Matěj a Majdalenka

V bohaté vsi sloužil u rychtáře sirotek, říkali mu Matěj. Když mu maminka umřela, přestal chodit do školy a musel na lukách pod lesem pásat rychtářovy krávy. Stádo bylo velké a Matějíček malý, i naběhal se za kravami dost a dost, až ho z toho nohy brněly. Když stádo přišlo na pěkný jetelíček, upokojilo se a začalo se klidně pást; Matějíček si sedl do závětří někde za lískový keř, za jalovec nebo pod trnčí, co rozkvítá bílým drobným kvítkem, a pozoroval život kolem sebe. Znal brouky, kteří se pachtili mezi stébly trávy, sypával mravencům drobty, které mu zbyly v kapse, a po zpěvu rozeznal každého ptáčka, zvonečka i sedmihláska, křepelku i toho křiklouna ťuhýka, co měl své hnízdo hluboko v trnkovém trní.
Jednou tak Matějíček ležel pod lískou a díval se, jak po modrém nebi plují mraky, podobné lodím a hradům. Viděl, že se z paseky zvedla holubička a rozletěla se k vysoké jedli, kde měla v hnízdě mladé. Ale tu z prostředku mraku vyrazil veliký krahulec a vrhl se z výšky jako šíp na holubičku. Sekl po ní pařáty a vyrval jí několik křídelních pírek. Holubička v úzkosti hledala záchranu v trnkových trninách, ale dravec jako divý za ní. Matějíček vyskočil, popadl hůl a rozběhl se ke křoví, kde dravec už už holubičku držel ve svých spárech. Matějíček se nerozmýšlel, šup holí dravci po hřbetu! Krahulík se otočil, zorničky mu blýskly vztekem, a oběma pařáty i křivým zobanem se začal sápat na Matějíčka. Ale Matějíček se nedal: jak bil, tak bil, až z krahulíka hnědé peří lítalo, a nakonec mu takovou ťal přes zoban, že dravec strachy uletěl.
Matějíček se shýbl k holubici, vzal ji do dlaně a urovnával jí pocuchaná peříčka.
„Děkuji Ti, Matějíčku, žes mi život zachránil,“ řekla najednou holubice lidským hlasem, „žes nedopustil, aby osiřela má holoubátka.“ Roztáhla peruťky, vyletěla z Matějových dlaní a zamířila si to k vysoké jedli. Ale než se Matějíček nadál, zašuměla mu kolem hlavy křídla, a holubice tu byla zpátky. V zobáčku držela velikou trávní jahodu, červeňoučkou jak dívčí líčko, pustila ji Matějovi do dlaně a poručila:
„Sněz tu jahodu, a porozumíš všem ptákům, ať švitoří ve vzduchu, zpívají na stromech nebo křičí na vodě. Snad Ti to bude někdy na pomoc.“
A jen to řekla, uletěla ke svým mladým na vysokou jedli. Matějíček už už jahodu strkal mezi zuby, když k němu ode vsi přiběhla rychtářova Majdalenka. Byla drobátko mladší než Matějíček, vodíval ji za ruku do školy, a na Matějíčka byla hodná. Kde mohla, kus chleba nebo buchty mu podstrčila, aby lakomý rychtář nevěděl, a když Matějíček samou tesknotou plakával, že je ve světě sám a sám, zatahala ho za vlasy a říkávala:
„Nebreč, Matěji, vždyť máš mě, já jsem Tvá věrná kamarádka!“ Majdalenka zrovna nesla Matějovi kus buchty, kterou doma potají ulomila z pekáče v komoře, a už zdaleka viděla, jak z Matějových rukou vyletěla holubička a namířila si to k vysoké jedli, i jak se zase za chvilku k Matějovi vrátila.
„Co to máš, Matějíčku?“ zeptala se ho, když uviděla jahodu. Matěj, jak byl dobrák a Majdalenku měl rád, ukousl si jenom půl jahody a tu druhou půlku bez řeči strčil Majdalence mezi zuby, aby si taky pochutnala.
Večer toho dne, když Matějíček zaháněl stádo do rychtářova dvora, Plávka se Strakou se začaly trkat ve vratech a stádo se zastavilo.
„Ničemo ničemná, neumíš zahnat krávy do dvora?“ křičel rychtář vztekle ze zápraží a hrozil Matějíčkovi pěstí. Ale sotva to dořekl, na hromadu dříví vyskočil kohout a z plna hrdla zakokrhal. Matějíček se dal do smíchu ..... vždyť on tomu kokrhání docela dobře rozuměl, jako by kohout mluvil lidskou řečí.
„Čemu se směješ, uvozdřenče?“ rozlítil se rychtář na Matějíčka, ale ten ani muk, byl zticha jako pěna. Zato Majdalenka, která taky stála na zápraží, nemlčela.
„Víte Vy, tatínku, co ten náš kohout volá? Prý, rychtáři, rychtáři, teď na Matěje křičíš, a jednou mu budeš čistit botičky šosem svátečního kabátu!“ Rychtář se rozpálil ještě víc, popadl koňský bič, co visel na zárubni dveří, a začal Matějíčka švihat přes záda, až mu chatrnou košilku prošvihl. Ale kohout popolétl ještě výš na dříví, a znova, ještě silněji zakokrhal:
„Kykyryký, kykyryký, teď Matěje biješ bičem, a jednou před ním budeš na kolenou klečet!“
Majdalenka, teď už beze smíchu, spíš se slzičkami v očích, znova to rychtářovi řekla a prosila, aby nechal Matějíčka na pokoji. Ale to pyšného rychtáře ještě víc dopálilo. Obrátil bič v ruce, začal do Matějíčka prát tlustým březovým bičištěm a křičel jako rozumu zbavený:
„Pryč! Pryč! Táhni od nás, ty holoto žebravá!“ Matěj na nové rány nečekal, obrátil se a honem hledal, kde nechal tesař ze dvora díru. Ale to ještě viděl a slyšel, jak kohout vyskočil na sám vrcholek srovnaného dříví, a potřetí, až se celou vesnicí rozléhalo, zakokrhal:
„Kykyryký, kykyryký, teď Matěje vyháníš, a jednou ho budeš vítat jako Majdalenčina ženicha!“
Když to Majdalenka s pláčem rychtářovi pověděla, co kohout potřetí zakokrhal, to už pyšný rychtář vzteky docela ztratil rozum, chytil kosu a jediným šmiknutím kohoutovi hlavu uťal. Matějíček zatím chodil od stavení ke stavení a prosil:
„Pantáto, rychtář mě vyhnal, vemte mě Vy k sobě, budu Vám krávy pást!“ Ale že sedláci byli tvrdí a bez slitování nad sirotkem, a taky snad že se rychtáře báli, nikdo v celé vesnici nechtěl Matějíčka přijmout do stavení. Ba ani přenocovat pod střechou mu nedali, ať prosil, jak prosil.
„Jen jdi o dům dál,“ říkali, „u nás takového darmojeda nepotřebujeme!“ I zatvrdil se Matějíček, když nadarmo obešel celou ves, a povídá si:
„Práci mi nikde dát nechtějí, i co, půjdu do lesa k loupežníkům, snad Ti mě budou k něčemu potřebovat!“
V tu stranu, co slunce zapadalo, byly hluboké černé lesy, a v těch vládl se svou rotou loupežnický hejtman Maufaldus. O pravém poledni, v hospodách při plném džbánku se mu chlapi smáli, překřtívali jeho jméno na Madlafous, ale jak padla černá noc, každému se dušička v těle scvrkla, a honem koukal, aby ho tma nezastihla na cestě, ale doma pod střechou.
Co měl chudák Matějíček dělat, umínil si, že půjde rovnou k tomu hejtmanu Madlafousovi. Pod košilku, rozšlehnutou rychtářovým bičem, mu fičel noční chlad, žaludek se mu kroutil hlady a oči od pláče pálily, a nakonec se mu celé tělo roztřáslo zimnicí, ale Matějíček jenom zuby zaťal a pořád hloub a hloub do lesa. Napravo od něho to ve tmě chrastilo a nalevo to dupalo, až Matějíčka strach popadal, a nad hlavou slyšel, jak houkají noční sovy. Ten jeden pouštík povídá a mňouká přitom jako kočka:
„Který bláznivka to leze Madlafousovi rovnou pod ruku?“, a ten druhý, sejček, zas zakňoural:
„I to je Matěj ze vsi, to nevíš, chce jít k loupežníkům do služby?“
„Bodejž by hlavu srazil!“ vykřikl pouštík.
„Srazí, srazí! Dost možná, že srazí, při tom řemesle není divu!“
Matěj se zarazil, ale na rozmýšlení už času nebylo. Mezi stromy se drobátko prosvětlilo, zablýskly červené hřebínky ohně, Matěj byl u samotných loupežníků. Kolem velikánského ohně, kde se nad plameny smažili skopci a celí vepříci, a semhle tamhle nějaký loupežník ještě na konci šavle slepici opékal, sedělo dvanáctkrát dvanáct chlapů. Fousy měli až k očím, klobouky naražené do čela, a každý něco okusoval a chroustal, až se mu pysky omastkem blyštěly. Největší z nich s perem za kloboukem, zlatou šavli opřenou o kolena, plný okřín zlaťáků počítal a rozděloval. To byl sám hejtman Maufaldus, před toho Matějíčka předvedli. Hejtman hned nechal počítání, zlatou šavli zarazil špičkou do země a zamžoural po Matějovi očima:
„Ty cvrčku, co prý chceš, čeho si žádáš od strašného hejtmana Maufaldusa?“ Pod Matějíčkem se zatřásla kolena, ale přece jen ze sebe vykoktal, že pásal stádo ve vsi, ale teď že ho rychtář pro nic za nic vyhnal a ještě mu bičem naložil, že nezbývá, než aby šel hledat službu k loupežníkům.
„To ale musíš nejdřív složit zkoušku, jestli se hodíš k našemu řemeslu!“ Matěj měl hlad, že by vlka snědl, zima mu bylo a hlavu neměl kam složit. Tak nač se rozmýšlet? Povídá:
„Udělám třeba tu nejpřísnější zkoušku, jenom mi dejte kousek něčeho k snědku a pusťte mě drobátko k ohni, abych se ohřál!“
Hejtman Madlafous mu šavlí uřízl kus berana a dva z roty si trošíčku odsedli a pustili Matěje mezi sebe.
Druhý den povídá hejtman Madlafous, sotvaže si Matějíček oči protřel:
„Nic naplat, Matěji, tak už to u nás chodí. Musíš jít dělat zkoušku, a jak neuděláš, o hlavu budeš kratší.“
Vyvedli Matěje na silnici, co vedla černým lesem, a povídají:
„Za chvíli touhle cestou povede řezník volka. Když toho volka řezníkovi ukradneš, kousíček zkoušky budeš mít za sebou.“
Schovali se loupežníci s Madlafousem v lese, nechali Matějíčka, ať si sám poradí. Matějíček chvilinku mudroval, protože ještě v životě nekradl, a krom toho se řezníka bál, že by mu mohl pěkně kabát vyprášit, třeba měl jenom hůl, a jemu, Matějovi, dali loupežníci šavli. Ale tu dostal nápad. Vytáhl šavli z pochvy a pochvu hodil doprostřed silnice. Sotva stačil zalézt do křoví, už tu byl řezník s volkem. Kopl do pochvy, chvilinku si ji jen tak zpovzdáli prohlížel, a pak hnal dál. Matějíček ho rychle křovím předběhl a za ohybem cesty hodil na silnici šavli. Když řezník dovlékl volka až k šavli, zadrbal se ve vlasech:
„I ta se jistě hodí do té pochvy, co jsem ji viděl před chvilkou!“ A protože se s volkem nechtěl tahat nazpátek, přivázal jej u cesty k jasanu a běžel pro pochvu. Milý Matěj volka odvázal, a hajdy s ním do houští k Madlafousovi.
„Chytřes to provedl,“ povídá hejtman, „ale teď musíš tomu samému řezníkovi ukrást ještě kabát, co má na sobě!“
„Proč bych neukradl, když musím?“ na to Matějíček, „jen se pojďte za mnou podívat!“
Ze stažené kravské kůže odřízl ocas, předběhl zase řezníka o hodný kus cesty houštím a zastavil se u velikánského dubu křemeláku, co tam u silnice rostl. Honem se vyšplhal do koruny, a tam při samé špičce, kde byly větve nejhustší a docela neprůhledné, narafičil ten kravský ocas, aby jej bylo pěkně ze silnice vidět. Pak slezl až na nejnižší větev, sedl si tam a dal se do hlasitého pláče. Řezník přišel pod strom celý vzteklý, v jedné ruce bič, v druhé šavli, co mu přišla tak draho, a hned se na Matějíčka obořil:
„Proč tam brečíš, usmrkanče, na tom dubě?“
Matějíček se po něm udiveně podíval dolů, jako kdyby ho teprve teď spatřil, a povídá utrápeně:
„Ach pane mistře, stala se divná věc! Před chvilkou přiběhl tamhle z té strany mladý volek s utrženou ohlávkou. Chtěl jsem ho chytit, ale div divoucí, to dobytče se najednou rozběhlo a vyšplhalo se tuhle na ten dub. Až nahoře v koruně sedí a louská tam žaludy, asi se mu jich zachtělo! Chtěl jsem tam za ním, ale celého mě potrkal, a já nemám sílu, abych ho stáhl dolů.“
„Co to blábolíš?“ řekl řezník a vyvalil oči.
„Jen se přesvědčte sám, tamhle mu ještě kus ocasu kouká!“ povídá na 'to Matějíček, a ukázal řezníkovi narafičený kravský ocas.
„Na moutě duchu!“ vykřikl řezník, „to je moje ztracené dobytče! Vida ho, mrchu, na žaludech si pochutnává!“ a už chutě položil šavli i bič, svlékl kabát, zul boty, aby se mu lip lezlo, a honem vzhůru na dub. Když už byl v horních větvích, Matějíček jako veverka sklouzl dolů, popadl kabát i boty, bič i šavli a šup do houští za Madlafousem.
Tak byl Matějíček přijat do té loupežnické roty, a čtyři roky sloužil hejtmanu Madlafousovi, koně mu česal a pistole čistil a vyrostl v pěkného, silného mládence. Dobře se mu vedlo, jen to ho mrzelo, že se z nerozumu a ze vzteku na rychtáře dal mezi loupežníky. Jednoho dne mu povídá hejtman Madlafous:
„Načpak bys u mě pořád jen koně hřebelcoval! Síly máš dost a rozumu taky, tuhle si vem šavli a koně, a hned zítra povedeš mou rotu do práce!“
Matějovi se nechtělo do krvavého loupežnického řemesla, ale vyhnutí nebylo. Zvědové, kteří v žebráckých šatech vysedávali po hospodách a potloukali se po městě, přinesli zprávu, zítra že tu nedaleko pojedou královi vojáci s vozem plným zlatých dukátů. I rozhodl se hejtman Madlafous, že těm zlatým ptáčkům bude třeba podstřihnout křidélka.
Vytrhli na vůz s královskými dukáty ze zálohy, Matěj na černém koni v čele všech. A jen spustili to divoké loupežnické halali, vojáci se horempádem dali na útěk, kdo kam skočil, tam skočil. Vůz se zlatem zůstal stát pěkně uprostřed cesty. Loupežnická rota se radovala, že tak lacino přišli ke sklizni, a honem chtěli zlato odvézt do hejtmanské skrýše.
„Stůj!“ vykřikl však Matěj, „dnes tady poroučím já!“
A přikázal loupežníkům, aby v nejbližší vesnici polovičku dukátů usypali na náves, a hned dal svolat všechny chudé ze vsi, ať si to rozeberou na přilepšenou. Loupežníci se mračili jak hasačerti, ale že sám Madlafous naporučil, aby Matěje ve všem poslouchali, neřekli nic a provedli to podle Matějova rozkazu. Když přijeli do lesní skrýše a zlata bylo jenom půl vozu, křikl na Matěje:
„A kde máš ostatní? Schoval sis pro sebe dukáty, ty šelmo?“
Matěj se jenom usmál, že měl svědomí čisté, ale loupežníci hned žalovali hejtmanovi, jaké provedl bláznovství. Madlafous se zaškaredil, vynadal Matějovi bláznů a pohrozil, kdyby se to mělo stát podruhé, že mu bez váhání vlastní rukou tu bláznivou hlavu srazí.
Za nějaký čásek přiběhli zase zvědové, že tou samou cestou znova povezou královské zlato na voze. Vojáků bylo kolem jako much, pěších i jízdních, ale jak Matěj se svou rotou vykřikl a na černých koních vyrazili z lesa, dal se velitel vojáků první na úprk. Vojáci, když viděli, že jejich hlava běží, sami taky nešetřili nohy, a všechno zlato už podruhé padlo loupežníkům do rukou.
Matěj věděl, že Madlafousův rozkaz přestoupit nesmí, ale přece jen mu bylo líto, že všechno zlato zapadne do loupežnické skrýše jen tak zbůhdarma a bez užitku. Tak alespoň, jak se vůz rozjel, klepl svou šavlí do zadku a trochu nadzvedl jedno prkno, aby se nějaký ten zlaťák vytrousil pro pocestné na silnici. Ale uviděl to nejstarší loupežník, který měl od hejtmana nakázáno, aby Matěje hlídal. Bez milosti zvedl šavli a tupou stranou sekl Matěje po temeni, až mu hlava zadrnčela.
Matěj se skácel s koně do prachu, loupežnická rota švihla do spřežení, a v mžiku byli titam. Ale královští vojáci neutíkali daleko. Sotva loupežníci zmizeli, vyvrbili se z lesa, kam se poschovávali, a rovnou k Matějovi. Než se Matěj probral z mdloby, měl na rukou i na nohou okovy a kolem sebe jízdní stráž. Ten večer už seděl ve vězení na královském zámku, vzpomínal na rodnou ves a ze všeho nejvíc na rychtářovic Majdalenku.
„Ach běda, běda, Majdalenko, my dva už se nikdy neshledáme,“ žaloval si, až srdce bolelo, a s úzkostí myslel na ráno, kdy přijde soud a po soudu kat.
Ráno přivedli Matěje v řetězech před samotného krále. Kolem jeho zlatého křesla seděli královští jenerálové, všechno se na nich jenom blyštělo, a na Matěje se dívali tak zle, jako by ho chtěli očima provrtat. Matěj viděl, ti že s ním žádné smilování mít nebudou. A tu hned jeden z nich začal na Matěje žalovat, že uloupil dukáty, za které král měl vystrojit vojsko proti Turkům, a Matěj že byl u té loupeže ze všech nejhlavnější.
Matějovi bylo úzko, hájit se neměl čím, a vypravovat, jak ho bída zahnala k loupežníkům, se mu před pyšnými jenerály nechtělo. Tak mlčel a jenom poslouchal královo bědování, za co že teď postaví nové vojsko, když všechny dukáty až do posledního schlamstli loupežníci. Nakonec po všem tom bědování odsoudili Matěje, aby ho do vzduchu na šibenici pověsili. Když to Matěj uslyšel, sebral všechnu zmužilost a vykřikl na pana krále:
„Co jsem proved, to jsem proved, pane králi, však jsem se z rozkoše loupežníkem nestal, ale z bídy. Je mi líto té mojí mladé hlavy, umírat se mi nechce. Radši mi dejte šavličku než šibeničku, a já Vám vyženu Turka ze země!“
Všichni jenerálové, co jich bylo při tom soudě, se jenom ušklíbali, jak by takový sprosťák venkovský mohl dokázat, nač oni se svou jenerálskou učeností nestačili, ale král se zadrbal pod korunou a povídá:
„Nu což, na pověšení máme vždycky času dost, zkusit by se to mohlo!“
Ale ti jenerálové začali tak zhurta hudrovat, až se král lekl, a tak si kmotr kat odvedl Matěje do svého hospodářství. Druhého dne raníčko, když slunce vycházelo, rozklinkal se na věži královského zámku zvoneček. Matěje pobídli na poslední cestu, už kráčel přes ten dvůr, kde v koutě stála šibenička. Těžko mu bylo, když si pomyslel, že mu za chvíli budou krkavci oči klovat.
Ale král, co včera Matěje soudil, uslyšel ten zvonek umíráček, vyklonil se z okna královské ložnice a křikl na kata:
„Stůj, mistře katovská, měj na chvíli poshovění!“
Kat se zastavil, a v okamžíčku král seběhl dolů na dvůr, až se mu koruna od samého spěchu na hlavě kymácela:
„Poslouchej, Matěji,“ povídá zpytavě, „ty by sis opravdu na toho Turka troufnul?“
„Troufnul, pane králi,“ Matěj na to, „dejte mi škadronu a uvidíte!“
„Pan král, protože už si s Turkem opravdu jiné rady nevěděl, když jeho královští jenerálové jeden jak druhý před tureckými vojsky utíkali, pokynul, aby Matějovi odepjali železa, a sám ho dovedl do své královské kanceláře. Tam napsal list a velikou pečetí to stvrdil, že Matěje ustanovuje velitelem jedné škadrony, té poslední, co králi ještě zbyla, a že mu poroučí, aby táhl na Turka a co nejdřív ho ze země vyhnal.
Zima byla, až praštělo, když Matěj vyvedl do pole tu svou škadronu. Kouká, koníčky jsou hubené, až jim žebra pod kůží hrají, a vojáci na nich roztrhaní jako krajánci. A z očí všech ..... koňům i vojákům ..... hlad koukal; ti královští jenerálové všechny peníze rozkradli a vojáky krmili jen jednou denně kaší z otrub.
„S takovým vojskem Turka neporazím!“ povzdychl si Matěj, dal vojsku pro dnešek rozchod a začal si lámat hlavu, kudy z té šlamastyky ven. Druhý den zraníčka už měl plán hotov. Vzal tři vozy bedněné, v jakých král peníze vozíval, dal je potajmo kamením naplnit, a do té hospody, co tam Madlafousovi zvědové sedávali, poslal dva chytré vojáky, ať pijou, a jakoby v opilosti ať to prozradí, že na zítřejší den povezou královské zlato přes černý les. Věděl, že na takovou zprávu hejtman Madlafous sedne jak stehlík na bodlák. Sám si vybral dvacet mládenců, těch nejsilnějších a nejšikovnějších, jaké ve škadroně měl, a druhou cestou potají se s nimi pustil do černého lesa.
Jak hejtman Madlafous uslyšel od zvědů, že povezou tři vozy zlata, sebral celou svou rotu, jenom tři nejstarší loupežníky nechal hlídat u skrýše, a ujížděl na lup. Matěj navedl vojáky, co doprovázeli vozy, aby se jen tak naoko bránili, párkrát z pistolí vystřelili, ale potom ať nechají vozy na silnici a ujedou. A zatímco Madlafous se svou rotou číhal v záloze, Matěj pěkně hup! s dvaceti mládenci mu vrazil do skrýše, pobili všechny hlídače a začali nosit do vozu plné čepice peněz.
„Berte jen dukáty, kamarádi,“ poručil Matěj. Tolary a stříbrňáky, to všechno nechali stranou, a naložili vůz vrchovatě, až nápravy praskaly. Než se kdo nadál, tryskem vyrazili z lesa k hlavnímu městu. Cestou jeli kolem ovčína. Matěj usypal jednomu vojáku dukátů do čepice a přikázal, ať koupí celé ovčí stádo a přižene je za nimi do města. Usypal do čepice druhému, toho poslal, ať nakoupí deset vozů chleba, usypal třetímu, a ten zas jel do pivovaru pro dva vozy vrchovaté beček. Ve městě pak u soukeníka naporučil, ať pro celou jeho škadronu udělají červené sukno na kabáty.
To bylo radosti u škadrony! Matěj dal každému vojáku berana a dukát, červený kabát a nové měkké botičky, a chleba s pivem si mohl každý vzít, co hrdlo ráčilo. Vojáci se posílili, šavle nabrousili, z ovčích koží si kožíšků nadělali, a teď nás, Matěji, veď! třeba do ohně by za ním byli šli!
Hejtman Madlafous tryskem přijel domů s třemi uloupenými vozy, celý se radoval, že se mu tak poštěstilo. Ale jak první vůz otevřeli, vyhrnulo se kamení, a při druhém a třetím nejinak. Madlafous celý vylekaný běžel ke skrýši, a tu máš čerte kropáč!, vidí, že z pokladu je hodně ubráno, a hlídači, co měli hlídat, že jsou všichni v limbu. Hned poznal, že to nikdo jiný nemohl tak chytře vymyslet než Matěj, rozzuřil se a sliboval mu pomstu až do pekel horoucích.
Matěj, teď když měl škadronu pěkně vystrojenou, odevzdal zbytek peněz, dobrého půl vozu, do královské pokladny, a vytrhl se svou škadronou na Turka. Turek ležel za velikým lesem v údolí, celé město si tam postavil. Stany měl z koňské kůže a nad každým stanem vlál koňský ocas. Matěj vjel potajmu na kopeček nad ležením, začal ty koňské ocasy počítat, pro pět ran ze všech stran, bylo jich aspoň dvacetkrát tolik, než kolik jich měl Matěj ve své škadroně!
„Marná sláva,“ vzdechl si, „silou na ně nestačíme, ti by nás mohli kobylami umačkat. Tady pomůže jenom chytrá hlavička.“
Sotva uhodila tma, roztáhl Matěj svou škadronu v jedinou dlouhatánskou řadu, všem poručil pistole nabít, a tak v té tmě dojeli na dostřel k tureckému táboru. Jak vypálili do tábora, Turci se začali rojit, a ten nejkrajnější regiment hned nastoupil, aby nepřítele pronásledoval.
Matěj svou řadu obrátil čelem vzad, pomalinku před Turky ujížděli, a co chvíli některý z nich vystřelil přes rameno. Když vylákali turecký regiment v té tmě na dobrou hodinu od ležení, dal Matěj znamení, a škadrona se pěkně polehoučku potichoučku rozdělila uprostřed na dvě půlky. Jedni objeli Turka pravým bokem, druzí levým bokem, a po chvíli se zase spojili tureckému regimentu v zádech. Bum bác! začali střílet z téhle strany, a turecký regiment celý vyjevený se musel obrátit a honit Matěje zas nazpátek k táboru. To Matěj chtěl. Jak se to střílení k táboru blížilo, nejvyšší bašibozuk se vylekal a poslal druhý regiment tomu prvnímu na pomoc.
Ale že byla tma tmoucí a nic k rozeznání, Matěj se svými vojáky ještě párkrát vystřelil, ale pak se honem vytratili uličkou mezi těmi dvěma regimenty. To Vám byl mazec! Jedni Turci najeli na druhé, v té tmě druh druha nepoznal, i začali se střílet a sekat navzájem, až jiskry lítaly. Nejvyšší bašibozuk slyšel až do svého stanu, jak ve tmě zuří nějaká velká bitva, vyskočil na koně, poručil vzít pochodně, a jeli se tam podívat. Ale než poznali, co se vůbec děje, dva regimenty se jim potmě navzájem rozšavlovaly.
Ale Matěj nelenil, věděl, že ještě není všemu konec. Nahoře, kolik mil nad tureckým táborem, byl velikánský rybník, celý zamrzlý. Pod ledovým kožichem však byla proudná voda. Matěj poručil seskočit s koní, šavlemi začali hráz podhrabovat. Když vyryli dost hluboký příkop, Matěj založil pod hráz soudek prachu, přistrčil doutnák, a prásk! už se hrnula voda protrženou hrází, napřed divoce, ale potom už doleji v údolí pěkně ztichounka jako noční zlodějka, a rovnou do tureckého ležení.
Mráz byl, až vojákům nosy modraly, a to se Matějovi do jeho úmyslu tuze hodilo. Nadjeli si druhou stranou a za prvního svítání hurá! jak čerti vtrhli do tureckého tábora. Turecký trubač začal troubit poplach, bašibozuci vyskočili a rovnou ke koňům, ale běda, koně až po kotníky zamrzli do té vody, co Matěj v noci do tábora pustil, a nemohli se hnout z místa. A tak Matěj s jednou škadronou rozprášil celé turecké vojsko, a toho nejvyššího bašibozuka přivezl v kleci na královský hrad. To bylo radosti a slávy! Král jmenoval na zlost všem jenerálům Matěje nejvyšším nad celým vojskem a poručil mu, aby je znova sešikoval a vystrojil.
V ten čas už rychtářovic Majdalénce běželo na osmnáctý rok, a vyrostlo z ní děvče pěkné jako jablíčko. Často si na Matějíčka vzpomínala, kde je mu asi konec, a leckterou slzičku při té vzpomínce prolila. Ale roky ubíhaly a o Matějovi nikde ani zmínky, nu, myslela si už, že se ve světě docela ztratil a že to kohoutí proroctví, pro které rychtář Matějíčka vyhnal, bylo jen takové dětinství. Na vdavky nemyslela, ale když jí otec začal nutit bohatého a hezkého ženicha ze sousední vesnice, nakonec přivolila. I začali rychtářovic chystat slavnou svatbu. Koláčů napekli plné fůry, jedl od samého rána, kdo ústa měl, a muziky vyhrávaly, až se okna třásla. Když nevěsta nasedala na vůz, že odjede do kostela na oddavky, na hřebeni střechy začaly švitořit vlaštovičky. Ta jedna povídá:
„Zapomněla na Matějíčka, zapomněla panenka!“
Majdalenka se zarazila a zbledla, a vtom ta druhá vlaštovička zaštiříkala:
„Však kdyby věděla, že je Matěj živ a zdráv, jistě by Čekala!“
Do Majdalenky jako když nůž vrazí. Slzy jí vyhrkly do očí, najednou seskočila z vozu a utíkala k babičce na vejměnek, a tam se do komůrky ukryla. Darmo ji nutili, darmo prosili a hrozili, ona že na oddavky nepojede. Ženich, byl to bohatého sedláka syn, se urazil, práskl do koní a odjel ze zkažené svatby domů. Rychtář ze samého vzteku div Majdalenku nezabil, ale málo mu to bylo platné. Nakonec, aby ji ponížil, poslal ji ke kravám jako mladší děvečku.
Matěj zatím celé královské vojsko začal šikovat. Ale když přišel do královské pokladny, aby vybral peníze na zbroj, ta byla prázdná jako žebrácká dlaň. Uhodil na pokladníka, kdeže jsou dukáty, které on tam uložil pro potřebu vojska. Ukázalo se, že dukáty už jenerálové dávno vytahali a za všelijaké marnosti utratili. Matěje popadl vztek, že se tak darmo pachtil, ale neřekl nic. Jenom si zavolal stranou Jíru, takového šikovného vojáka, co s ním byl prvně v Madlafousově skrýši, a povídá:
„Jakáž pomoc, Jíro, jestli mám všechno vojsko vystrojit, musíme ještě jednou hrábnout loupežníkům do pokladu!“
„Když jiná pomoc není, hrábneme!“
„Jestlipak si dobře pamatuješ, kudy jsme tenkrát jeli?“
Jíra že pamatuje, potmě prý by tu cestu našel.
„Nu dobře,“ Matěj na to, „tak poslouchej! Přepadnout Madlafousa v lese, to bychom asi nevyhráli, a zbytečně bychom lidské životy, tratili. A vylákat ho na královské zlato, to se nám už také nepodaří. Ale já vím jednu věc, jak ho ze skrýše vylákám, a Ty mezitím tam vpadneš a odvezeš, co jenom najdeš. A když to všechno dobře pořídíš, udělám z Tebe jenerála, Jíro!“
Jíra byl se vším svolný, a tak mu Matěj vyložil, jak to myslí narafičit. Madlafous Matěje tuze nenávidí, a hledá jenom příležitost, jak by se Matějovi pomstil. I dal Matěj rozhlásit, tak aby se to dověděli Madlafousovi špehové, že pojede jen s malou družinkou dne toho a toho přes černý les. Madlafous jistě přijde s celou rotou číhat do zálohy, aby Matěje dopadl živého nebo mrtvého, a zatím ať mu Jíra celou skrýši vybere.
Domluveno, provedeno. Matěj dal Jírovi dva pevné vozy a dvacet věrných chlapíků, a sám jen tak nalehko se třemi průvodci se rozjel přes černý les. Koně měl krásného, černého, Větřík mu říkal, na toho bylo spolehnutí, že Matěje vynese z každého nebezpečí. Jak Matěj počítal, tak se i stalo. Sotvaže dojel v černém lese k tomu starému dubu křemeláku, na kterém kdysi řezníkovi volka ukazoval, Madlafous se svou rotou vyrazil z houštiny a hnal se proti Matějovi.
„Běž, Větříčku!“ naklonil se Matěj do hřívy svého věrného koně, a ten vystřelil jako šíp. Ale jak přeskakoval příkop u silnice, pravou přední spadl do díry po pařezu, a jak padl, Matěje shodil přes hlavu. Matěj se uhodil do temene, zůstal ležet jako neživý. A tu ho loupežnická čeládka obklopila, celého provazy obtočila a jako kus dřeva vezli Matěje na voze do svého loupežnického tábora.
Zatím voják Jíra dobře provedl, co mu bylo přikázáno, naložil dva vozy zlata z loupežnické skrýše, a co koně stačili, uháněl do hlavního města. Ale tam už ho předběhli Matějovi průvodci celí vyděšení, že pod jejich jenerálem Matějem klopýtl kůň a Matěj že padl loupežníkům do rukou. Jenerálové se zaradovali, že mají toho nenáviděného přivandrovalce z krku, a sotva Jíra s penězi vjel do královského dvora, honem se nahrnuli kolem zlata a začali to bohatství Jírovi pod rukama rozbírat. Ten, že potřebuje u svého regimentu všechny koně kovat, druhý zas že musí šňůry ke kabátům nakoupit, třetí na chleba a čtvrtý na oves, a už si plnýma rukama cpali zlato do jenerálských kapes. Jíra se rozkřikl a tasenou šavlí je hnal od vozu, on že musí Matějovi ze všeho počet složit a chybět že tu nesmí ani troníček. Ale Jíra byl obyčejný voják, tak na něho jenerálové zavolali stráž, ta milého Jíru strhla s koně, palaš mu z pěsti vyrazila, a než se Jíra nadál, seděl na slámě v žalářní díře.
Matěj, ten, chudák, na tom byl ještě hůře než Jíra. Před velkým ohněm ho poručil hejtman Madlafous přivázat ke starému smrku, provazy přitáhnout, až tělo Matějovi praštělo, a tam ho strašně vyslýchal, kam se podělo zlato z loupežnické skrýše. Matěj jen hlavou vrtěl, on že nic neví. Madlafous, vzteky zelený, začal ho švihat bičem, ale Matěj mlčel jako dub, ani slovíčka, ani povzdechu ze sebe nevydal. Nakonec po marném mučení určil Madlafous, ráno při slunce východu že Matějovi srubnou hlavu. Po půlnoci, když oheň začal hasnout a všichni loupežníci se zahalili do plášťů a usnuli, zkoušel Matěj přetrhnout provazy. Ale vše marno, ty držely jak ze železa. Pomyslel si, že už je to v jeho mladém životě druhá noc, kdy čeká na smrt, a smutně se rozpomněl na Majdalenku. Najednou slyší, jak mu vysoko nad hlavou v koruně smrku holoubek zavrkal. Divná věc, o půlnoci holubi přece nevrkají, to snad jen ve spánku se tam v hnízdě pohnul. Ale za chvilku zas, a už rozeznal tichounké:
„Matěji! Matěji!“
Rozhlídl se, co jen tma dovolovala, a tu na nejnižší větvi opravdu uviděl holoubka.
„Matěji,“ zavrkal tenounce ten holoubek, „Tys jednou zachránil život naší mamince, a já zas dneska pomohu Tobě!“
Přiletěl až k Matějovi, drápky se zachytil na jeho rameni a křehkým zobáčkem začal tahat za uzel. Ale marná věc, ty uzly byly tvrdě zadrhnuty a holubí zobák slabounký. Matěj se smutně usmál a zašeptal:
„Jen leť, holoubku, to je marná námaha, já už se odtud nedostanu ..... “
Holoubek na to nic, sletěl Matějovi s ramene a začal nožičkama popel v ohništi rozhrabávat. Hrabe, hrabe, a za chvíli se mu pod nožkou vyvalil žhavý uhlíček. Holub jej popadl do zobáčku, vzlétl a položil jej Matějovi na rameno zrovna tam, kde se provazy křižovaly. A zas se přichytil drápky a křidélky potichounku polehounku povíval, aby uhlík rozfoukal do řeřava.
Matěj cítil, jak mu na rameni uhlíček doutná, za chvíli už i do ramene začal pálit. Ale tu šeptl holoubek:
„Zkus, Matěji, trhni provazy!“
Matěj se celý napjal, otřásl rameny, a provaz, přepálený uhlíčkem, se přetrhl. Matěj chtěl holoubkovi poděkovat, ale holoubek tentam, zatřepetal křídly a zmizel ve tmě. I vykradl se Matěj polehoučku z tábora až tam, kde měli loupežníci přivázány koně, odvázal grošáka, co na něm jezdíval sám hejtman Madlafous, osedlal ho, a potom jako střela vyrazil z lesa. Tma netma, uháněl jako vítr k městu, a když sluníčko první paprsky na oblohu vystřelilo, vlétl Matěj na zpěněném koni do brány královského zámku, až všechny stráže vyděsil. Uprostřed královského dvora stály ty vozy, co s nimi Jíru poslal ..... prázdné.
„Kde je Jíra?“ vykřikl na stráže vztekle, až se okna zatřásla. Stráže jen krčily rameny, ale z vězeňského okénka, co tam Matěj jednu zlou noc strávil, bylo slyšet křik:
„Tady jsem, pane Matěji, v hareštu sedím přikovaný!“ Matěj poručil, aby Jíru ihned vyvedli, a rozzlobeně se ptal, co to má znamenat, ty prázdné vozy na dvoře a Jíra v železech. Inu, co měl Jíra dělat, na sobě přece vinu nenechá, pověděl tedy Matějovi, co se tu dělo, když přišla zpráva, že je Matěj zajat, a jak královští jeneráli všechno zlato rozkradli. Matěj se rozezlil, veliteli stráže vytrhl šavli z ruky, a tak jak byl, bez jenerálského kabátu a v roztrhané košili, na grošáku uháněl do tábora. Tam bylo smutno, vojáci věšeli hlavy, kdo se jich teď bez Matěje zastane, teď že teprve bude mít vojsko špatné časy. Když Matěj vjížděl do brány, dva vojáci, co měli stráž, nastavili mu píky. Ale jak Matěje poznali, radostí bez sebe strhli s hlavy čáky, začali je vyhazovat do výšky a křičet:
„Hurá! Hurá!“, až se k nim všichni ostatní sbíhali. A to hurá za chviličku běželo celým táborem, jako by někde nad lesem ležela bouřka. Matěj poručil, aby troubili jenerálský poplach, a všechny jenerály dal k sobě rychle zavolat.
Páni přišli celí bledí, naočko se tvářili, bůhvíjak nejsou rádi, že se Matěj zachránil, ale uvnitř měli vztek a strach, jak to s nimi dopadne. Matěj přikázal, aby se postavili do řady jako sprostí vojáci, dal přivézt prázdné vozy, postavil k nim Jíru, a rozkřikl se, že to celý tábor slyšel:
„Dukáty vracet! Pěkně do posledního!“
Jenerálové se ošívali, jeden, že prý celému pluku včera zaplatil žold, druhý, že pro celou kompanii podkovy nakoupil, třetí, že si vzal z vozu jenom tolik, co mu byl pan král na platu dlužen, ani o troníček víc. Bylo vidět, po dobrém to s nimi nepůjde.
„Dejte sem lavici a lískovici!“ křikl Matěj na vojáky, co okouněli kolem, a ti s radostí poslechli, protože taková věc se nepřihází každý den, aby místo kmána dostal vyplaceno jenerál.
„Podkovy jsi neměl kupovat, nikdo Ti nerozkázal!“ řekl Matěj tomu, co se na podkovy vymlouval, „kolik párů jsi koupil, tolik dostaneš lískovkou! Mluv, kolik to bylo?“
„Žádnou! Žádnou!“ začal křičet ve strachu jenerál a přiznal, že má dukáty ještě ve svém stanu, že prý chtěl zrovna ke kovářům jet, když troubili poplach. Už bez pobízení utíkal do stanu a za chvilinku dukáty vrátil do vozu. Jak to všechno viděli ostatní, dostali z Matěje a z lískovky strach, a ve chvilce už bylo dno u obou vozů pěkně zlatem přikryto.
„Už je dost, Jíro?“
„Málo, pane Matěji!“ křikl Jíra vesele, „včera jich bylo vrchovato!“
„Zakutálely se, nu což, půjdeme je hledat!“ Matěj na to, ale jenerálové nečekali, sami utíkali domů, a za hodinku byly oba vozy plné. Nejstarší z jenerálů pak přišel, ať prý se Matěj nezlobí, že to mysleli všichni pro vojsko dobře a že prý dnes v poledne na usmířenou chtějí pro pana Matěje uspořádat hostinu. Matěj se jenom usmál, věděl, že ho jenerálové mají rádi jako kočka myš, ale neřekl nic a na hostinu šel.
Hostina byla vprostřed tábora pod velikánskou lípou. Kulatý stůl se pod jídly jenom prohýbal, a před každým jenerálem stála už připravená číše s vínem. Matěje posadili na nejvzácnější místo a pohár před něj postavili největší. Sotva dosedl za stůl, už se všichni chápali číší, Matějovi na uctěnou.
Už Matěj ten svůj pohár zdvihl, už už jej k ústům přiložit, ale tu vrabec na lípě nad Matějovou hlavou začiřikal:
„Hloupý Matěj! Neví, že tam má jed!“
Matěj se pozastavil, po očku se podíval na jenerály; hned viděl, že je zle, že po něm všichni zlýma očima číhají, až se napije. Ale nic. Zasmál se, postavil pohár, a povídá, jako by másla ukrajoval:
„Když pijem na přátelství, sluší se, abychom si navzájem poháry vyměnili!“ A už ten svůj otrávený podává nejstaršímu jenerálovi, co seděl Matěji po pravici. Ten zbledl, zakňoural, že je to pro něj velká čest, ale že prý té cti musí taky kousíček přenechat ostatním u stolu. Ani neusrkl, a honem už Matějův pohár nutil svému sousedu. Matěj se sotva mohl zdržet smíchu, když viděl, jak jenerálové jeden druhému nutí a strkají pohár kolem stolu, až zase zleva doběhl až k samotnému Matějovi.
„Milí páni,“ povídá Matěj, „vidím, že jste pro samou čest ani drobátko z mého poháru neupili. Když se tak upejpáte jako panenky, nezbývá mi, než abych Vám každému sám z něho drobátko přilil!“
A už se zvedl, začal obcházet stůl a do každého poháru ulil trošku toho otráveného vína. Pak prázdný pohár zahodil, popadl celou konvici, co stála na stole, a vybídl bledé jenerály:
„Tak a teď vivat, na zdraví pana krále!“
Jenerálové zvedli roztřesenýma rukama poháry, ale pít se báli, věděli, jaký lektvar na Matěje nachystali.
„Nechcete pít? Naposled bylo to moje víno otrávené?“ zeptal se jich Matěj se smíchem. Ale tu na ně padl na všechny strach, zahodili číše, vyskočili od stolu a začali utíkat jako zajíci do všech stran.
„Chtěli otrávit Matěje!“ rozkřiklo se ve vojsku, když viděli, jak jenerálové utíkají, a rozezlení vojáci, kteří by za Matěje ruku do ohně vložili, začali jenerály honit jak zajíce, a koho chytili, toho na místě potrestali. Matěj poručil celému vojsku nastoupit, z každého regimentu vybral toho nejstatečnějšího, a tomu dal jenerálskou šavli. A Jíru ustanovil u sebe zástupcem nad celým královským vojskem.
Když tohle všechno uslyšel král, chytal se za hlavu, kde prý to jaktěživo bylo slýcháno, takhle jenerály porubat, a ze sprostých kmánů jenerály nadělat.
„Vždyť oni se nebudou umět při dvoře královském náležitě chovat!“
„Jenom když budou umět Turka vyhnat, pane králi, a to Ti Vaši staří nikdy nesvedli! Až Turka vyženeme, pak se budeme všichni společně poklonám učit!“ Pan král pobrukoval, ale že se Turek zrovna hrnul do země, musel být rád, že je rád, a Matějovi všechno schválit. Matěj celé vojsko nově vystrojil, pěšákům dal kabáty modré, jízdním červené, puškařům poručil nová děla ulít, kovářům koně podkovat, nožířům šavle nabrousit. A když se Turek v zemi objevil, panečku, to se Matěj do něho opřel! Nejdřív mu z kanónů celé regimenty rozstřílel, až z nich třísky lítaly, pak se ze všech stran vyhrnula pěchota i jízdní, a šavlovali i píchali Turka, až se z něho prášilo. Když Turek viděl, že se Matějovu vojsku neubrání, poručil otočit koně, a utíkali za Dunaj, co jim nohy stačily. Matěj se svým vojskem je pronásledoval až k řece, a pobral tolik kořisti, že na to dvě stě vozů nestačilo. Pan král poručil na oslavu toho vítězství všemi zvony zvonit a ze všech kanónů střílet, a Matěje povýšil do stavu knížecího.
„Víš, Matěji,“ povídal přitom, „škoda že nemám dceru. Dát ji Tobě za ženu, to by mně věru nebylo líto!“
„I dobře tak, pane králi,“ usmál se na to Matěj, „však já už jednu nevěstu mám u nás ve vsi, a copak bych se dvěma najednou dělal?“
Vzal si od krále dovolenou, vojsko svěřil Jírovi, oblékl si ty nejkrásnější knížecí šaty, pošité zlatem a perlami, vybral si toho nejohnivějšího koně, červené turecké sedlo, pobíjené stříbrem, a jel sám a sám, jen s jedním trubačem, do rodné vsi. Přijel tam kvečeru, koně a trubače ukryl ve staré hájovně, knížecí šaty taky, vzal si jen starou sepranou košili, zedrané katě, a bos přišel na kraj vesnice. Stará podruhyně, co tam bydlela v chaloupce a pamatovala ještě Matějovu maminku, mu dala z útrpnosti nocleh. Ráno prosil Matěj podruhyni, ať dojde k rychtářovům a ať poví, že se Matěj vrátil ze světa. Vzkazuje prý se pěkně ptát, jestli mu Majdalenka ostávala věrná, a kdy může za ní na námluvy přijít.
„Chlapče, Ty jsi se zbláznil!“ lekla se podruhyně, „vždyť jsi jak žebrák, a Majdalenka je nejbohatší nevěsta ze vsi! Bohatému z oddavek utekla, a Tebe, bosého tuláka, by si vzala?“
Ale Matěj ji přece umluvil, jenom ať jde, a Majdalence tři svatební dary poslal: náhrdelník ze šípků, jaký jí dělával, když spolu husy pásali, náramek z trnek, a svou starou košilku, na zádech prošvihnutou bičem, co v ní před rychtářem ze vsi utíkal.
Podruhyně přišla k rychtářovům, zrovna seděli u oběda. Jak Majdalenka zaslechla, že se Matěj vrátil, zbledla jak stěna a slzy štěstí jí do očí vskočily. Ale rychtář se rozběsnil, popadl bič a hnal stařenu podruhyni až na náves. A ještě za ní pokřikoval, jen ať ten vandrák přijde, psy že ho ze dveří bude štvát, dubovou hůl že mu o hřbet přerazí.
„Nu, děkuji Vám, tetičko, za dobrou službu!“ povídá Matěj, když mu to podruhyně celá nešťastná vyřídila, „já jsem rychtáře jenom zkoušel, teď už si poradím sám!“
Šel do lesa, ve studánce se omyl, vlasy si učesal, pak se převlékl do knížecího a vskočil na koně. Trubače poslal napřed do vsi oznámit, že se blíží slavný kníže Matyjus, který vyhnal Turka ze země a je teď po králi nejprvnější. Pak na svém koni jako vítr vletěl na náves, zatočil se, a rovnou proti vratům rychtářova statku. Rychtář celý vyplašený, jaká to jede vzácná návštěva, sotva si stačil sváteční kabát navlíknout. A už tu jezdec před vraty, a kůň kopyty do vrat bije. Rychtář ve spěchu otevřel vrata, poklonil se vzácnému pánovi až k zemi a ptá se, co si nejjasnější kníže pán ráčí přát? Kníže Matyjus seskočil s koně a rozhlédl se po rychtářovic dvoře. Všude tam bylo čisťounko, sucho a umeteno, jenom na jednom místě byla loužička, jak tam husy převrhly džber.
A kníže jako naschvál ťápl rovnou do té louže, až se mu krásná jezdecká bota po samé koleno zastříkala. Nešťastný rychtář, jak to uviděl, šup na kolena, a šosem svátečního kabátu začal knížeti tu botu čistit, až se leskla jako zrcadlo.
„Slyšel jsem, rychtáři,“ povídá kníže Matyjus, „že prý máš krásnou dceru. Ukaž mi ji, možná, že by se mi hodila za nevěstu!“
Rychtář jako o překot i s tím špinavým šosem běžel do síně, a honem Majdalenku na dvůr vyháněl. Matějovi červeň na tvářích vyrazila, jak Majdalenku spatřil, ale poznat se jí přece jenom nedal. Přistoupil k ní a povídá mile:
„Krásná panno Majdalenko, jsem kníže Matyjus, po našem panu králi nejprvnější v zemi, a přijel jsem k Vám, abych si Vás vyžádal za nevěstu, jestli už nemáte jiného ženicha!“
Majdalenka se celá zapálila, kníže byl jako obrázek, což o to, ale hned si vzpomněla na svého Matěje, jak jí ráno roztrhanou košiličku a trnkový náramek poslal, a docela jí slzičky do očí vskočily. „Nechci Vás, pane kníže,“ řekla potichoučku, „kdybyste byl celý ze zlata. Já už mám svého Matěje, toho jsem si vyvolila a tomu zůstanu věrná.“
Rychtář jí zahrozil pěstí:
„Důro hloupá, ještě mě do neštěstí přivedeš! Ber, sic uvidíš!“ a honem zas na kolena, pana knížete za tu holčinu drzost odprosit. Ale najednou holub sivák na střeše zavrkal:
„Hloupá Majdalenka, hloupá! Tolik let pro Matěje plakala, a když přišel, tak ho nepoznala!“
Jak to Majdalenka uslyšela, srdce se jí zastavilo, a pak se zase rozběhlo jako splašené. Oči pozvedla, znovu se tomu knížeti do tváře podívala, a v ten ráz si už leželi v náručí.
„Matěji!“
„Majdalenko!“
Rychtář by samou hanbou byl nejraději hlavu do země zavrtal, ale rychtářka se radovala, že si Majdalenka vyčekala takového krásného a slavného ženicha. Jak se tak Majdalenka Matějovi ve vlasech vískala a probírala, najednou vidí, že má mezi černými kudrnami tři prameny šedivé. Matěj se jenom zasmál, když mu to řekla.
„To jsem stál třikrát na prahu smrti,“ povídá, „ale vždycky jsem se radši vrátil do života, abych nepromeškal tu svatbu, co nám kohout prorokoval!“ A dal přitom Majdalence takovou upřímnou hubičku, až jí srdce v těle poskočilo.