Lesní chaloupka, Bratři Grimmové

Žil byl jeden chudý dřevorubec a ten měl ženu, ke které mu pánbů nadělil tři dcery, už to byly holky na vdávání. Bydlili v malé chalupě hned u lesa, odkud se každého rána vydával za prací a jedna z dcer mu nosila oběd. Přišla řada zase na tu nejstarší, a tak otec řekl: „Abys našla cestu, ty holka ztřeštěná, vezmu si tady pytlík prosa a budu ho cestou rozsypávat.“ Nu, nápad to byl dobrý, kdyby v lese nelétalo tolik hladových vrabčáků, skřivanů, pěnkav, kosů i čížků. Když se nejstarší dcerka vydala s obědem, bylo proso sezobáno do posledního zrnka, a tak děvče zabloudilo. Tak kráčelo nazdařbůh stále za nosem, dokud slunce nezapadlo a nenastala noc. Stromy se ve tmě tvářily jak bubáci, k tomu houkaly sovy, na člověka z toho šel strach. Tu uviděla v dálce mezi stromy světýlko. „Tam budou určitě lidé,“ pomyslela si: „jistě mě nechají přenocovat.“ a šla za ním.

Světýlko ji přivedlo k lesní chaloupce. Zaklepala a kdosi ji chraplavým hlasem pozval dál, tak vešla do tmavé předsíně a zabušila na dveře světnice. „Jen dál!“ zavolal ten hlas. Když otevřela, seděl tam u stolu prastarý šedivý muž, hlavu měl podepřenou dlaněmi a dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a strakatá kráva. Dívka staříkovi vypověděla svůj příběh a poprosila ho o nocleh. Muž pravil: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ A zvířátka odvětila: „Bať! Bať!“, což muselo znamenat dozajista: „Ano. Ano.“, protože stařec pokračoval: „Tady je všeho dost, jdi do kuchyně a uvař nám večeři.“ Děvče se odebralo do kuchyně a uvařilo výtečné jídlo, ale na zvířátka ani nevzpomnělo. Přineslo plnou mísu na stůl, sedlo si k šediváčkovi a jedlo a jedlo. Když bylo hodování u konce, zeptalo se: „Jsem unavená, kde je nějaká postel, do které si mohu lehnout a spát?“ Tu zvířátka odvětila: „S ním jsi jedla, s ním si pila, na nás si však nemyslila! Sama hledej, jak v noci budeš spát!“ A stařík pravil: „Jdi nahoru po schodech, najdeš tam komoru se dvěma postelemi, natřes pokrývky a povleč čistým bílým prostěradlem, já si půjdu taky lehnout.“ Děvče vyběhlo nahoru, a když natřepalo pokrývky a čistě povléklo, do jedné postele se položilo a usnulo. Po nějaké chvíli přišel šediváček, posvítil si na ně a potřásl hlavou. Viděl, že tvrdě spí, tak otevřel padací dvířka a nechal tu holku spadnout do sklepa.

Zatím přišel pozdě večer z lesa domů hladový dřevorubec a činil svojí ženě výčitky, že ho nechala celý den bez jídla. „Není to moje vina,“ bránila se žena: „Naši nejstarší jsem s obědem poslala, ale asi zabloudila, nu snad přijde ráno zpět.“ Ráno dřevorubec vstal, aby se vydal do lesa, a poručil ženě, aby mu tentokráte oběd přinesla prostřední dcerka. „Vezmu s sebou pytlík s čočkou,“ řekl: „její zrníčka jsou větší jako proso, lépe je uvidí a neztratí se.“ Ale čočka těm lesním zpěváčkům přišla taky k chuti, takže když se kolem poledne vydala s jídlem do lesa prostřední dcerka, vedlo se jí jako sestře. Zabloudila a chodila lesem až do večera a nakonec přišla k lesní chaloupce, byla pozvána dovnitř a poprosila o jídlo a nocleh. Bělovousý stařík se opět zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ A zvířátka opět odvětila „Bať Bať!“ a vše se odehrálo jako předešlého večera. Dívka navařila dobrého jídla a jedla a pila se stařečkem a o zvířátka se nestarala. A když se pak sháněla po lůžku, tu ji zvířátka odvětila: „S ním jsi jedla, s ním si pila, na nás si však nemyslila! Sama hledej, jak v noci budeš spát!“ Když usnula, přišel šediváček, potřásl hlavou a nechal ji spadnout do sklepa.

Třetího rána pravil dřevorubec své ženě: „Dneska pošli s jídlem tu nejmladší, ta je hodná a poslušná, ta ze správné cesty nesejde jako její všetečné sestry, které by se jen rojily jako divocí čmeláci.“ Ale matka nechtěla a řekla: „To mám ztratit i své nejmilejší dítě?“ „Neměj obavy,“ odvětil muž: „to děvče se neztratí, je chytré a rozumné, vezmu si s sebou hrách a budu ho sypat na cestu.“ Ale když se ta nejmladší vydala s košíkem přes ruku z domova, měli lesní holoubkové hrášek už dávno ve volátkách a cesta se tak klikatila, až i ona nakonec zabloudila a k večeru přišla k lesní chaloupce. Tam přátelsky poprosila, zda by mohla přenocovat a muž s bílým vousem se opět zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ „Bať! Bať!“ řekla opět zvířátka. Dívka šla nejprve k peci, kde zvířátka ležela, pohladila kohoutka i slepičku po hladkém peří a strakatou kravičku pošimrala mezi rohy. A když na přání staříka uvařila výtečnou polévku a mísa stála na stole, řekla: „A co zvířátka? Ta nedostanou nic? Venku je všeho hojnost, napřed se postarám o ně!“ A šla, přinesla ječmen a nasypala kohoutkovi a slepičce a kravičce předložila celou náruč voňavého sena. „Nechte si chutnat, moji milí.“ řekla: „Jistě budete mít i žízeň, přinesu vám čerstvou vodu.“ Potom přinesla vědro plné vody, kohoutek a slepička vyskočili na okraj, ponořili zobáčky a pak zaklonili hlavičky, jak už tak ptáčkové pijí. Také stračena učinila jeden mocný lok. Když byla zvířátka obstarána, sedla si dívenka ke staříkovi ke stolu a dojedla, co ji nechal. Za chvíli se jali kohoutek i slepička schovávat hlavu pod křídlo a stračena též koulela ospale očima, tu dívenka řekla: „Nepůjdeme už spát?“ A stařeček se zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co tomu říkáte?“ Zvířátka odvětila: „Bať! Bať, s námi jedla, pila s námi též, že na nás myslila, krásnou noc přejeme, měkce lež!“ Pak dívka vyšla po schodech, natřásla peřiny, povlekla čisté prostěradlo, a když byla hotová, přišel stařeček, ulehl do jedné postele a rozprostřel si na pokrývku svůj dlouhý bílý vous. Ona si lehla do druhé postele, pomodlila se a usnula.

Spala klidně až do půlnoci, tu ji probudil nějaký ruch v domě. Všude kolem to podivně šustilo, šelestilo, praštělo a bouchalo. Dřevěné trámy sténaly, jakoby je někdo rval ze základů, pak to rachotilo, jakoby se řítilo schodiště, a nakonec to zahřímalo, jakoby se zřítila celá střecha. Pak najednou vše utichnulo a dívka, které se nic nestalo, zůstala klidně ležet a opět usnula. Ráno ji pošimraly na tvářích sluneční paprsky, a když otevřela oči, málem se jí zastavilo srdce. Ležela totiž v nádherném a obrovském sále, jehož stěny byly pokryty zlatými květy, postel byla ze slonoviny a pokrývky z rudého sametu, na židli ležely krásné šaty a vedle stál pár perlami pošitých střevíčků. dívka si myslela, že je to jen sen, ale přišli tři sloužící v krásných livrejích a ptali se, co jim poroučí. „Ale jděte,“ odvětila: „já ihned vstanu a uvařím staříkovi polévku a dám najíst kohoutkovi, slepičce a stračeně.“

Tu jí připadlo na mysl, kde stařík vlastně je, a tak se podívala na vedlejší postel, ale tam ležel nějaký cizí muž. A když si ho lépe prohlédla, viděla, že je mladý a krásný. Tu se probudil, posadil a řekl: „Já jsem královský princ a do starého šedivého mužíka mě zaklela čarodějnice. Musel jsem žít v lese se svými třemi věrnými sluhy v podobě kohoutka, slepičky a strakaté krávy. A vysvobodit mne mohla jen dívka, která by se měla mile a přátelsky nejen k lidem, ale i ke zvířatům. A to jsi byla ty! Dnes o půlnoci jsi nás vysvobodila a ta stará lesní chaloupka je opět můj královský palác.“ A když vstali, řekl princ těm třem sloužícím, aby vyjeli a přivezli její matku i otce na svatbu. „A kde jsou mé dvě sestry?“ zeptala se dívka. „Ty jsem zavřel do sklepa a zítra je nechám zavést do lesa k jednomu uhlíři, tam budou sloužit za děvečky, dokud se nepolepší a více nenechají hladovět ubohá zvířata.“