Malá mořská víla – Hans Christian Andersen

Za dávných časů stával hluboko na dně moře zámek. V něm žil král se svými šesti dcerami. Od obyvatel souše se lišili jen tím, že místo nohou měli ploutve jako ryby.

Královna podmořské říše princeznám často vyprávěla příběhy o lidech, kteří žili na zemi. Starší sestry již směly vystoupit k hladině a všechny si už zemi prohlížely z vody. Některé znaly dokonce i lidi, i když jen z dálky. Pouze nejmladší netrpělivě čekala na své patnácté narozeniny, protože pak i ona toho dne směla vystoupit k hladině. Konečně nastal ten slavnostní den a ona plna očekávání stoupala ke světlu, které zářilo nad mořskou hladinou. Když zvedla hlavu z vln, bylo moře bouřlivé a vlny bičoval silný vítr. Rozhlédla se a … Nedaleko od ní po rozběsněném moři plula loď s polámanými stěžni. Úplně blizoučko se ze všech sil držel kusu klády mladý muž. Divoké vlny s ním pohazovaly sem a tam. Malá mořská víla věděla, že mu musí pomoci. Držela jeho hlavu nad vodou a nechala se vlnami unášet až ke břehu. Vyčerpaný mladík se pomoci nebránil. Ležel na břehu a spal. Měl krásné šaty a byl velmi hezký. Malá mořská víla u něj seděla celou noc. Další ráno zaslechla víla blížící se hlasy. Celá vyděšená se ponořila zpátky do vln a vrátila se raději zpátky do svého mořského království.

Malá mořská víla nemohla na krásného mladíka zapomenout. Zamilovala si ho. Ale který člověk by mohl milovat dívku, která je napůl rybou? A tak jí zbývala jediná naděje: mořská čarodějnice, která žila na samém okraji království v osamělé chatrči, která byla celá z kostí utopených lidí. Kolem té chatrče byl les z mořských chaluh a stromy se podobaly stohlavým hadům. Čarodějnice věděla, jak malé mořské víle pomoci: „Mohu ti pomoci. Tento elixír změní tvé rybí tělo v lidské. Ale pamatuj, každý krok tě bude bolet jako píchání tisíců jehel. A nebudeš moci mladému muži říci , žes ho zachránila ty, protože za svou pomoc chci tvůj hlas. Jestli se ale ten, koho miluješ, do tebe nezamiluje, zemřeš a staneš se mořskou pěnou.“

Malá mořská víla byla ochotna pro svou lásku udělat cokoli. S kouzelným nápojem doplavala ke břehu, na místo, kde naposledy viděla mladého muže. Když elixír vypila, projela jejím tělem veliká bolest. Její rybí tělo se změnilo v lidské a ve stejném okamžiku přestala mluvit. Úplně ztratila hlas. A pak upadla do bezvědomí.

Mladý muž, princ té země, se po svém zachránění často vracel na místo, kde ho našli sluhové jeho otce. Zdávalo se mu totiž, že ho z vln zachránila krásná princezna. Měl jediný cíl: chtěl se s ní znovu setkat. Když se malá mořská víla probudila, dívala se do tváře svého milovaného mladíka. Ten ji ale nepoznával, a tak mu ani nemohla odpovědět na všechny jeho otázky, kdo je a odkud přichází. A tak si ji odvedl do svého zámku. Každý krok pro ni znamenal obrovskou bolest, ale přesto všichni obdivovali její lehkou, vznešenou chůzi. Oblékli jí šaty z hedvábí a celý zámek žasl nad její krásou. Mladý princ ji měl ze srdce rád. Probouzela v něm matné vzpomínky, ale pořád si nebyl jistý, jestli je to ona, kdo ho zachránil před utopením.

Král se rozhodl oženit prince s princeznou ze sousedního království. Když princ uviděl svou novou nevěstu, myslel si, že je to ona, kdo ho zachránila a tak se do nové krásné dívky hned zamiloval a rozhodl se, že si ji vezme za ženu. Malé mořské víle málem puklo srdce smutkem. Teď bude muset zemřít a už se nikdy nebude moci vrátit do svého podmořského království. Krátce před rozedněním následující den stála sama na přídi lodi a připravovala se na svou smrt. Vtom se pod ní moře rozvlnilo a vynořily se z něj její sestry: „Daly jsme mořské čarodějnici své vlasy, aby tě zachránila před smrtí. Vezmi tento nůž. Před východem slunce ho musíš vrazit princi do srdce. Pak se zase staneš mořskou vílou a budeš žít věčně. Pospěš si, než bude pozdě.“ Vzala nůž a chtěla udělat, co jí sestry radily. Ale když uviděla spícího prince, nebyla schopna mu ublížit. Zahodila nůž do moře. Raději sama zemře, než by zabila svého milovaného. S prvními paprsky slunce vstoupila do moře, připravena změnit se v mořskou pěnu. V tom se z nebe snesly tisíce nádherných víl: „Jsme děti vzduchu“, volaly sladkým hlasem. „Trpěla jsi stejně jako my a svým dobrým skutkem sis vysloužila nesmrtelnou duši. Pojď s námi!“ Vzaly malou mořskou vílu za ruce a vznesly se s ní vzhůru do nebe.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/mala-morska-vila/