Lenoch k talíři natáhne ruku, k ústům ji už nezvedne

Barevný podzim svým chladivým dechem naznačil zvířátkům, že je čas si nasbírat potravu na zimu.
Všechna zvířátka se radostně pustila do hledání a sbírání potravy. Jen medvěd se stále potuloval a žádnou potravu nehledal.
Zvířátka mu domlouvala: „Medvěde, hledej si potravu na zimu, jinak budeš mít hlad!“
Ale medvěd jim vždy pyšně odpověděl: „ Hleďte si svého, umím si poradit i bez vaší hloupé rady.“

A tak mu zvířátka už nic neříkala, hleděla si svého.
Zima se začala pomalu vkrádat do kraje a zvířátka se ukládala k zimnímu spánku. Ještě naposledy si všichni zkontrolovali, zdali mají všeho dostatek, zdali přežijí dlouhou zimu.
Ale co to, medvěd stále nezačal sbírat svou potravu! Promarnil čas, kdy příroda rozdávala ze svých pokladů.

Dlouhé zimní dny se zdály být nekonečné. A medvěd trpěl po celý ten čas ve svém brlohu. Hlad ho trápil, ani spát nemohl. Snad kdyby vstal a poprosil lesní zvířátka o trošku jídla, pak by snad k němu přišel zimní spánek, ale i na to byl medvěd příliš líný.
Sníh roztál a první sněženky hlásily, že zima už skončila. Všichni živočichové, kteří spali dlouhým spánkem, se zvesela probouzeli. Hned si každý vzpomněl na líného medvěda. Jakpak asi přečkal zimu?

Zvířátka nalezla vyhladovělého medvěda v jeho brlohu. Každý se nad ním slitoval a přinesl mu něco málo ze zimních zásob. Medvěd se najedl a slíbil, že už nikdy nebude před zimou lenošit, ale bude hledat potravu jako ostatní.