Mamut a umělé dýchání

Někoho učení baví, někoho ne, to může být různé, ale byl jeden chlapec, jmenoval se Mikuláš, a ten se tak nerad učil, že to bylo opravdu na pováženou. Mikuláš měl brýle, červený svetr a kamaráda Leopolda a tomu občas říkával, víš, Leopolde, takoví králíci nebo kočky to mají stokrát lepší, nemusejí se učit počty, ani mluvnici, ani zeměpis, to musí být život, no řekni. 
Ale Leopold na to udělal jenom hmmm, protože s tím tak docela nesouhlasil, měl docela rád knížky, četl si v nich třeba o býčích zápasech, znal plno věcí a králíkem vůbec nechtěl být. 
Á Mikuláš začal znovu, víš, Leopolde, jestli se takový králík vážně nemá lip, ráno nemusí vstávat, spí si třeba do jedenácti, odpoledne nemusí psát žádné úkoly, to musí být senzace, no řekni. 
Ale Leopolda tyhle řeči moc nebavily, a tak řekl, poslouchej, když nosíš pořád ten svůj červený svetr, jestlipak víš, co s takovou věcí dělají ve Španělsku, ale Mikuláš se dal do smíchu, nač to mám, prosím Tě, vědět, je mi to docela jedno, takový králík nebo krokodýl ani neví, že nějaké Španělsko existuje, a Leopold mu řekl, a když, ty chytráčku, nosíš pořád ty své brejle, jestlipak víš, jak je to vůbec s očima a co máš všechno v hlavě a co v břichu a kde máš játra a kde slepé střevo, ale Mikuláš začal křičet, dej mi s tím pokoj, takový králík nebo velryba ani nevědí, že nějaká játra mají, a je jim docela dobře. 
A Leopold už toho měl plné zuby a jen tak se Mikuláše zeptal, a co bys, prosím Tě, vlastně dělal, kdybys byl tím pitomým králíkem, a Mikuláš se celý rozzářil, člověče, nedělal bych nic, to je právě ono, víš, co to je, ležet na zahradě, chodit si jen tak po parku nebo se běžet vykoupat k řece, ale Leopold se třikrát ťukl do čela a řekl, takový králík přece neumí plavat, ještě by ses utopil, a šel pryč a Mikuláš stál a koukal s otevřenou pusou. 
Ale druhý den o přestávce řekl Mikuláš Leopoldovi, tak abys věděl, existuje umělé dýchání, tím se dá všechno zachránit, důležité je vydržet a nepřestat třeba dvě hodiny, řekl mi to tatínek, takže i když je takový králík už bůhvíjak dlouho neživý, tak to ještě neznamená, že je s ním konec. A Leopold řekl, to jsem rád, že aspoň něco víš, to jsem náhodou moc rád, že ses také jednou něco dozvěděl. 
Po pravdě řečeno, Leopold se také nějak moc rád neučil, ale do školy chodil docela s chutí, a proč ne, ve škole přece bývá plno zajímavých věcí, například školní kabinety, kde jsou všelijaké přístroje a zvířata, například brejlovci nebo dikobrazové, někde mají v kabinetu velice vzácné kusy, třeba i velblouda dvouhrbého, ale to nic není proti tomu, co měli ve škole, kam chodil Leopold s Mikulášem, tam měli v kabinetu mamuta, a to se hned tak nevidí. 
Byl to opravdu výstavní kousek, všichni na něj byli velice pyšní, a když se děti učily o pravěku a probíraly mamuta, řekl soudruh učitel, teď se hezky seřadíte do dvojstupů a půjdeme se podívat, jak takový mamut ve skutečnosti vypadal, a děti se hezky seřadily, soudruh učitel řekl, po chodbách nehlučte, všude je vyučování, pochodem v chod, vlevo zatočit, a už byli všichni na chodbě, soudruh učitel šel po špičkách a dával prst na pusu a v druhém patře řekl, čelo, stát, otevřel dveře, děti vešly do kabinetu a uviděly mamuta, měl dlouhatánskou rozcuchanou srst, protože v jeho dobách ještě nebyly nůžky, měl velikánské kly a otevřené oči, kterými se díval na děti, a děti se ho bály, žádné nešlo až docela k němu a jedna holčička, Irenka, začala dokonce plakat a říkala, on mě, prosím, kousne, a soudruh učitel řekl, děti, nebojte se, mamut Vás nemůže kousnout, neboť jest již dlouhou dobu neživý, a jeden chlapeček, jménem Květoslav, se přihlásil a řekl, prosím, soudruhu učiteli, já se ho nebojím, neboť jest neživý, a sáhl mamutovi na chobot a všechny holčičky zašeptaly, júúúú, on mu sáhl na chobot. 
Ale Mikuláš a Leopold se na sebe podívali a Mikuláš řekl, to je toho, sáhnout mamutovi na chobot, to dovede každý blbeček, s mamutem by se daly dělat jiné věci, a Leopold se zeptal, a co, a Mikuláš mu pošeptal, kdyby se mu dalo umělé dýchání, mohl by oživnout, takhle s ním není žádná legrace, ale Leopold nad tím kroutil hlavou, člověče, to by asi nešlo, je už přece jenom moc dlouho neživý, ale Mikuláš se zasmál, cha, chá, je vidět, že toho o umělém dýchání moc nevíš, záleží na tom, nepřestat a vydržet, někdy to trvá moc dlouho, ale vyplatí se to, a Leopold tedy řekl, když myslíš, můžeme to zkusit, já jsem pro. A opravdu to zkusili, ráno si přivstali a byli ve škole docela první, šli rovnou do školního kabinetu a tam dělali mamutovi umělé dýchání, nebylo to nic lehkého a trvalo to hezky dlouho, dávno už zvonilo a Leopold řekl, myslím, že bychom toho měli nechat, přijdeme pozdě, máme teď zpěv, ale Mikuláš řekl, to tak, ani mě nenapadne, teď toho přece nenecháme, všechno záleží na tom, vydržet a nepřestat, a tak tedy pokračovali v umělém dýchání a představte si, najednou se mamut zhluboka nadechl a pak vydechl a pak už dýchal docela normálně, zamrkal očima, zvedl chobot a zatroubil a pak tím chobotem zvedl Mikuláše a strčil si ho klidně do pusy, protože měl za tu dobu asi obrovský hlad, olízl se, udělal krok k Leopoldovi, ale Leopold nečekal, otočil se a pelášil z kabinetu do třídy a myslel si, no nazdar, Mikuláš je sežrán, z toho kouká pěkný průšvih. 
Děti právě zpívaly Sivá holubičko, kdes byla, soudruh učitel zaklepal smyčcem na lavici, a když děti přestaly zpívat, zeptal se žertem Leopolda, tak co, sivá holubičko, kdes byla, a Leopold řekl, prosím, šly nám pozdě hodiny, a soudruh učitel řekl, to je zajímavé, a pak se ještě zeptal, kde je Mikuláš, přece mi nechceš tvrdit, že jste nebyli spolu, to bych Vás nesměl znát, a Leopold přemýšlel, co má říct, přece nemohl vykládat, že Mikuláše snědl před chvílí mamut, a tak přemýšlel, co má odpovědět, a jak tak přemýšlel, soudruh učitel řekl, tak co, bude to, ptám se Tě, kde je Mikuláš, a vtom se ode dveří ozvalo, tady, prosím, a když se soudruh učitel otočil, viděl stát ve dveřích velikánského mamuta. 
A všechny děti začaly hrozně ječet, zvláště Irenka, schovaly se pod lavice, takže třída byla najednou docela prázdná a vypadalo to, jako by ječely lavice a koš na papír, a soudruh učitel, který se už nemohl schovat pod lavicí, protože tam nebylo místo, stál jako socha se smyčcem a houslemi, takže vypadal jako pomník nějakého Kubelíka, a mamut šel klidně dozadu, kde sedával Mikuláš, a zazpíval trochu nosem, Sivá holubičko, kdes byla, nejspíš proto, aby dohnal, co zameškal. 
Ale to už byl ve třídě soudruh ředitel s panem školníkem a soudruh ředitel řekl, co to má znamenat, jak to, že tady mamut zpívá národní písně, a kde jsou děti, jak to, že tady vyučujete samotného mamuta, a pak se obrátil k panu školníkovi a ptal se, a proč není mamut ve školním kabinetu, myslel jsem, že je vše řádně zabezpečeno a že mamut jest již dlouhou dobu neživý, víte Vy vůbec, co se může stát? 
A pan školník řekl, že neví, jak se to mohlo stát, a žák Květoslav vylezl a řekl, prosím, a já jsem mu sáhl na chobot, neboť jsem si myslel, že je neživý, a všechny holčičky zašeptaly pod lavicí, júúúú, sáhl mu na chobot a on je živý. 
A mamut přestal zpívat a řekl trochu nosem, nemusíte se bát, nic zvláštního se nemůže přihodit, v tom mamutovi jsem já, Mikuláš, umím si s ním poradit, je to hrozně starý mamut, a když řeknu sednout, tak si sedne. A mamut si opravdu způsobně sedl do poslední lavice, kde sedával Mikuláš, a všechny děti vylezly nahoru a sedly si také a soudruh učitel, který se už jakžtakž vzpamatoval, řekl, Leopolde, vstaň, Ty v tom máš určitě prsty, to bych Vás oba nesměl znát, řekni, jak to bylo, a Leopold vstal, krčil rameny a říkal, no co, dělali jsme mu umělé dýchání a on potom sežral Mikuláše, a zase krčil rameny a soudruh ředitel přišel až k němu, vzal ho za rameno a domlouval mu, chlapče nešťastný, to se dělá, dělat mamutovi umělé dýchání, co teď bude s Tvým spolužákem Mikulášem, co tomu řeknou páni rodiče, děláte jim oba pěknou radost, jen co je pravda, oba zůstanete hezky po škole a napíšete šedesátkrát nemám dělat mamutovi umělé dýchání, rozumíš? 
A tak se nedalo nic dělat, oba zůstali po škole a psali nemám dělat mamutovi umělé dýchání, nemám dělat mamutovi umělé dýchání, a tak pořád dokolečka, Leopolda už bolela ruka a Mikuláše chobot, protože předníma nohama psát nemohl, to dá rozum, a jak tak psali a psali, řekl Mikuláš Leopoldovi, to je otrava, co, a Leopold řekl jenom hmmm a psal dál, a Mikuláš si povzdechl, už jsme mohli být dávno doma, a když si takhle povzdechl, napadlo ho, co tomu všemu asi řekne maminka a co tomu všemu asi řekne tatínek, a požádal Leopolda, aby s ním šel domů, že to tak bude přece jenom lepší, a Leopold mu to slíbil, takže když byli s trestem hotovi, šli opravdu domů spolu a na ulici vznikl ohromný zmatek, zastavily se tramvaje, lidé utíkali do průjezdů a křičeli mamut, mamut, a v kožešnictvích vznikly veliké návaly, protože kdekdo myslel, že se vrací doba ledová. Je pochopitelné, že Mikulášova maminka se také hrozně polekala, když viděla ve dveřích mamuta, ale Leopold jí řekl, nebojte se, nic Vám neudělá, je to vlastně Mikuláš, je uvnitř a daří se mu docela dobře, je tam jako ve vatě, a Mikuláš řekl trochu nosem, to je fakt, mami. 
Ale Mikulášova maminka to nepřešla jen tak, rozzlobila se a začala křičet, co je tohle za kousek, Mikuláši, jen počkej, až přijde tatínek, tentokrát to ale schytáš, a tak Leopold šel raději domů, protože pochopil, že tady nebude nic platný, a Mikuláš seděl u stolu, jedl polévku a maminka ho okřikovala, nesrkej aspoň, kolikrát Ti mám povídat, abys jedl způsobně, ale nedalo se nic dělat, chobotem se srkat musí, i když se dává sebevíc pozor. 
A když přišel tatínek, bylo teprve zle, sundal si sako a řekl, tohle Ti jen tak neprojde, vzal si žebřík, opřel si ho o mamuta a lezl nahoru a zkoušel dát mamutovi pár pohlavků, ale výsledek nestál za nic, a tak zase slezl dolů a křičel, polez z toho mamuta ven a honem, až vylezeš, pak něco uvidíš, a mamince řekl, podej mu ty velké nůžky na šití, Mikuláš si je dá chobotem do pusy a pak si s nimi vystřihne v břichu otvor a tudy proleze, a maminka podala Mikulášovi nůžky, Mikuláš je vzal opatrně chobotem, aby se nepíchl, ale místo aby je dal mamutovi do pusy, uvažoval, proč bych to vlastně dělal, proč bych lezl ven, není se na co těšit, dokud budu v mamutovi, nic se mi nemůže stát, ani do školy nebudu muset chodit, spát budu do jedenácti jako králíci, žádné úkoly a tak dále, co může být lepšího, říkal si Mikuláš, ale tatínek křičel, tak co, bude to, začneš stříhat, nebo ne, jestli nezačneš, tak začnu já, a to bude horší, ale jak tak křičel, vešel do předsíně pan školník a řekl, žádné stříhání, prosím, je to velmi vzácný kus a já za něj zodpovídám, právě jsem Vám přišel oznámit, že musíte být v té věci velmi bedliví, aby se nic nepoškodilo, je to majetek školy. 
A tatínek zůstal jako opařený a ptal se, a jak ho odtamtud, prosím Vás, dostaneme, a pan školník pokrčil rameny a řekl, to není, prosím, moje věc, a šel pryč a maminka vytáhla ze zástěry kapesník a potichu plakala, tatínek bubnoval prsty na okno a Mikuláš si v mamutovi mnul ruce a říkal si, a je to v suchu, jsem chráněný mamut, to je príma, a z radosti zvedl chobot a zatroubil tak, že se v kredenci třásly skleničky. 
A opravdu, šlo to všechno tak, jak si představoval, odpoledne nemusel psát žádné úkoly, chodil sem tam po zahradě, trhal chobotem třešně až z nejvyšších větviček, večer ho nikdo nenutil jíst u stolu vidličkou a nožem, dostal jídlo na zahradu v prádelním hrnci, před spaním si nemusel čistit zuby ani uši, protože takové uši, jaké měl teď Mikuláš, by se musely moc dlouho luxovat a to není jen tak a Mikuláš byl celý blažený, jak to všechno krásně klape. 
A ráno spal do jedenácti hodin, pak se půl hodiny protahoval, v prádelním hrnci měl už snídani, tak se najedl a šel se projít do parku, nikdo se ho už v městě nebál, všichni věděli, že je to vlastně Mikuláš, malé děti si na něho ukazovaly prstem a běhaly za ním a Mikuláš coural po cestičkách, a když ho to přestalo bavit, šel naproti Leopoldovi, protože právě končilo vyučování, a Leopold vyběhl s aktovkou a řekl, ahoj, Mikuláši, tak co, a Mikuláš řekl, trochu nosem, člověče, to je príma, kam půjdeme odpoledne, a Leopold řekl, já jdu ve tři do biografu, a Mikuláš byl nadšen, to je nápad, půjdu s Tebou, ale představte si, do biografu ho nepustili, řekli mu, biograf není pro mamuty, to se nedá nic dělat, a tak musel čekat venku, a když Leopold vyšel ven, zeptal se ho, tak co, jaké to bylo, a Leopold řekl, úplná senzace, škoda žes to neviděl, a příští den šel Leopold na koupaliště a Mikuláš s ním, ale dopadlo to zase tak, Mikuláš musel zůstat venku, jinak by voda stoupla a zaplavila kabiny, a tak Mikuláš čekal na Leopolda, bylo mu horko a začínal mít vztek, a když se Leopold vykoupal, řekl mu Mikuláš, zítra nechoď nikam, budeme si hrát u nás na zahradě, ale Leopold mu řekl, ani mě nenapadne, zítra jdu ve tři do cirkusu, hraj si s králíkama, a šel klidně domů a Mikuláš na něho volal, to jsi kamarád, co, ale Leopold se ani neohlédl. 
A tak zůstal Mikuláš sám, nemohl s maminkou do cukrárny, nemohl s tatínkem na fotbal, byl z toho čím dál mrzutější, díval se, jak hrají kluci volejbal a jezdí na kole, a myslel si, to je škoda, mám přece favorita s přehazovačkou a k ničemu mi není, a tak to bylo se vším a Mikuláš dostal hroznou zlost, zuřivě troubil chobotem a přemýšlel, jak se z toho dostat. 
Jenomže to nebylo tak jednoduché, ať přemýšlel, jak přemýšlel, nic ho nenapadlo, a tak si řekl, musím se poradit s Leopoldem, ten bude mít určitě nějaký nápad, ví plno věcí, a k večeru šel k nim, šel k nim na zahradu, chobotem zaťukal na okno, a když se Leopold objevil, řekl mu, nemáš ponětí, jaká je to otrava, být mamutem, a Leopold řekl hmmm, a Mikuláš mluvil dál, tak jsem si myslel, že bys mi mohl poradit, jak se dostat ven, a Leopold se podrbal za uchem a řekl, to máš těžké, Mikuláši, to já nemůžu vědět, co se v takové situaci dá dělat, nikdy jsem mamutem nebyl, ale víš co, půjčím Ti nějaké knížky, možná že tam něco najdeš, a podal mu nějaké knížky, o býčích zápasech, o zdravovědě a tak podobně, a Mikuláš četl celou noc, svítil si na zahradě baterkou a chobotem obracel stránku za stránkou a maminka s tatínkem se dívali oknem, kroutili nad tím hlavou a říkali si, to je div, že Mikuláše začalo bavit učení, škoda že si na to nevzpomněl dřív, teď už je bohužel pozdě. 
Ale považte, ráno, když maminka nesla Mikulášovi prádelní hrnec se snídaní, slyšela, jak mamut říká, lituji, na jídlo nemám ani pomyšlení, cítím podezřelé bolesti v krajině břišní, všechno nasvědčuje tomu, že jde o podráždění slepého střeva neboli apendixu, a maminka spráskla ruce a řekla, to nám ještě scházelo, a běžela pro pana školníka, pan školník vzal s sebou soudruha ředitele, soudruh ředitel vzal s sebou zvěrolékaře, zvěrolékař vzal s sebou brašnu a všichni běželi na zahradu. 
A zvěrolékař se zeptal, tak co, kde Vás bolí, a mamut ukázal chobotem na břicho vpravo dole, zvěrolékař řekl, pardon, dovolíte, a sáhl tam rukou a mamut zatroubil tak hrozně, že zvěrolékaři spadl cvikr, a když jej zvedl, řekl, pánové, je to slepé střevo neboli apendix, doporučuji okamžitou operaci, čím dříve, tím lépe, zítra by mohlo být pozdě, ale soudruh ředitel řekl, moment, to znamená, že mamut by mohl být operací vážně poškozen, a to nelze připustit, je to vzácný kus našeho kabinetu, a pan školník dodal, a já za něho, prosím, nesu zodpovědnost, ale zvěrolékař řekl hlubokým hlasem, nedojdeli okamžitě k operaci, obávám se nejhoršího, a tak soudruh ředitel s panem školníkem pokrčili rameny, na zahradu přijel veliký stěhovací vůz, mamut byl naložen, odvezen, uspán a otevřen, a když byl otevřen, Mikuláš vystrčil hlavu a řekl, dobrý den, jestli dovolíte, vylezl bych ven, je půl třetí a ve tři chci jít s Leopoldem do cirkusu, a všichni kolem řekli, óh, tady je ta příčina, proč měl mamut potíže, přiznej se, Mikuláši, cos tam vlastně prováděl, a Mikuláš řekl, to je velmi jednoduché, to je úplná maličkost, chtěl jsem se dostat ven, a tak jsem mu trochu dráždil slepé střevo svým červeným svetrem, jak se to dělá s býky ve Španělsku, doufám, že o tom něco víte, ale nebylo to tak jednoduché, protože slepé střevo je velice slepé, takže jsem mu musel nasadit brýle, a pak se to podařilo, to víte, člověk musí něco znát, když si chce poradit v těžké situaci, a všichni si říkali, ten Mikuláš je docela chytrý chlapec, ví, kde je slepé střevo a co se dělá ve Španělsku v aréně, zná plno věcí a dovede si poradit, a Mikuláš vrátil Leopoldovi knížky a řekl mu, ty knížky byly docela príma, zítra si asi půjčím další, a ve tři šli spolu do cirkusu a uspaného mamuta zašili, dali ho do školního kabinetu a pan školník ho krmil třikrát denně hystepsem, aby pořád spal a už se víckrát neprobudil.