Lidožravá princezna

Kdysi dávno měl jeden anglický král překrásnou dceru, která mu jednoho dne řekla: 
„Otče, až mi bude dvacet let, tak umřu. Mé tělo vystavte v rakvi ve staré kapličce před městskými hradbami a každou noc ke mně postavte stráž.“ Jak princezna řekla, tak se stalo. 
V den svých dvacátých narozenin zemřela a král splnil její vůli. Vynesli ji v rakvi do kapličky, postavili před oltář, a když nastala noc, musel u ní zůstat jeden voják na stráži. Když ho chtěli ale následujícího rána ze služby odvolat, ležel tam se zlomeným vazem a byl dočista mrtvý. Stejně se vedlo i tomu druhému vojáku i tomu třetímu, takže počtvrté to už ani nikdo nechtěl zkoušet, ačkoliv král pro toho, kdo bude u princezny držet stráž, vypsal velkou odměnu. 
Tenkrát na anglickém dvoře sloužil cizí krejčovský tovaryš, který tam dorazil na vandru světem, a protože byl v práci velmi šikovný, král si ho oblíbil a už ho nechtěl pustit pryč, ač o to krejčík úpěnlivě prosil, protože se mu stýskalo po domově. V nastalé situaci zavětřil dobrý způsob, jak se z té královské bryndy dostat, a protože věřil, že se mu to podaří, předstoupil před krále a řekl: 
„Pane králi, jestli mi dáte zbraň, tak půjdu a budu u princezny držet stráž.“ 
Král byl radostí bez sebe a rád mu dal žádané. Krejčík popadl ručnici a statečně si vykračoval ulicí až k městské bráně a pak z města ven, ale když byl z dohledu, ani vteřinku nepomyslel na princeznu, nýbrž svižně zabočil vpravo do lesa a upaloval, co mu síly stačily. Tu uslyšel, že ho někdo volá jménem, zastavil se a rozhlédnul a uviděl před sebou mužíčka, který mu řekl, aby nebyl blázen a neutíkal před svým štěstím. 
„Co tím míníš?“ zeptal se krejčík. 
„Nu, jestli si chytrý,“ řekl mužík, „tak se vrátíš zpět a tuhle noc zůstaneš v kapličce. Já Ti řeknu, jak to nastrojíš, abys vysvobodil princeznu a stal se králem.“ 
Krejčík o tom zpočátku nechtěl ani slyšet, ale mužík do něj hučel tak dlouho, až se ho nakonec zeptal, jak se k tomu musí tedy jeden postavit, aby mu nezlomili vaz. Mužík mu poradil, aby šel do márnice, kde leží celá řada mrtvol a uprostřed je ještě jedno místo, tam si lehnul a nenechal se ničím vystrašit či ošálit, ať se děje, co se děje. Krejčíkovi to chvíli vrtalo v hlavě, k posledku opravdu obrátil a vydal se do kapličky, kde si lehnul do márnice mezi mrtvé. V jedenáct hodin odskočilo víko rakve, princezna vylezla ven a šla do márnice, kde začala porcovat a požírat mrtvoly. Krejčík byl víc mrtvý jak živý, když tak přihlížel, jak jednomu mrtvému sežrala nohu, jinému utrhla paži a kosti pak házela po komoře. Když udeřila dvanáctá hodina, vlezla si princezna do rakve, víko za ní zaklaplo a bylo ticho. Krejčík vstal a postavil se na svoje místo vedle rakve. 
Druhého rána přichvátal král s celým dvorem a velmi se zaradoval, že krejčík ještě žije a svým vlastním kočárem ho vzal na zámek. Do kaple mu nechal nanosit to nejlepší jídlo ze zámecké kuchyně a celý sud vína, aby se mohl následující noci řádně posilnit. Ale krejčíkovi bylo trochu úzko, když se setmělo a musel zase na stráž. 
„Když tam půjdeš tentokrát, určitě Tě sežere.“ pomyslel si, když stál před městskou bránou, a tak zahnul doprava do lesa a spěchal pryč, ale tentokrát úplně jinou cestou, aby nepotkal toho mužíka. 
Ale za chvíli se za ním ozvalo: 
„Zdravím Tě, příteli, kampak máš tak naspěch?“ 
Krejčík spustil, že tentokrát ho tam nikdo nedostane, i kdyby se měl stokrát stát králem a oženit se s princeznou. Ale mužík mu přátelsky domlouval, že už má polovinu za sebou a musí vydržet ještě jednu hodinu a on mu řekne, jak to nastrojí, aby se mu nic nestalo. Krejčík si pomyslel, že by to přece jen bylo pěkné, kdyby už zítra byla svatba, a tak se nechal i podruhé přemluvit, že tam půjde. Mužík mu poradil, aby si lehl mezi mrtvoly, ale až je bude princezna opět požírat, tak se má odplížit k oltáři a lehnout si do rakve místo ní. Tak to krejčík udělal. V jedenáct hodin opět přišla princezna a dala se do hodování na mrtvolách, inu, měla hlad jako vlk, trhala jednu po druhé, kusy házela po celé kapli a při tom neustále křičela: 
„Já Tě dostanu, můžeš se schovat kam chceš!“ 
Nakonec ale zůstala u jedné sedět a hltala a hltala, jako by to byla ta nejlepší pečínka. Krejčík zatím potichu vstal, proplížil se kolem ní až k oltáři, kde si lehnul do rakve a čekal. S úderem dvanácté přiběhla princezna a chtěla si lehnout, ale když viděla krejčíka, začala prosit a naříkat, že je to její postel, ať vyleze a pustí ji dovnitř, aby mohla spát. Když to nepomohlo, rozvzteklila se a začala strašlivě běsnit, jakoby ho chtěla na místě zabít, ale on zůstal klidně ležet, a tak se ho nemohla dotknout. S úderem jedné hodiny zůstala ležet na podlaze a usnula. Krejčík vstal a řekl: 
„Tobě se to dobře spí, když ses najedla, ale já jsem od včerejšího poledne neměl nic v ústech!“ a s tím se pustil do připraveného jídla a vína a nepřestal dřív, dokud také nepadnul na zem a neusnul jako žok. 
Druhého dne přišel král a celý dvůr a Ti dva tam leželi na zemi a spali jako zabití. Tak jim král vystrojil svatbu, ale když měl krejčík zůstat večer s princeznou sám v ložnici, tak se jí strašně bál, že chtěl vyskočit z postele, jen se ho dotkla prstem. 
„Ty hlupáku,“ řekla, „zůstaň tu, já Ti nic neudělám, já jsem přece ty mrtvé nežrala, to Ti muselo jen tak přijít, abys ses bál. Jedla jsem normální jídlo, co jsem si připravila v kuchyni.“ 
Tak to se krejčík přestal bát a dal jí srdečný polibek. Žili společně dlouho a šťastně a měli hodně krásných dětí.