Medvěd, vlk, lišák a zajíc na jarmarku

Medvěd, vlk, lišák a zajíc seděli jednou pospolu ve svém lesním domě, když tu lišák pravil:
„Jaké by to asi bylo, kdybychom si jednou vyšli na jarmark, musí to tam být věru veselé!“ Medvěd odvětil: 
„Já jsem už starý a slabý, ale když s námi půjde vlk, aby nás chránil, budu rád, neboť lidé jsou falešní a nevraží na nás.“ 
„Co? Já se nebojím!“ zařval vlk „Jdu s Vámi a nedojdete ani ke škodě ani k hanbě!“ 
„Já chci také s Vámi! Já také!“ volal zajíc. 
„Ty mlč! Jsi ještě moc mladý a příliš hloupý!“ řekl mu lišák „Jen bys na všechno vyjeveně civěl a ještě bys nás přivedl do nesnází.“ Tu se měl zajíc k vlkovi a šeptal mu: 
„Udělej něco, ať mohu jít taky!“ Vlkovi to zalichotilo a pravil: 
„Zajíček půjde s námi!“ a pohladil ho po čumáčku. 
„Ale zač se budeme vydávat?“ zeptal se medvěd „Každý z nás musí někoho představovat, když chceme jít na jarmark.“ 
„Ale co, to je jednoduché!“ řekl vlk „půjdeme za potulné žáky. Vy zpíváte basem, lišák má alt a zajíček diskant, já Vám budu dělat kantora, co udává takt a drží melodii.“ 
Když se tedy všichni takto umluvili, vyčistili si kožichy ..... neboť člověk musí na výročním jarmarku vypadat upraveně a čistě a vyrazili na cestu. Nezdálo se jim ale rozumné vydat se na cestu za denního světla, a tak počkali, dokud se nesetmělo. Pak takřka po špičkách došli až na předměstí, pochodovali jeden za druhým, jak když chodí psi do Větrné Lhoty, první kráčel vlk, pak lišák, za ním medvěd a nakonec zajíček. Na předměstí, jak jistě víte, bývá velký hostinec; hospodář tam právě zabil svini a v ústrety naším vandrovníkům voněly čerstvé klobásy. 
„Musíme dovnitř!“ řekl vlk „Pomějeme se! Tady nás nikdo nepozná.“ 
Lišákovi se to nezdálo, přemýšlel a zvažoval všechny okolnosti a přišlo mu to příliš nebezpečné. 
„Kmotře, nebuďte tak umanutý!“ Ale vlkovi ty klobásy převelice voněly, ničeho nedbal, vzal za kliku a otevřel. 
„Jen dál, vítejte!“ zvolal hostinský. Tak vešli všichni dovnitř. 
„Čerstvé klobásy a víno, sem!“ řekl vlk „A ať je toho hodně!“ Sklepník jim přinesl, čeho žádali; oni se usadili a jedli a pili, a když na stůl něco přišlo, v mžiku to zmizelo, sklepník nestačil nosit dost rychle. 
Konečně byli sytí. Tu přišel hostinský s křídou a řekl: 
„Zaplaťte!“ Nyní šlo ovšem do tuhého. Jedině vlk měl odvahu cosi říci i pravil: 
„My jsme potulní žáci a zítra si na jarmarku něco vyděláme zpěvem a pak Vám zaplatíme!“ 
„Tak dobře,“ řekl hostinský „ale jako zástavu mi tu necháte Vaše kožichy!“ Hostinský si hosty dobře prohlédl už při jejich příchodu, co jsou to za ptáčky, a nechal tajně poslat pro kožešníka. 
„Můj přítel, kožešník, je tu! On Vám s tím svlékáním pomůže!“ Když zvířata uslyšela slovo kožešník, v úleku vyskočila a pospíchala ke dveřím, které však někdo mezitím dobře zamknul. Kožešník a hostinský se snažili jednoho po druhém popadnout a svázat. Medvěd bručel, vlk vyl, lišák štěkal a zajíc? Ten byl od strachu celý ztichlý a strnulý, oči mu lezly z důlků, jeho diskant mu vypověděl službu a jak jistě víte, dodnes se mu hlas nevrátil. 
Ano, to Vám byl věru zpěv! Lišák a vlk stále kožešníkovi a hostinskému proklouzávali mezi rukama, tak se rozhodli začít zajícem, neboť ten byl lehká kořist. Ze svého místa se ani nepohnul, tak jej popadli a přibili za ocas na stěnu a pustili se za medvědem. I toho přemohli bez velké námahy, neboť byl už starý a zesláblý, a tak ho taky přibili za ocas na stěnu. Nyní se pustili do vlka a lišáka. Ti s velkým vytím a štěkotem skákali sem a tam, jednou na dveře, jednou na okno, v nejvyšší nouzi skočil vlk plnou silou zase na okno a světe div se! okenice se vylomila, vyvalila ven a s ní i vlk. Zlomil si sice nohu, ale ihned se vzchopil a s žalostným vytím pelášil pryč. 
Když uviděl lišák otevřené okno, skočil ihned k němu, ale cestu mu zastoupila hospodyně, která před chvíli právě stloukala v máselnici smetanu na máslo, v ruce měla ještě naběračku na smetanu a tou se po lišákovi ohnala, ale on kolem ní proletěl jako blesk, a tak zasáhla jen špičku jeho ocasu, od té doby mají lišáci špičky svých ocasů smetanově bílé. 
Kožešník a hostinský mezitím pospíchali ven za vlkem a taky aby zase zabednili okno a lišák neměl kudy uniknout, ale v té době byli vlk i lišák už za horami. Také medvěd nezahálel, když viděl prázdný okenní otvor, kterým se podařilo uniknout vlkovi i lišákovi, tahal sebou, škubal, vrtěl se až škub! prásk! byl volný, jen jeho ocas zůstal viset na stěně. Zajíci se také vrátila ztracená odvaha, udělal to jako medvěd a nechal svůj ocas na stěně. A to jste měli vidět, jak se mu nyní zčerstva utíkalo, byl rychlejší než vítr a pelášil, ani se neohlédl a zastavil se až v lese. 
Od těch časů nemá ani medvěd ani zajíc ocas, můžete jej vidět u toho hostinského a když ne tam, tak u místního kožešníka (jeden kožešník, co ještě žije, prý druhému kožešníkovi ukazoval pravý liščí ocas, ale my víme, že lišák přeci o ocas nepřišel). 
Od toho času se medvěd, vlk, lišák ani zajíc na jarmarku víckrát neukázali.