Líná přadlenka

Byl jednou jeden muž a ten měl ženu, která byl tak lenivá, že když ji muž nabádal k předení, nikdy mu nemohla vyhovět, protože se něčeho nedostávalo, a když konečně k předení sedla, spředenou přízi nenavinula a nechala ji jednoduše ležet všechnu zcuchanou na hromadě. Muž to uviděl a než mohl cokoliv říci, žena na něj vyštěkla:
„Jak to můžu navinout, když nemám žádné motovidlo, běž do lesa a nějaké mi obstarej.“
„Když je to tak,“ řekl muž „zajdu do lesa a přinesu si nějaké dřevo.“ Toho se žena věru polekala, jakmile bude mít muž dřevo, vyrobí motovidlo a ona bude muset zase příst. Na chvíli se zamyslela a tu ji něco napadlo; vydala se za mužem tajně do lesa.
Když se muž postavil ke stromu, na kterém si vyhlédl větev, aby ji uříznul, tu na něj žena, skrytá za keřem, aby ji neviděl, zavolala:
„Kdo tu větev setnout má, tomu smrt buď odměna! Kdo motovidlo z něj zrobí, má jen skok do záhrobí!“ Muž se zaposlouchal, na chvíli sekeru sklonil, ale pak si pomyslel, že to bylo jen mámení, a rozmáchnul se, když tu žena zavolala podruhé a hlasitěji:
„Kdo tu větev setnout má, tomu smrt buď odměna! Kdo motovidlo z něj zrobí, má jen skok do záhrobí!“ Muž se polekal a poděšeně se rozhlížel. Ale po malé chvíli se za svůj strach zastyděl a pustil se opět do práce. Ale i do třetice se ozvalo:
„Kdo tu větev setnout má, tomu smrt buď odměna! Kdo motovidlo z něj zrobí, má jen skok do záhrobí!“ To už bylo příliš! Všechna chuť k práci ho rázem přešla, nechal strom stromem a spěchal domů. Žena utíkala, co mohla, aby byla doma dříve než on.
Když muž vešel do světnice, tvářila se jakoby nic a s nevinným úsměvem se ho zeptala:
„Tak co, přinesl si mi motovidlo?“
„Ne, ne,“ řekl muž „díval jsem se dobře, ale nenašel jsem vhodné dřevo.“ Pak jí vyprávěl, co se mu podivného v lese událo a pro tuhle chvíli už dal s předením pokoj.
Jednoho dne se však muž nad vším tím nepořádkem opět řádně zasmušil a řekl:
„Ženo, je to škoda, nechat tu krásnou přízi jen tak ležet na hromadě.“
„Víš co, když si tedy nesehnal žádné motovidlo, vylez si na půdu, já se postavím tady dole a budeme si přízi házet a tak ji namotáme.“ Jak řekli, tak udělali. Teď, když byla příze v přadenech, museli ji spařit v horké vodě. Ale to byla další práce, té se žena bála jako čert svěcenky, a tak muže přemluvila, že vstane zítra brzy ráno a dá přízi spařit. Ale v duchu myslela zase na nějakou lotrovinu.
Brzy ráno vstala, rozdělala oheň a postavila kotel, ale místo příze do něj naložila koudel. Pak muže probudila, že musí něco zaběhnout vyřídit, ať přízi zatím ohlídá a probůh, ať ji nepřevaří, to z ní pak bude koudel k neužitku. Sotva odešla, muž vstal, ale když přišel ke kotli, zděsil se, v kotli nebyla příze ale koudel. A protože si myslel, že tu škodu způsobil on, když přízi převařil, vše uklidil a mlčel o tom jako zařezaný. To se ví, že v téhle domácnosti už žádný ženu k předení nenutil.
To Vám řeknu, jedna líná ženská vydá ze deset satanášů!