchy buch, rány jako z kanónu. Lenka vylítla, oči navrchu, a klepe se jako list.
„Ach, holátka moje, povězte, co mám dělat?“
„Prý, sama jedla, hodovala, sama sobě raď!“
Tak milá holka jde otevřít, a jak otevřela, vtom veliký ohnivý pes tu, skočil na ni a na místě ji roztrhal. Ani pírka po ní nezbylo.
Máma doma čeká a čeká, a bude na Lenku čekat do soudného dne.
Na dvorci byla zatím svatba, a byla to svatba slavná, samé ejchuchú bylo slyšet na devět mil daleko. Kdo šel kolem, musel jen jíst a pít a s muzikou se veselit.
Já jsem tam taky byl a ještě dneska se mi jazejček čepýří od samé dobroty.
No, a Ti, jestli ještě žijí, jen vínečko pijí, jedí chleba ze rži, a Ty, Pepíčku, nelži!