Liška a kočka

Jednou chodila kočka po lese a potkala paní lišku. Pomyslela si: Ona je taková chytrá a zkušená, kdekdo si jí tolik považuje, to já musím pěkně pozdravit, a přívětivě na ni promluvila:
„Dobrý den, paní liško, jak se máte? Co dělá zdravíčko? A jakpak se při té dnešní drahotě protloukáte?“
Liška domýšlivostí a pýchou div nepukla: pohrdavě si kočku měřila od hlavy až k tlapkám a rozmýšlela se, jestli jí má vůbec odpovědět. Konečně řekla:
„I ty chuděro, ty pucifousku, ty maškaro strakatá, ty hladomřivá myšilapko, co Tě to napadá? Ty se opovažuješ zeptat, jak se mi vede? Co ses vůbec naučila? Kolikpak chytrých kousků dovedeš?“
„Dovedu jen jediný,“ skromně odpověděla kočka.
„A jakýpak náramný kousek to je?“ zeptala se liška.
„Když mě honí psi, umím vyskočit na strom a zachránit se.“
„A to je všecko?“ řekla liška. „To já mám v malíčku celou stovku chytrých kousků a k tomu ještě plný pytel lstí. Je mi Tě líto, chuděro, pojď se mnou, já Tě naučím, jak uniknout psům.“
V tom zrovna přicházel myslivec se čtyřmi psy. Kočka rychle vyskočila na strom a usadila se až ve vršku, kde ji větve a listí úplně zakrývaly.
„Rozvažte ten svůj pytel, paní liško, honem ho rozvažte!“ volala na ni kočka. Ale psi už lišku popadli a nepustili.
„No vidíte, paní liško,“ volala kočka z úkrytu, „ta Vaše stovka chytrých kousků je Vám houby platná. Kdybyste uměla vylézt nahoru jako já, nemusela jste přijít o život.“