Lvy a plachetnice: 3. Vědro a dalekohled

Flok si vykračuje po cestě, nese dveře, kouká a vidí, že přímo na cestě stojí vědro. Zbrusu nové a s víkem. 
Copak o to, vědro přijde taky vhod, pomyslel si Flok. Až se bude muset vylévat voda z podpalubí. Jakýpak by to byl koráb bez vědra. 
Popadl to vědro a šel dál. 
Cesta zabočila k moři. Flok kouká a vidí, že u břehu kotví školní motorový člun. A že čtyřicet námořních strážníků si tam pere košile. Rozložili je po palubě, drhnou je mýdlem a kartáči. Uviděli Floka a volají: 
„Koukněte se, nese vědro! Tamhle je. A my už mysleli, že jsme ho dočista ztratili. Stůjte, pane!“ 
Flok se polekal a vzal nohy na ramena. Běží s větrem o závod, až mu sviští v uších. 
Strážníci volají: 
„Stůjte!“ 
Ale Flok slyší jen: 
„S ..... s ..... s!“ 
Strážníci křičí: 
„Upadnete!“ 
Ale Flok slyší jen: 
„U ..... u ..... u!“ 
„Toho člověka musíme zastavit,“ volají strážníci, „jinak poběží až bůhvíkam.“ 
A pustili se za ním. Flok se ohlédl ..... už už ho dohánějí. Atak pádí, divže duši nevypustí. Na zádech dveře, deštník v podpaždí, v ruce vědro. Kouká a vidí, že u cesty leží dalekohled. Velký, velikánský. 
Nejvyšší čas se schovat! blesklo Flokovi hlavou. 
Zalezl do dalekohledu, dveře si dal pod sebe, vědro položil vedle sebe. Uf! Přiběhli strážníci, uviděli dalekohled a zůstali stát. 

„To je pane něco!“ povídají. „Čert vem vědro! Třeba ho ten člověk potřebuje. Ale tenhle dalekohled se zas hodí nám. Budeme se skrz něj dívat po obzoru, kdoví, možná že objevíme nové země.“ 
Hodili si dalekohled na ramena a jdou pryč. Nesou, nesou a nemůžou se vynadivit. 
„To je tíha! Jako by v něm bylo něco schovaného!“ 
Naklonili dalekohled jedním koncem dolů ..... vysypal se Flok, vědro i dveře. Vykutálel se, všechno popadnul a rychle odtud! 
Strážníci nic, nechali ho být, ať si běží. Co když je to známý atlet, kdoví, třeba trénuje? 
A Flok běžel, běžel, až přiběhl do města a zpátky do Taurického parku. Tam už čekal Parníček. 
„Chlapík,“ pochválil Floka. „Znamenité dveře, výborné vědýrko! Vyslovuji první pochvalu. A co kolena?“ 
„Přímo k nevíře,“ libuje si Flok. „Proběhl jsem se a je po bolesti. Víte co, já s Vámi přece jen popluju. Z mořského vzduchu mě třeba i ten kašel přejde. Ale to Vám povídám: žádná dobrodružství! Doktor mi předepsal, že se nesmím rozčilovat.“ 
„Jakápak na moři dobrodružství,“ povídá Parníček. 
„Sem tam nějaká ta bouře, čas od času se někdo utopí, ale jinak nuda, nic zvláštního. Tak co, jdem?“ 
Namířili si to z Taurického parku rovnou na břeh řeky Něvy. 
„Tak jsme tady,“ povídá Parníček. 
A pustili se do stavby korábu. 
Ale to už je zase jiná pohádka