Liška co ošidila dva medvídky

Za skleněnými horami a za hedvábnými loukami stál les. Nikdo v něm nikdy nechodil a nikdo jej také nikdy nespatřil. V tom lese, v tom nejhustším houští, žila medvědice a ta měla dva medvídky. Když medvídci povyrostli, řekli si, že půjdou do světa. A tak se vypravili, rozloučili se s matkou a šli. Šli a šli, šli den, šli druhý, vyšli z lesa na louku a snědli všecko co jim matka dala na cestu. Ani drobeček jim už nezbyl.
„Ach bratříčku, já bych jedl!“ naříkal mladší medvídek.
„A copak teprve já, bratříčku!“ vzdychal ten starší.
A jak šli, našli na cestě kolo sýra. Chtěli se o něj podělit, ale nevěděli jak. Začali se proto hádat. Hádali se, hádali´, až k nim přiběhla liška.
„Pročpak se, mládenci hádáte?“ ptala se jich.
„Ale máme kolo sýra a neumíme se o něj rozdělit,“ řekli jí medvídci.
„To je snadná pomoc, já Vás spravedlivě rozdělím,“ usmála se liška, vzala kolo sýra a rozlomila jej na dvě půlky.
„To není spravedlivé,“ volala na ní medvíďata. „Jedna půlka je větší.“ Liška si dobře prohlédla obě půlky a řekla:
„Opravdu, tahle půlka je trochu větší. Ale to snadno spravíme,“ a ukousla kus z větší půlky.
„Teď je zase ta druhá větší!“ volala medvíďata. Liška si tedy ukousla zase z té druhé půlky. Ale pak zas byla větší půlka první a tak to šlo pořád dokola. Liška ukusovala z obou půlek, ukusovala, ukusovala, až obě půlky snědla a nezbylo už vůbec nic.
„Tys nás, kmotra, pěkně podělila,“ zlobila se medvíďata. „Snědla´s celý sýr sama.“
„Dobře jsem Vás, mládenci, podělila,“ zasmála se liška. „Žádný z Vás nedostal ani o drobet míň ani o drobet víc než ten druhý.“