Lochneska aneb Ať žije dobrodružství

Daleko na Moravě, uprostřed Valašského království, na malém smetišti nedaleko Vizovic žili dva krysáci – Hubert a Hodan – a sádrový trpaslík Ludvík. Bydleli v útulných zásuvkách starého šicího stroje s vyhlídkou na vysavač. Žili klidně a spokojeně až do chvíle, kdy se na smetišti objevil potkan Eda – dobrodruh z Prahy, který všude byl, všechno viděl, všemu rozumí a hlavně nesnáší klid a nudu.

Na malém smetišti se rozednívalo. Ze zásuvek šicího stroje se ozývalo chrápání. CHRRRRRRR! Bylo nádherné ráno, po dešti celý svět zářil vypraný a nablýskaný, radost pohledět.

CRRRRRRR, zazvonil budík a krysáci se probudili. Vyndali ze zásuvky Ludvíka, po žebříku slezli dolů na zem a pustili se do ranní hygieny. Sprchování sifonovou láhví, čištění zubů kartáčkem na ruční pohon a mydlinková koupel ve staré výlevce, to byl slibný začátek slunečného letního dne. Hubert se rozhlédl dalekohledem kolem dokola. Všude byl klid a pohoda.

„Jak ses vyspal, Hodane?“ zeptal se Hubert při snídani.

„Dobře, Huberte,“ odpověděl Hodan a uřízl si kousek sýra. „Jako vždycky.“

„Víš, co jsem slyšel v rádiu? Smetiště prý je nejzdravější místo k životu. Čisté povětří, hodně zeleně, žádný hluk a žádné výfukové plyny. Pohoda a klídek! Co by za to dali lidi z města!“

„Máš pravdu, Huberte,“ přitakal Hodan. „Krásný den, že?“

„Den jako stvořený pro nečekané dobrodružství,“ zasnil se Eda a zahleděl se do vytrženého listu z obrázkového časopisu. „Tady čtu: KDO NAJDE PŘÍŠERU V JEZEŘE LOCH NESS? Pánové, jsem světoznámý dobrodruh. Procestoval jsem Švandalusii, Škytálii, Kočičínu, Krindypindii, Sakypakistán, Šmidlifidlipíny, Sýrii Ementálii, Maroko a Baroko, Malé Divy a Velké Divy a ještě mnoho dalších světadílů, ale objevit lochneskou příšeru, to by byla trefa! To bysme byli nejslavnější myšáci na světě!“

Krysáci ho poslouchali jen jedním uchem. Dobrodružství ve všelijakých Tramtáriích je nijak nelákala.

„To je ale louží!“ užasl Hodan s dalekohledem na očích.

„Však v noci pořádně zapršelo,“ řekl Hubert. „Vidíš tamten lavor? Hotové jezero!“

„Ukažte, pánové!“ volal Eda, který se zmocnil dalekohledu. „Můžete mi to kukátko seštelovat, abych viděl až do dalekých zemí?“

Když mu Hodan dalekohled zaostřil, zmocnila se ho cestovatelská horečka.

„Žádný lavor! To je přece jezero Loch Ness! Kamarádi, zorganizujeme výpravu! Vypátráme lochneskou příšeru! Ať žije dobrodružství!“

„Edo, vzpamatuj se,“ krotil jeho nadšení Hubert. „U nás na smetišti lochneská příšera zaručeně nežije!“

„Kdepak u nás!“ přitakal mu Hodan. „Tady žijí nanejvýš příšerní kocouři. A vůbec, kam bych jezdil? Do nějaké Tramtárie? Všude dobře, doma nejlíp!“

Jsou to peciválové, pomyslel si Eda. Jak by mohli chápat nepokojnou duši dobrodruha? Ale nahlas řekl:

„Jak myslíte, pánové, proslavím se sám! Tak nashle!“

Na vozíček naložil sádrového Ludvíka, aby měl na cestách kamaráda, zamával krysákům a vyrazil do světa.

„Šťastný lov, Edáčku,“ volal za ním Hubert. A Hodan mu připomněl: „Opatruj Ludvíčka jako oko v hlavě!“

Eda odvážně putoval za dobrodružstvím a cestou uklidňoval trpaslíka: „Klídek, Ludvíčku, se mnou se ti nemůže nic stát!“

To ani nemusel říkat – Ludvík byl kliďas a nebál se ani kocoura, ani čerta.

Hubert s Hodanem pozorovali Edu dalekohledem. Viděli, jak zastavil u lavoru a nahodil udici. Drželi mu palečky. Přece jen jsou ti Pražáci kurážní chlapíci!

„Eda si chystá foťák…“ hlásil Hubert. „I návnadu!“

„Ukaž se, lochnesko! Však já tě vyženu z úkrytu!“ vyvolával Eda. „Nemáš chuť na malou svačinku?“

Do košíku posadil trpaslíka a košík zavěsil na udici nízko nad vodou.

„A teď si uděláme pár snímečků,“ blýskal Eda fotoaparátem. „Ať máme všecko zdokumentováno!“

„Jakou návnadu?“ zneklidněl Hodan. Podíval se dalekohledem a zahrozil do dálky zaťatou pěstičkou. „Chudáček Ludvíček! Styď se, Edo! Já mu dám návnadu!“

„O Ludvíčka se neboj, Hodane, žádná lochneska tam přece není!“

„Tak to se teda Eda neproslaví,“ posmutněl dobrák Hodan. „Škoda…“

„Tož, ogare, něco s tím uděláme!“ zajásal Hubert, ale jeho další slova přehlušilo motorové rogalo letící nad smetištěm.

Bylo vidět, jak oba krysáci snášejí na hromadu vařečku, kvedlačku, nůžky, rouru od kamen, žárovky, ručník a kdovíco ještě. A když to všecko svázali a sdrátovali dohromady, Hodan pochvalně zabručel:

„Lochneska jako živá! To jsem zvědav, co jí řekne Eda!“

Eda vyhlížel lochnesku, ale dlouhé čekání už ho přestávalo bavit.

„S takovouhle návnadou neulovím ani čudlu,“ brumlal otráveně, „natož lochnesku!“

Vtom se před ním vztyčila obrovitá obluda. Zablýskala očima a zařvala jako lev, ale Eda se nepolekal.

„Konečně! Kdo si počká, ten se dočká! Lochneská příšera osobně! A pak že tu žádná nežije! Drž se, Ludvíčku, já tě vysvobodím!“

Vtom si povšiml, že lochneska má nějakou třesavku.

„Karamba!“ zvolal a hrdě vypjal hruď. „Strašná lochneska – a třese se strachy! Přede mnou! Musím si ji vyfotit, aby mi to kamarádi věřili!“

Eda popadl fotoaparát, ale v tu chvíli se příšera zhroutila a rozpadla na kusy.

Z trosek vylezli Hubert s Hodanem.

„My jsme tu lochnesku sestavili z pokladů našeho smetiště,“ vysvětlil vyjevenému Edovi Hubert, „ale je moc těžká. Už jsme ji neudrželi!“

„Nehněvej se na nás, Edáčku!“ omlouval se Hodan. „Chtěli jsme ti udělat radost!“

„Proč bych se hněval, kamarádi,“ usmál se Eda. „Vždyť já vím, že na smetišti u Vizovic žádná lochneská příšera nežije. Ale je to škoda, mohli jsme být slavní! Viď, Ludvíčku.“

Ludvík neříkal tak ani tak, ale bylo mu to líto.

„Kamarádi, víte co?“ pokračoval Eda. „Postavte tu potvoru ještě jednou, vyfotíme se s ní na památku!“

Hubert s Hodanem se dali do práce a za chvíli tu stála příšera v celé své velikosti.

„Já se picnu!“ zadumal se Eda s fotoaparátem v tlapkách. „Máme tu problém, pánové! Vy držíte příšeru, já fotím, ergo kladívko se s lochneskou může vyfotit jen Ludvíček!“

„Nevadí, Ludvíček si to zaslouží,“ řekli dvojhlasně Hubert s Hodanem.

A tak si Eda lochnesku nakonec přece jen vyfotil. A že se neproslavil po celém světě? Zato se proslavil na našem smetišti, a to také není k zahození.

Dobrou noc.

Autor:Jiří Žáček

Zdroj:http://www.jirizacek.cz/ukazky-tvorba-pro-deti.html