Medvěd a čáp 1

Jednou měl medvěd obrovitánský hlad. Chodil po lese a hledal něco k jídlu. Nemohl však nikde nic najít. Byl už rozzlobený a zlostně si bručel:
„Brum, brum, breberu,
koho chytím, sežeru.
Nenechám z něj ani kost,
takovou mám na svět zlost!“
Konečně se na něho štěstí usmálo. Uviděl pod keřem kus masa. Skok po něm ..... chramst a ham a kous a kous ..... hryz hryz! Z hltavosti chtěl medvěd celý kus spolknout najednou. V tom ho však něco ostře píchlo v krku. Au, to byla bolest! Co to může být? Kost? Byla to kost. Zapíchla se medvědovi hltounovi do krku. To to bolelo!
Medvěd si chtěl kost honem vytáhnout. Sahá tlapou do tlamy, sahá, dosáhnout nemůže. Sám to nedokáže. Musí někoho požádat o pomoc.
Jde medvěd s kostí v krku po lese. Kost píchá, nikdo se neukazuje. Až tu konečně běží proti němu vlk.
„Brum, brum, pane vlčku,
mám ostrou kost v krčku.
Nechtěl bys mi pomoci
od pichlavé nemoci?“
zabručel medvěd. Aby vlk kost viděl, otevřel medvěd hodně tlamu.
To byly zuby! Vlk se ulekl, do lesa utekl. Bál se, že ho medvěd chce sežrat. Medvěd šel dál. V tom uviděl na pasece lišku. Rozběhl se k ní:
„Brum, brum, paní zlatá,
pěkně chundelatá,
chtěla bys mi pomoci,
od pichlavé nemoci?“
Do krku mi sáhni,
co chytíš, vytáhni!“
A otevřel na lišku tlamu. Liška uviděla otevřenou tlamu ..... to byly zuby! Liška se ulekla, do lesa utekla. Bála se, že ji medvěd chce sežrat.
Šel tedy medvěd dál. U starého dubu zahlédl zajíce. Rozběhl se k němu:
„Brum, brum, malý zajíčku,
připrav si svou pacičku,
do krku mi sáhni,
co chytíš, vytáhni….“
Ani svou prosbu nedořekl. Zajíc spí s otevřenýma očima. Jak medvěda zahlédl, hop a skok přes kořeny pryč. Na medvědovy zuby nečekal. Bál se.
Zas musel jít medvěd dál. Ťape, šlape, kost v krku ho píchá. Zamířil tedy k jezírku, aby si bolest zchladil.
U vody uviděl čápa, jak chytá dlouhým zobanem žáby. Tu dostal medvěd nápad. Takový dlouhý zoban klapan! Tím by se dala kost z krku vytáhnout! Přikolébal se k čápovi:
„Brum, brum, milý pane čápa,
jak Ti zobák pěkně klape!
Nechtěl bys mi pomoci
od pichlavé nemoci?
Do krku mi sáhni,
co chytíš, vytáhni!“
Čáp se nelekl. Viděl, že se medvěd trápí. Prohlédl si medvědí krk a hned uviděl ostrou kost. Pozor, medvěde, nehýbat se! Čáp strčil svůj zobák do medvědí tlamy. Pomalu, opatrně kost chytil. Teď , medvěde, drž! Klap, škub a kost byla venku. To bylo najednou medvědovi dobře! To se mu ulevilo!
Medvěd párkrát otevřel tlamu. Už to opravdu nebolelo, už byla pichlavá nemoc pryč. To byl medvěd rád! Hezky čápovi poděkoval, že neutekl jako ostatní a že mu pomohl:
„Brum, brum, milý pane čápe,
ať Ti zoban pěkně klape!
Pomohl mi víc než dost,
vytáhl mi z krku kost.
Ať má za to hodně žab,
to pak bude klapy klap!“
A víte, co udělal dál? Zase šel do lesa hledat něco k jídlu. Bolest byla pryč, hlad však zůstal.
I čáp už zmizel v rákosí. Asi tam viděl nějakou tučnou žábu. Zdalipak ji chytí? To pak bude pochoutka, klapy klap!