Liška a jeřáb

Liška se spřátelila s jeřábem a jednou dostala nápad, že ho pohostí. Šla tedy za ním a zvala ho:
„Jeřábe, kamaráde, zajdi ke mně na návštěvu! Pohostím Tě, to si pochutnáš!“
Vypravil se tedy jeřáb k lišce na sváteční oběd. Liška navařila krupicovou kaši a rozetřela ji po talířku. Podala talířek jeřábovi a pobízela ho:
„Jez, jeřábe, jez, můj milý, tu dobrou kaši jsem vařila jenom pro Tebe.“
Jeřáb kloval zobákem do talířku, ale ať kloval jak kloval, nepodařilo se mu nabrat ani sousto.
Zato liška celou dobu ulizovala z talíře jazykem, až všechnu kaši sama vylízala.
Když dojedla, povídala:
„Nezlob se, jeřábe, ale nic jiného tu na pohoštění nemám.“
„To nic, liško, i za tohle Ti děkuju,“ řekl jeřáb. „Teď zas přijď na návštěvu Ty ke mně.“
Druhý den přišla liška k jeřábovi. Jeřáb uvařil kvasovou polívku, nalil ji do džbánku s úzkým hrdlem, postavil džbánek na stůl a řekl:
„Pochutnej si, lištičko, pochutnej si, moje znejmilejší! Nevěděl jsem, čím lepším bych Tě uctil.“
Liška se ometala okolo džbánu, obcházela ho hned z jedné, hned z druhé strany, olizovala ho, čichala k němu, ale ani neochutnala, nemohla se do džbánu dostat čenichem.
A jeřáb zatím klov! klov! nabíral polívku zobákem, až ji všechnu snědl sám. Dojedl a povídal:
„Nezlob se, liško, ale nic jiného tu na pohoštění nemám.“ Liška se dopálila. Myslela si, že se nacpe na celý týden dopředu, a zatím se vrátila domů o hladu. A od těch dob se liška a jeřáb nemají rádi.