Markétka

Byla jednou kuchařka, říkali jí Markétka, nosila hezké červené střevíce, a když si vyšla, každý se za ní otočil, protože si dávala na sobě záležet. Doma se ráda napila vína, a poněvadž víno probouzí chuť k jídlu, okusila vždycky z toho nejlepšího, co vařila, a ochutnávala tak dlouho, dokud nebyla syta. Říkávala si: 
„Kuchařka musí vědět, jak jídlo chutná.“ 
Jednou si pán zavolal Markétku a povídal jí: 
„Markétko, dnes večer máme hosta, upeč dvě kuřátka, ale pěkně do zlatova.“ 
„Upeču, pane, upeču,“ odpověděla Markétka. Zabila kuřata, opařila je, oškubala, vykuchala, nabodla na rožeň, a jak se začalo smrákat, rozdělala oheň. Kuřata pěkně hnědla, ale host nepřicházel. Markétka volala na pána: 
„Jestli host nepřijde, musím kuřata stáhnout z ohně a bude škoda, jestli se brzy nesnědí, poněvadž ztratí šťávu a vyschnou.“ 
Pán řekl: 
„To se raději rozběhnu a hosta přivedu.“ 
Sotva pán odešel, stáhla Markétka kuřata z ohně a uvažovala: Když tak člověk stojí dlouho u ohně, dostane žízeň. Kdo ví, kdy přijdou. Zatím si odskočím do sklepa a trochu se napiju. Sběhla dolů, zvedla džbánek, popřála si: 
„Ať mi slouží,“ a poctivě se napila. „Té kapce vína by bylo u mě smutno,“ uvažovala dál, „proto za ní ještě nějakou tu kapku pošlu.“ A znovu se důkladně napila. 
Vrátila se a dala kuřata zase nad oheň, potřela je máslem a začala otáčet rožněm. Pečínka voněla tak krásně, že si Markétka řekla: 
„Musím ochutnat, jestli jim něco nechybí!“ 
Přejela kuřata prstem, olízla prst a povídá: 
„To je dobrota a je to vlastně hřích a hanba, že je nenesu hned na stůl!“ 
Podívala se z okna, jestli pán s hostem nejde, a neviděla nikoho. Postavila se ke kuřatům a rozvažovala: 
„Vypadá to, jako by se jedno křidélko málem připalovalo, bude lépe, když je sním,“ uřízla je a snědla a chutnalo jí znamenitě. 
„Druhé křidélko musím utrhnout také, nebo pán pozná, že něco chybí,“ uvažovala. 
Snědla obě křidélka a šla se podívat k oknu, ale pána ani hosta nikde neviděla. 
Kdo ví, napadlo ji, možná že vůbec nepřijdou. A povídá: 
„Nic si z toho, Markétko, nedělej, jedno kuře je už načaté, ještě se trochu napij a dojez je. Až bude snědené, budeš mít pokoj. Proč by měla taková dobrota přijít nazmar?“ 
Seběhla rovnou do sklepa, svědomitě se napila a dojedla kuře s náramnou chutí. Pán stále nepřicházel, Markétka si prohlížela druhé kuře a povídá: 
„Kde je první, tam musí také druhé. Ta dvě patří dohromady. Snad mi druhé neuškodí.“ 
A poslala druhé kuře, ať běží za prvním. 
Jak tak byla v nejlepším hodování, vrátil se pán a volal: 
„Pospěš si, Markétko,“ volal, „host už jde za mnou.“ 
„Už pospíchám, pane, všechno zařídím,“ odpověděla Markétka. 
Pán zatím přehlédl stůl, jestli je dobře prostřený, vzal veliký nůž, kterým chtěl kuřata rozříznout, a šel jej na chodbu nabrousit. V tom přišel host a zaklepal způsobně na domovní dveře. Markétka běžela k oknu, podívat se, kdo jde, a jakmile uviděla hosta, položila prst na ústa a šeptala: 
„Tiše, tiše, rychle odtud. Jestli Vás uvidí můj pán, dojde k neštěstí. Pozval Vás k večeři, ale nemyslí na nic jiného, než aby Vám uřízl obě uši. Jen poslouchejte, jak brousí nůž.“ 
Host uslyšel broušení a vzal nohy na ramena. Markétka se rozběhla s křikem k pánovi: 
„Povedeného hosta jste si pozval!“ 
„Pročpak, Markétko? Jak to?“ 
„Jakpak ne,“ řekla, „právě jsem chtěla nést kuřata na stůl, tu přijde, sebere mi je z mísy a utíká s nimi pryč.“ 
„To jsou pěkné způsoby!“ řekl pán a bylo mu líto krásných kuřat. „Kdyby mi aspoň jedno nechal, abych měl co jíst.“ 
Vyběhl z domu a volal za hostem, aby počkal, ale host se tvářil, že neslyší, a běžel. Pán běžel za ním, nůž v ruce a křičel: 
„Jen jedno, jen jedno!“ 
Chtěl aby mu host nechal jedno kuře a neodnášel obě. Host se zase bál o své uši. Běžel, jako by mu za patami hořelo, aby obě uši donesl domů. 
Tak Markétka na pána vyzrála.