Mahulena

Byl jednou jeden král, který měl syna, a ten si namluvil dceru jednoho mocného krále, která se jmenovala Mahulena. Ale protože otec jí vyhlédl jiného ženicha a Mahulena trvala na svém, že prince z celého srdce miluje a jiného si nikdy nevezme, tu se král rozhněval a nechal postavit temnou věž. Do té věže uvrhnul Mahulenu s její komornou, a tak jí byl pravil, že tam bude sedět sedm let a pak snad její vzdor pomine. Nechal do věže nanosit jídlo a pití na sedm let a pak dívky nechal ve věži zazdít, ani sluneční či měsíční světlo se dovnitř nedostalo. Tak seděly dívky ve tmě a nevěděly, zda je den či noc. Princ často k věži chodil a volal jméno své milované, ale skrze tlusté stěny věže nepronikl ani hlásek. Co jiném jim zbývalo než plakat a naříkat? 
Čas utíkal a podle toho, jak zásoby ubývaly, dívky poznaly, že se blíži konec těch sedmi let. A tak si byly s nadějí myslely, že okamžik jejich vysvobození je na dosah, ale žádné rány kladivem se neozvaly, žádný kámen z věže nepadl k zemi, vypadalo to, že na ně otec úplně zapomněl. Když už jim zbývala jen trocha jídla a pití a neměly před sebou nic než bídnou smrt, tu se Mahulena přece jen vzchopila k činu a rozhodla, že se z věže musí dostat vlastními silami. Vzala nůž na chleba a tím začala maltu mezi kameny dloubat a vrtat, a když se byla unavila, komorná ji v práci vystřídala. 
Po dlouhé a namáhavé dřině se jim konečně podařilo jeden z kamenů uvolnit. Pak druhý a třetí a po třech dnech pronikl do věže první sluneční paprsek, až konečně byl otvor tak velký , že jím bylo možné vyhlédnout ven. Modré bylo nebe a dovnitř proudil čerstvý vzduch, ale to co viděly, když se rozhlédly, je rozesmutnilo. Královský palác stal v troskách, město a vesnice kolem, kam oko dohlédlo, byly vypáleny, rozlehlá pole zpustošená, ani živáčka nezahlédly. Když byl otvor tak velký, že skrze něj mohly prolézti, skočila nejprve komorná a za ní Mahulena. Ale kam se měly podíti? Nepřítel celou zemi zničil, krále vyhnal a obyvatele pozabíjel. 
Vandrovaly tedy pryč, aby hledaly jiný domov, ale nemohly nikde najít přístřeší, ani člověka, který by jim podal kousek chleba, a jejich nouze byla tak velká, že musely svůj hlad tišit kopřivami. Konečně po dlouhém putování dorazily do jiného království, všude nabízely své služby, ale byly odmítány, nikdo se nad nimi nechtěl slitovat. Konečně přišly na královský dvůr. Ale i tady jim kázali jíti pryč, až nakonec kuchař řekl, že mohou zůstat v kuchyni a sloužit jako Popelky. 
Syn toho krále, do jehož země byly přišly, byl právě onen milý panny Mahuleny. Král mu vybral jinou nevěstu, ta byla stejně ošklivá jako měla zlé srdce. Svatba byla určena. a nevěsta už také přijela na zámek, ale aby tu její strašlivou ošklivost nikdo neviděl, ukryla se ve svých komnatách a Mahulena jí nosila jídlo z kuchyně. Když nastal svatební den a ženich měl vést nevěstu do kostela, tu se princezna zastyděla za svoji ošklivost a počala se bát, že se jí lidé budou vysmívat, až ji uvidí. Tedy si zavolala Mahulenu a pravila jí, že ji prokáže velkou čest, že si místo ní svatební šaty obleče a zastoupí ji na svatbě. Však Mahulena tu čest, která ji nepřísluší, stejně jako peníze, které ji byla princezna nabízela, odmítla. Tu princezna přistoupila k pohrůžkám, že když rozkaz nesplní, přijde o hlavu. 
Tedy se Mahulena oblékla a spěchala za princem. Lidé byli stejně jako princ z její krásny u vytržení a on si byl pomysli, že ta dívka je tak podobná jeho Mahuleně, jako by to byla ona, ale ta jistě ve věži již dávno bídně zahynula. Princ ji vzal za ruku a vedl ke kostelu. U cesty rostly kopřivy a Mahulena jim řekla: 
„Kopřivo, travičko zelená, u plotu se krčíš v samotě, Mahuleny potravo jediná, díky Tobě kráčím ve zlatě.“ 
A princ se podivil, cože to říkala, a ona mu odvětila, že jen na pannu Mahulenu myslela. Prince překvapilo, že Mahulenu zná, ale mlčel a šli dál. Když stáli na pěšině před kostelem, Mahulena jí řekla: 
„Nenes mě pěšinko zelená dál, nepravou nevěstu vede si král.“ 
Cože to zase pravila, zeptal se princ, ale ona mu opět odvětila, že jen na pannu Mahulenu myslela, a on se ji zeptal, jestli jí zná. a ona jen že z vyprávění, a tak šli dál. Když byli do kostela dveřmi vcházeli, tu jim Mahulena řekla: 
„Nezvěte mne dveře posvěcené dál, nepravou nevěstu vede si král.“ 
A opět králi na jeho otázku odvětila, že jen na pannu Mahulenu myslela. Tu král vytáhnul drahý skvostný šperk, pověsil ho Mahuleně kolem krku a vzadu zapnul. Pak vešli do kostela, kde jim kněz vložil ruce jednu do druhé a oddal je. Pak šli zpět, ale Mahulena už nepromluvila. Když byla zpátky na zámku, šla do princezniny komnata a tam svlékla královské šaty a šperky, oblékla si svoji šedivou suknici a jenom ten šperk, co ji byl král dal, si ponechala.
Večer, když měla být princezna uvedena do princovy ložnice, vzala si hustý závoj, aby zakryla obličej a nikdo její podvod neprohlédl. Sotva zůstali sami, prince se jí ptal, co byla ráno těm kopřivám pravila. Ale princezna odvětila, že s kopřivami nemluvila. Tu řekl princ: "Jestliže jsi nic neříkala, pak nejsi moje pravá nevěsta." Tu princezna odvětila, že to jistě slyšela její děvečka a jí to připomene, běžela do své komnaty a tam na Mahulenu zhurta spustila, cože to byla pravila a Mahulena řekla: 
„Kopřivo, travičko zelená, u plotu se krčíš v samotě, Mahuleny potravo jediná, díky Tobě kráčím ve zlatě.“
Princezna běžela za princem, že už si vzpomněla a ta slova mu opakovala. Ale princ se jí zeptal, co to na pěšince před kostelem pravila, a když mu odvětila, že nic neříkala, tu řekl: 
„Jestliže jsi nic neříkala, pak nejsi moje pravá nevěsta.“ Tu princezna odvětila, že to jistě slyšela její děvečka ať jí to připomene. Běžela do své komnaty a tam na Mahulenu opět zhurta spustila, cože to byla pravila a Mahulena řekla:
„Nenes mě pěšinko zelená dál, nepravou nevěstu vede si král.“ 
Tu se princezna velmi rozhněvala, že ta slova budou Mahulenu hlavu stát, ale nemeškala, běžela za princem a že už si vzpomněla a ta slova mu opakovala. Ale princ se jí zeptal, co to v kostelních dveřích pravila, a když mu potřetí odvětila, že nic neříkala, tu řekl: 
„Jestliže jsi nic neříkala, pak nejsi moje pravá nevěsta.“ Tu princezna odvětila, že to jistě slyšela její děvečka a jí to připomene, běžela do své komnaty a tam na Mahulenu do třetice zhurta spustila, cože to byla pravila a Mahulena řekla: 
„Nezvěte mne dveře posvěcené dál, nepravou nevěstu vede si král.“ 
Tu se princezna ještě strašlivěji rozhněvala, že ta slova budou Mahulenu stát krk, ale nemeškala, běžela za princem a že už si vzpomněla a ta slova mu opakovala. Tu se jí král zeptal, kde má ten šperk, co jí dal. Ale ona odvětila, že ji žádný nedaroval. A on jí řekl, že jí ho sám na krk zavěsil, a že ona není jeho pravá nevěsta. Strhnul ji závoj z tváře a když tu šeredu spatřil, zděšeně ustoupil zpět a zeptal se, kdo je a co tu dělá. A princezna mu pravila, že ona je jeho milovaná žena, že se jen bála, že se budou její ošklivosti vysmívat, tak oblékla Popelce svoje šaty a poslala ji místo sebe do kostela. A princ jí řekl, že chce tu dívku vidět, ať ji přivede. 
Princezna šla ven a řekla sluhům, že ta Popelka je podvodnice, že má být na dvůr vyvedena a tam sťata hlava. Sluhové Mahulenu popadli a snažili se ji odtáhnout pryč, ale ona tak hlasitě volala o pomoc, že princ její hlas uslyšel, vyšel ze své komnaty a vydal rozkaz, aby mají dívku okamžitě pustili. Přinesli světlo a on viděl na jejím krku šperk, který své ženě v kostelních dveřích daroval. 
„Ty jsi moje pravá nevěsta, která se mnou byla v kostele, pojď se mnou do mojí komnaty.“ 
Když byli sami, tu ji princ pravil, že se velmi podobá jeho milované Mahuleně, že se mu zdá, jako by to byla ona sama. Tu Mahulena odvětila, že ona sama to je, koho miloval a před sedmi lety ztratil, strádala mořena hladem a žízni ve věži, slunce ani měsíc neviděla, s ní byl oddán v kostele a ona je jeho ženou. 
Pak se byli políbili a začala první noc jejich společného života. 
Ta proradná princezna byla za podvod odměněna stětím hlavy. A ta věž, ve které byla Mahulena uvězněna, stála ještě dlouhý čas.