Lvy a plachetnice: 8. Dalekohled a lodní hřeb

Parníček s Flokem si vykračují po silnici a pospíchají do města Leningradu. Vidí, že u silnice stojí dům a kolem domu rostou hlávky zelí, a tak vešli dovnitř. V první místnosti stojí stůl a kolem stolu třicet devět stoliček. Vstoupili do druhé a uviděli třicet devět postelí. 
Sotva si sedli na postel, otevřou se dveře a vejde třicet devět námořních loupežníků. 
Parníček i Flok byli v tu ránu na nohou. Zase další rvačky? říkají si. 
Ale piráti je uklidňují: 
„Seďte, seďte! My jsme teď už mírumilovní. Převychovali nás. Jedině Černovous se ne a ne polepšit ..... Nemáte hlad?“ 
Nakrmili Parníčka a Floka zelnými karbanátky a vyprovodili je z domu. U domu bylo třicet devět motyk. Mírumilovní piráti si vzali motyky, rozloučili se a šli na zahradu ke svému zelí. 
Parníček a Flok si vykračují po silnici, koukají a vidí, že na cestě leží provaz. Na jednom konci smyčka a druhý vězí někde v křoví. Sotva šlápli do té smyčky, někdo v křoví rup! a cukl provazem. Parníček i Flok se svalili na asfalt. A z křoví leze Černovous. 
„Ha,“ povídá. „To je mi setkání! Chytili jste se! Teď si Vás pěkně pomučím.“ a přivázal provaz ke stromu. „Už hrozně dlouho jsem nikoho nemučil,“ povídá. „Ve vězení, představte si, není vůbec žádná zábava. Ještě že jsem jim vzal roha ..... “ 
„Co kdybychom si zahráli šachy?“ povídá Flok. „Kdo prohraje, půjde na mučení.“ 
„I kdepak,“ zavrtí hlavou Černovous. „Šachy, to už mě nebaví.“ 
A rozdělal ohníček. 
Budu muset přetrhnout ten provaz, uvažuje Parníček. A z Černovouse nadělám fašírku. 
Sotva si to pomyslel, vidí, po silnici přicházejí ve dvojstupu námořní strážníci, na ramenou nesou dalekohled. Černovous je zblejskl a pryč! Strážníci odložili dalekohled a za ním! A raz dva ho obklíčili. 
„Chlapíci,“ povídá Parníček. „Přišli jste zrovna včas. Jinak bych z něj nadělal zelný karbanátek. Kampak s tím dalekohledem?“ 
„Do města,“ vysvětlují strážníci. „Už nás omrzelo věčně se s ním nosit. Ať se s ním radši hvězdáři dívají na Měsíc ..... A víte, že Vás známe? Vy jste námořník Parníček.“ 
„Kdo by mě neznal,“ povídá námořník. „A tohle je můj přítel Flok.“ 
„Říkejte mi Štěpo a nebo Botičkine,“ povídá Flok strážníkům. „To já Vám odnesl to vědro, pamatujete?“ 
„Pamatujem,“ přikyvují strážníci. „A kde vlastně je?“ 
„Potopilo se, společně s lodí. Šlo ke dnu. Tragická příhoda.“ 
„Nevadí,“ povídají strážníci, „věder máme spoustu ..... Tak my zase jdem.“ 
„Vemte mě s sebou,“ povídá Černovous, „nebo se zase zapletu do nějaké lumpárny. Nechte mě nést třeba to nejmenší sklíčko.“ 
„Správně, dejte mu sklíčko z dalekohledu,“ povídá Parníček. „Třeba se polepší.“ 
Dali Černovousovi to nejmenší sklíčko, hodili si dalekohled na ramena a šli dál.

Strážníci odešli, Černovous s tím svým sklíčkem taky. A Parníček s Flokem se už bez všech dobrodružství vrátili do starého města Leningradu. 
A už tu je Taurická ulice, dům číslo sedm. 
„Tak já jdu domů,“ povídá Flok. „V životě mi nebylo tak dobře. Kolena mě nebolí, kašel přestal. Co všechno dokáže ten mořský vzduch. Doktoři budou mít radost.“ 
„A já si půjdu vyžehlit své námořnické kalhoty,“ povídá Parníček. 
Rozloučili se. Parníček přišel domů, obhlédl pokoj, zda je všechno na svém místě. Stůl, železná postel, talíř na stěně, na talíři lvi i mušle je na stole. 
„Nějak mě to zmohlo,“ uvažuje Parníček. „Zřejmě stárnu. A navíc už mě omrzela všechna ta dobrodružství. No fakt, k čemu jsou mi ta věčná ztroskotání? Budu suchozemským námořníkem a teď se dospím za celý svůj dobrodružný život.“ 
Lehl si a spal rovné tři dny a tři noci. Probudil se, jak někdo klepe na dveře: ťuk, ťuk, ťuk ..... 
Otevřel, a on to Stěpan Petrovič Botičkin. V námořnickém tričku, ale bez deštníku. 
„Zatrápená věc,“ povídá Flok. „Nemůžu to bez moře vydržet. Pojďte, postavíme si novou loď a hurá na oceán! Mimochodem, co Vám to tu šumí?“ 
Parníček vzal ze stolu mušli a přitiskl si ji na ucho. Moře šumí, moře láká udatného námořníka. 
„No co, když na oceán, tak na oceán,“ povídá Parníček. „Jenomže nemáme hřeb ..... A kalhoty jsem si ještě nevyžehlil.“ 
Otevřel truhličku, v truhličce místo žehličky ..... hřeb. 
„No vida, teď je všechno v pořádku,“ libuje si Parníček. 
U sousedů si vypůjčil žehličku, vyžehlil si svoje námořnické kalhoty, chopil se hřebu. 
„Postavíme si plachetnici?“ 
„Jasně že plachetnici ..... “ 
Šli na břeh řeky Něvy, postavili koráb, vypluli na širé Baltské moře. Plují a proti nim ..... velryba ..... 
Ale to už je zase docela jiná pohádka.