Locika

Byli jednou muž a žena a ti si již dlouho marně přáli dítě, konečně přišla žena do naděje, že milostivý Bůh jejich přání vyplní. Ti lidé měli u domu přístavek a v něm malé okénko, které vedlo do líbezné zahrady, kde rostly krásné květiny a byliny; ale ta zahrada byla obehnána vysokou zdí a nikdo nemohl dovnitř, neboť patřila jedné čarodějce, která vládla velkou mocí, a všichni se jí báli.

Jednoho dne stála žena u okénka a dívala se do zahrady a tu jí oko padlo na záhon plný křehkého salátu; ten vám vypadal tak svěže a lákavě, že na něj dostala velikánskou chuť a ta ne a ne odejít. Naopak den ode dne rostla a žena nakonec nemyslela na nic jiného než na salát, viditelně hubla a chřadla, až si toho všimnul muž a ptal se jí, co jí schází a ona mu řekla o své velké chuti na locikový salát, která ji až k smrti stravuje. Toho se muž polekal, viděl, že jeho žena bez salátu umře, a tak nelenil a pod rouškou tmy přelezl zahradní zeď, v rychlosti utrhl hrst salátu a přinesl to ženě. Ta si na salátu pochutnala a hned se jí ulevilo. Ale dalšího dne byla chuť na salát opět tady a byla trojnásobná, a tak muži nezbylo, než aby po setmění vyrazil na zakázané místo. Ale sotva skočil do zahrady, velmi se polekal, neboť tam stála čarodějka, která mu se zuřivým pohledem začala slípat do zlodějů. Muž se bránil, činil to jen kvůli své ženě, a tak se čarodějka smilovala a darovala mu život, ovšem výměnou za to dítě, co se narodí. Co mohl ubohý muž dělat než souhlasit? A když na ženu přišla těžká hodinka, objevila se čarodějka a to nejkrásnější dítě pod sluncem, které pojmenovala Locikou, odnesla pryč.

Když bylo Locice dvanáct let, zavřela ji čarodějka do vysoké věže, která stála v hlubokém lese. Ta věž neměla žádné schody ani žádné dveře, jen nahoře okénko, a tak když chtěla čarodějka Lociku navštívit, musela zavolat a dívka spustila dolů své krásné zlaté vlasy a čarodějka po nich vyšplhala nahoru. Jenomže jednoho dne tohle počínání viděl jeden královský syn, který k věži zabloudil, protože ho sem přilákal nádherný dívčí zpěv. Už pár dní tu věž obcházel a hledal nějaký vchod, až konečně uviděl, jak toho dne přijela čarodějka a na její zavolání se dolů snesl z okna věže cop zlatých vlasů a ona po něm jako po žebříku vylezla nahoru.

Následujícího dne, když se stmívalo, přijel princ k věži, na dívku zavolal a vzápětí i jemu přiletěl v ústrety zlatý cop. Nejdříve se Locika velmi poděsila, když se nahoře objevil muž, neboť ještě nikdy žádného neviděla. Ale princ k ní mile promlouval o jejím zpěvu, kterým si získala jeho srdce a on od té doby nemá žádný klid, musel ji vidět. Tu se Locika přestala bát, a když se jí princ nanejvýš vroucně ptal, zda se chce stát jeho ženou, tu si pomyslila, že ji možná miluje více než čarodějka a vložila svou ruku do jeho a stala se jeho ženou. A pak mu pravila, že s ním rada odejde, ale neví, jak by se odtud oba dostali, měl každý večer přinést kus hedvábného provazu, ze kterého splete žebřík a dostane se pak ven. A tak se domluvili, že za ní princ bude jezdit každý večer, neboť ve dne ji navštěvuje čarodějka.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Bylo to tajemství a bylo by to tak dál zůstalo, kdyby si jednou Locika neposteskla, že je to k divení, ale když nahoru vytahuje čarodějku, zdá se jí velmi těžká, kdežto její princ je lehký jako pírko. Tu čarodějka vše pochopila a velmi rozhněvala, protože měla v úmyslu milovanou Lociku uchránit před celým světem a ona ji zatím tak hanebně obelhávala. Popadla ji vzteky celá bez sebe za vlasy, zle s ní několikrát zatřásla, pak si její copy omotala kolem ruky a ustřihla je. Nebohou Lociku pak zaklela na poušť k bídě a strádání. Sama se usadila ve věži a čekala na prince. Když jako každý večer přijel a zavolal, pověsila čarodějka ustřižené vlasy za okenní skobu a spustila dolů. Princ vystoupal nahoru, ale místo milované Lociky uviděl rozlícenou čarodějku, která se mu vysmívala, že vzácný ptáček není v hnízdě, kočka ho rozškubala a teď i jemu stejná kočka vyškrábe oči; Lociku už nikdy nespatří. Ale princ se bolestí a zoufalstvím vrhl dolů z věže, kde mu trnité křoví vypíchalo oči a on slepý bloudil po světě. Živil se lesními plody a kořínky, putoval divočinou a plakal nad ztrátou své milované ženy.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Uplynul rok dlouhý jako sto let a princ konečně doputoval na poušť, kde v bídě a strádání žila Locika s dvojčaty, která mezitím přivedla na svět. Princ uslyšel její něžný hlas a připadnul mu povědomý. A když přiklopýtal blíž, Locika ho poznala, vrhla se mu kolem krku a plakala. Když se její slzy dotkly princových slepých očí, tu se zacelily a on uviděl jako dřív.

Pak princ zavedl Lociku a děti do svého království, kde je s radostí a jásotem přivítali; a žili společně šťastně a spokojeně až do konce svých dnů.