Lvy a plachetnice: 16. Na hladině oceánu

Všech pět jich plave po hladině oceánu. Napřed Parníček, za ním Flok, pak kluk a Černovous. Na samém konci mister Brown. 
Plave, bič z krokodýlí kůže táhne za sebou. 
„Mám plán,“ povídá mister Brown šeptem Černovousovi. „Jenom co doplaveme ke břehu, dáte jim jeden takový prášek ..... “ 
„Nenávidím Vás,“ povídá mu Černovous, „za všechny ty Vaše ohavné kousky Vás nenávidím. Jak jsem jenom mohl být tolik let darebák? Teď se vrátím domů, polepším se a budu kuchařem ..... Parníčku, Parníčku, jaká je tady hloubka?“ 
„Tisíc tři sta třicet tři metry,“ povídá Parníček. 
Mister Brown se tak lekl, že až pustil bič. Ten se jako had potopil až na samé dno. V tom Šaška zakřičí: 
„Vidím loď!“ 
A opravdu, loď. Je to čtyřicet námořních strážníků a třicet devět námořních loupežníků na společném výletě parníkem. 
Připlují blíž, koukají a vidí, ve vodě je pět lidí. 
Vytáhli je na palubu. 
„Hele,“ povídají strážníci, „staří známí. Buďte zdráv, Parníčku. A kdo je to s Vámi?“ 
„To je Šaška, náš přítel, africký kluk,“ vysvětluje Parníček. „A tohle je mister Brown, poslední kolonizátor.“ 
„Ten je ale divný,“ povídají loupežníci, „celý zelený jako hlávka našeho zelí. A už od pohledu zlý. Nekouše?“ 

Parníček vyšplhal na stožár a pozoruje daleký africký břeh. 
„Vidím školu,“ křičí, „už ji vidím. Plujte ke břehu.“ 
Sotva se rozjeli, vidí, že na hladině plave sud. 
Mister Brown ho uviděl a celý se rozzářil. 
„Ten je můj,“ zvolal, „to je můj sud. To v něm jsem tolik let proseděl na dně oceánu ..... Ne, nemohu se dívat na všechny ty změny na světě. Kolonie nejsou, všude jen samí svobodní lidé. Ať jde všechno k čertu! K čertu se vším!“ 
Sotvaže to dořekl ..... hupsl přes palubu. 
Vlezl do sudu, vytáhl špunt z jeho dna a zmizel pod vodou. Ještě jednou se vynořil, v ruce kalamář a mává, aby k němu připluli blíž. 
„Zapomněl jsem na kalamář,“ povídá, „teď, jak je vidět, mi už nebude k ničemu. Žádnou knihu nenapíšu. A přitom jsem se dva roky učil ve škole. Dejte kalamář tomu klukovi. Mám takový pocit, že napíše docela jinou knihu, až se všechno naučí.“ 
Podal kalamář nahoru na loď. 
„Omlouvám se,“ řekl pak ještě jednou. 
A znovu se potopil. Jen pár bublin po něm zbylo na hladině. 
Jak se loď blíží ke břehu, ve všech afrických školách zrovna zvoní zvonky. Nový školní rok právě začíná. 
Vysadili kluka na břeh a ten se rozběhl do třídy. 
Pak obepluli na parníku Afriku a Evropu a vrátili se do slavného města Leningradu. 

Parníček kráčí s Flokem po Taurické ulici. Dojdou až k domu číslo sedm. Jeden druhému povídá: 

„Tak jak to vypadá, teď je konec všem dobrodružstvím.“