Líbezná Husnobóda

V jedné zemi žil kdysi ukrutný šáh a ten měl tuze krásnou a líbeznou dceru. Říkali jí Husnobóda. Její tváře byly jako měsíc, ale ten měl rozkošná ústa, její tváře byly jako slunce, ale to mělo zářící oči, před tou její krásou i měsíc v úplňku bledl, i jasné slunce zapadalo. Přicházeli ženiši z různých zemí, vznešení šáhové a bohatí chánové, ale otec Husnobódu nechtěl provdat. A Husnobóda byla ráda.
Její matka totiž pocházela z chudobné rodiny a šáh jí to často vyčítal:
„Jsi šáhova žena, dobře jíš a bohatě se oblékáš. Kdybys měla za muže chudáka, jako byl Tvůj otec, jedla bys místo chleba hlínu.“
Husnobódina matka proto často plakávala a dcera, když to viděla, říkala:
„Nechci za muže žádného šáha. Raději si vezmu dobráka chudáka. Když mi bude přát štěstí, udělám z něho šáha a pak bude vládnout místo otce. Ale z šáha dobráka neudělám.“
Jednou, když šáh seděl zrovna na trůně, přiletěl pod okno havran a začal hrozně křičet. „Co to říká ten pták?“ otázal se šáh svého starého vezíra. „Nevím, mocný šáhu!“ řekl vezír. „Je to havran a já jsem člověk.“
„Když to nevíš, přijdeš o hlavu!“ rozkřikl se šáh a stráže se chopily vezíra.
Tu však přiběhla Husnobóda a zvolala:
„Když Ti, tatíčku, povím, co říkal havran, pustíš vezíra na svobodu?“
„Pustím,“ řekl šáh.
„Havran říkal, že všechno štěstí přichází od ženy a všechno neštěstí také.“
Šáh se tuze rozzlobil:
„Neštěstí možná, ale štěstí? Jaképak štěstí mám z toho, že jsem si vzal za ženu žebračku?“
A pak šáh vezíra propustil na svobodu, ale dceru dal zavřít do vězení.
Za několik dní si vyjel šáh na koni a uviděl u řeky starce, jak vytahuje z vody oblázky, cosi na ně píše a pak je zase hází do řeky.
„Copak to děláš?“ zeptal se ho šáh.
„Ach, já ubožák, copak mohu rozprávět s šáhem?“ otázal se stařec.
„Přikazuju Ti to!“
„Dobrá,“ usmál se stařec. „Určuju lidem jejich osud.“
„Tak mi řekni, co čeká mou nezdárnou dceru,“ přikázal mu šáh.
Stařec vytáhl z řeky hrst oblázků, pozorně si je prohlédl a řekl:
„V daleké zemi Šahridžardžón žije bohatýr Alidžan, pastýřův syn. Toho si vezme Tvá dcera za muže a on bude místo Tebe vládnout v zemi.“
Šáh byl zlostí bez sebe. Rychle odjel domů a přemýšlel, jak by změnil osud své dcery. A nakonec se rozhodl, že ji ve vězení utrápí hlady.
Ale starý vezír, kterému Husnobóda zachránila život, nenechal děvče umřít. Dal si od bednáře zhotovit veliký sud, do něho připravil jídlo na čtyřicet dní a v noci tajně vyvedl Husnobódu z vězení, posadil ji do sudu a řekl:
„Svému osudu člověk neujde. Pustím Tě v sudu po řece, a co Tě čeká, to Tě nemine.“
Husnobóda starci poděkovala, sedla si do sudu a plula po řece čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Čtyřicátého dne doplul sud do země mocného Karašáha a uvízl u břehu.
Šel zrovna okolo dřevorubec a tuze se podivil, když spatřil u břehu veliký sud. Vytáhl jej, vyrazil dno a údivem mu podklesla kolena, když ze sudu vystoupila líbezná Husnobóda.
„Taková krása snad ani nemůže být na světě!“ zvolal. „Její tváře jsou jako měsíc, ale ten má rozkošná ústa, její tváře jsou jako slunce, ale to má zářící oči. Před tou její krásou i měsíc v úplňku zbledne, i jasné slunce zapadne.“
A hned odvedl dívku k šáhovi.
„Jistě mi dobře zaplatí, když mu přivedu takovou krasavici,“ říkal si.
Karašáh se opravdu dřevorubci bohatě odměnil a hned se rozhodl, že se s Husnobódou ožení.
„Běda, co mám dělat?“ zaplakala krasavice. „Copak mě můj osud zklame?“
Karašáh přikázal čtyřiceti dívkám, aby hlídaly Husnobódu jako oko v hlavě a ani na okamžik ji neztratily z dohledu. A tak ubohé krasavici nezbyla ani špetka naděje, že by snad mohla uprchnout.
Jednou se šly dívky koupat do jezera, co se rozlévalo u šáhova paláce. Sotva však vstoupila Husnobóda do vody, vynořila se obrovská ryba s vypoulenýma očima a hroznou tlamou, jako blesk připlula k dívce a spolkla ji jako pulce.
Šáh strašně naříkal, když mu zděšené dívky vyprávěly, že jeho nevěstu spolkla obludná ryba, pak se zase rozzuřil, ale všecko bylo marné. Rybu už nikdo nespatřil.
Z jezera vytékala hluboká řeka a po té řece plula ryba rovnou do země Šahridžardžón. Tam uvízla na mělčině u šáhových pastvin, kde pásl krávy mladý pastýř.
„Copak to je za obrovskou rybu?“ podivil se mládenec. „Tu když vezmu domů, budeme mít s otcem jídla na měsíc.“
Jenže ryba byla příliš těžká a pastýř musel zapřáhnout čtyři voly ze svého stáda, aby rybu odtáhli.
„Ach, synku, tos mi udělal radost!“ smál se starý pastýř, když viděl obrovskou rybu, a hned se na ni vrhl s nožem a rozpáral jí břicho.
A z ryby vystoupila líbezná Husnobóda. Její tváře byly jako měsíc, ale ten měl rozkošná ústa, její tváře byly jako slunce, ale to mělo zářící oči, před tou její krásou i měsíc v úplňku bledl a jasné slunce zapadalo.
„Kde ses tady vzala?“ podivili se oba pastýři a dívka jim vyprávěla, co jí bylo souzeno a jaké svízele musela podstoupit, aby se její osud naplnil.
„Ale vždyť já jsem Alidžan ze země Šahridžardžón!“ zvolal mladý pastýř, když slyšel o souzeném ženichovi spanilé dívky.
„Tak si Tě vezmu za muže,“ řekla Husnobóda.
„Jakpak si šáhova dcera může vzít za muže chudého pastýře?“ namítal stařík. „A jakpak bychom vystrojili svatební hostinu, když jsme tak chudí, že nemáme ani na vezdejší chléb?“
Ale Husnobóda řekla:
„Musím si vzít chudého pastýře, když je to můj osud. Svému osudu nikdo neujde. A nač byste strojili svatební hostinu? Beru si Alidžana ze své vůle, tak jakápak hostina.“
A tak si přece jenom spanilá šáhova dcera Husnobóda vzala za muže chudého pastýře Alidžana.
Druhý den po svatbě, když šel Alidžan zase pást šáhovy krávy, začala Husnobóda hospodařit v chudičké domácnosti. Vycídila nádobí plné rzi, vydrhla pískem stůl a lavice, důkladně zametla hliněnou podlahu. Starý pastýř mohl na ní oči nechat.
„Jak Ti jde práce od ruky, jako bys ani šáhova dcera nebyla! Nechceš, abych Ti v něčem pomohl?“
Husnobóda se usmála, sundala si z pravého ucha náušnici s diamantem velikým jako holubí vejce a pravila:
„Běž, otče, na bazar a prodej tu náušnici. Ale neříkej, co za ni chceš. Co kdo dá, to vezmi!“
Pastýř vzal náušnici a šel na bazar. Postavil se před klenotníkův krámek, položil si náušnici na dlaň a čekal. Vyšel klenotník a oči mohl na náušnici nechat.
„Copak za ni chceš?“ zeptal se pastýře.
„Co dáš, to dáš,“ řekl stařík.
„Dám Ti pytlík zlatníků.“
„Dobrá,“ pokrčil rameny stařík a klenotník mu dal pěkný pytlík zlatníků, celé jmění to bylo. A ještě se smál, jaký udělal dobrý obchod.
Ale starý pastýř se zlobil:
„Ošidil mě a teď se mi směje.“
Líbezná Husnobóda neříkala nic, zda dostal málo nebo hodně, a druhý den mu dala náušnici z druhého ucha a zase ho poslala na bazar.
Stařík se postavil opět před klenotníkův krámek, položil si náušnici na dlaň a čekal. Vyšel klenotník a radostí div neztratil řeč, když viděl, že má pastýř druhou náušnici do páru.
„Za tyhle dvě náušnice dostanu od šáha celé jmění!“ liboval si a hned začal vyzvídat, co stařík za náušnici chce.
„Co kdo dá,“ řekl stařík. „Ale Tobě ji neprodám.“
„A pročpak?“ ulekl se klenotník.
„Neprodám,“ stál na svém pastýř, a teprve když mu klenotník nabídl pytlík zlatníků čtyřikrát větší, než byl ten včerejší, kývl hlavou.
Líbezná Husnobóda zase neříkala nic a třetí den ráno pravila:
„Máme peněz dost, a tak ty, Alidžane, už nebudeš chodit pást šáhovi dobytek.“
„To budu rád,“ řekl Alidžan. „Ale co budu dělat? Bez práce žít nedovedu.“
„Co budeš dělat?“ řekla Husnobóda. „Postavíš město.“
„Město?“ podivil se Alidžan.
„Ano, město. A právě tady na tom místě,“ kývla hlavou Husnobóda. „Sežeň zedníky, tesaře a ostatní řemeslníky, ať stavějí, ať se pak nastěhují do nových domů, ať tam pak žijí šťastně a spokojeně. Chci, aby tu stálo šťastné město spokojených lidí.“
„To se mi věru líbí!“ zasmál se Alidžan a dal se chutě do díla.
Zanedlouho začalo růst na šáhových pastvinách veliké město. Nejdřív se objevily pevné hradby se železnou branou a s mohutnými věžemi. Víc zatím vidět nebylo, ale rány kladiv, skřípění pil, rachot kladek, příkazy Alidžanovy, veselý zpěv dělníků a všechen ten činorodý ruch, co bylo slyšet zpoza hradeb, dával tušit, že se tam pilně budují domy a paláce, ulice a náměstí, tržiště a zahrady.
To se rozumí, že takové věci se neutajily ani před šáhem země Šahrídžardžón.
„To je neslýchané, co se to děje v mé zemi!“ zlobil se šáh. „Kdo staví to město?“
„Tvůj pastýř Alidžan, mocný šáhu,“ šeptali zděšení vezíři.
„A kde vzal na to peníze?“
„Nevíme,“ krčili rameny vezíři. „Říká se, že se výhodně oženil s tuze krásnou a bohatou dívkou.“
Šáh si dal osedlat koně a s oddílem vojáků se vypravil do nového města.
Když přijel šáh k městské bráně, stráže ho odmítly vpustit.
„Co si to dovolujete?“ rozkřikl se šáh. „Jsem pánem celé země, jsem mocný šáh!“
„Ba ne,“ smáli se strážci. „Tady vládne líbezná Husnobóda se svým mužem Alidžanem. Když přikáže, vpustíme Tě, když zakáže, nevpustíme.“
Husnobóda však přikázala, aby stráže vpustily šáha i celou jeho družinu. Družina zůstala na nádvoří a šáha přijala Husnobóda ve svém paláci.
„Copak si přeješ, šáhu?“ otázala se ho.
„Přišel jsem potrestat ty, co bez mého svolení postavili tohle město.“
„Ale Ty žertuješ,“ usmála se Husnobóda.
„Nežertuju!“ vykřikl šáh a vytasil šavli.
Tu však k němu přiskočil Alidžan, šavli mu vyrazil z ruky a stráže odvedly šáha do vězení.
Pak oznámili šáhovým vojákům, že je šáh v žaláři, a ti se hned radostně nabídli Husnobódě do služeb.
Zpráva, že šáh byl uvězněn, oblétla zanedlouho celou zemi. A lid si řekl:
„Dobře tak šáhovi, byl ukrutný a nespravedlivý. Ať nám vládne líbezná Husnobóda.“

A tak se stala Husnobóda vládkyní země Šahridžardžón.
Za nějaký čas pravila svému muži:
„Kolikpak máme vojska, Alidžane?“
„Sedmdesát tisíc jízdních a pěších vojáků,“ odpověděl Alidžan.
„Myslíš, že s nimi dobudeme mou vlast?“
Alidžan se zasmál:
„Mou vlast jsme dobyli bez jediného vojáka.“
A tak se vypravila Husnobóda s Alidžanem a sedmdesáti tisíci vojáky do vlasti.
Tehdy se zdál Husnobódinu otci divný sen. Přiletěl orel, chytil šáha do drápů a vyletěl s ním vysoko nad příkré skály. Pak zaskřehotal:
„Už jsi došáhoval!“ a pustil šáha dolů.
„Co může takový sen znamenat?“ ptal se ustrašený šáh svých vezírů.
„Takový sen může znamenat jenom jedno,“ řekl nejstarší z nich, ten, co vyvedl Husnobódu z vězení. „Orel je Tvůj nepřítel, dobude Tvou zemi, zajme Tě a pošle na smrt.“
„Lžeš!“ vykřikl šáh a dal vezíra zavřít do vězení.
Áie zanedlouho se začaly šířit divné zprávy, že do země táhne obrovské vojsko.
„Co to je za vojsko?“ vyptával se šáh svých vezírů.
„Nikdo neví, mocný šáhu,“ říkali vezírové. „Prý jsou to vojáci ze země Šahridžardžón, vede je sám šáh a chtějí Tě svrhnout.“
„Tomu nevěřím!“ křičel šáh, ale vtom mu ohlásili posla od šáha ze země Šahridžardžón.
„Ať vejde,“ řekl šáh, posel vešel a pravil:
„Posílá mě k Tobě náš šáh a vzkazuje Ti, aby ses dobrovolně vzdal vlády. Když se nevzdáš, budeš svržen násilím. Náš šáh se svým vojskem už je na hranicích Tvé země. A ještě Ti posílá tenhle pozdrav.“
A posel uhodil šáha pěstí do nosu.
Šáh se nezmohl ani na slovíčko, jen se skrčil na trůnu a držel si nos.
„Co mám dělat?“ ptal se svých vezírů. „Poraďte, co mám dělat.“
Ale vezírové jenom krčili rameny. Nakonec nevymysleli nic lepšího než tuhle radu:
„Ať nejstarší vezír, co sedí v žaláři, se odebere k šáhovi země Šahridžardžón s drahocennými dary a zkusí obměkčit jeho srdce.“
A starý vezír jel.
Přijel do tábora šahridžardžónského vojska a požádal, aby ho zavedli rovnou k šáhovi. Přivítali ho ne jako posla nepřátelského panovníka, ale jako vzácného hosta a neprodleně ho zavedli do nádherného šáhova stanu.
Jaké však bylo vezírovo překvapení, když uviděl na trůnu líbeznou Husnobódu! Její tváře byly jako měsíc, ale ten měl rozkošná ústa. Její tváře byly jako slunce, ale to mělo zářící oči. Před tou její krásou i měsíc v úplňku bledl a jasné slunce zapadalo.
Husnobóda vstala a radostně objala starce.
„Měl jsi pravdu,“ řekla. „Svému osudu člověk neujde.“
Vezír odpověděl:
„To není moje pravda, to je prastará pravda našeho lidu.“
A pak dodal:
„Poslal mě za Tebou Tvůj otec s dary, abych obměkčil Tvé srdce. Ale já jsem přišel jménem našeho lidu, abych Tě uvítal jako naši panovnici.“
A tak vstoupila Husnobóda se svým vojskem bez boje do sídelního města. Se slzami v očích se přivítala se svou matkou, ale otce nenašla. Zmizel a nikdo neví kam.
Dlouhá léta pak se svým mužem, bohatýrem Alidžanem, panovala ve své zemi moudře a spravedlivě.