Medvědí kůže

Byl jednou jeden mladý voják. Dokud trvala válka, nestaral se, co bude zítra dělat. Ale když bylo po válce, řekli mu: 
„Jdi si, kam chceš.“ 
Rodiče už neměl, řemeslo neznal, pracovat zapomněl. Jenom puška mu zbyla. I vydal se s ní do světa. 
K večeru přišel na velkou paseku. Uprostřed paseky stál dub a pod ním svěží tráva. Voják se posadil do trávy, pušku položil vedla sebe, odpočíval a mnul si bradu. Takhle kousek pečeně nebo koláče anebo aspoň kus chleba by neškodil ..... povídal si. 
Ve větvích dubu zašumělo a zahučelo, a kde se vzal, tu se vzal, před vojákem stál chlapík v zeleném kabátku, pěkně urostlý, jenomže na jedné noze měl kopyto. 
„Já vím, vojáčku, co Ti chybí,“ spustil chlapík rovnou, „a přišel jsem, abych Ti dal peněz, kolik si budeš přát. Jenom bych rád věděl, jestli se také nebojíš.“ 
„Voják a bát se? Jak se to rýmuje?“ odpověděl voják. „Ničeho na světě se neleknu.“ 
„Hned si Tě vyzkouším,“ řekl ten přestrojený čert, „ohlédni se.“ 
Voják se ohlédl a vidí medvěda, jak se s hrozným bručením žene rovnou na něho. 
„Oho,“ zvolal voják, „hned Ti pošimrám čenich, že Ti přejde chuť bručet. 
Zvedl pušku a střelil. Medvěd se svalil, ani se nehnul. 
„Což o to, nebojíš se, to vidím,“ řekl čert, „ale než dostaneš peníze, musíš ještě něco slíbit.“ 
„Ven s tím,“ zavelel voják. 
 „Musíš mi slíbit, že se po sedm let nebudeš mýt, že si nedáš ostřihat ani vousy, ani vlasy, ani nehty. Dám Ti kabátek a plášť a sedm let je musíš nosit. Když v té době umřeš, budeš můj, když sedm let přežiješ, dám Ti volnost i bohatství.“ 
„A proč ne,“ řekl voják, „smrti se nebojím, ale hlady bych nerad umřel.“ A slíbil, co čert chtěl. Dostal za to zelený kabátek. 
„Kdykoliv sáhneš do kapsy, vždycky vytáhneš hrst plnou peněz,“ vykládal čert. Potom stáhl medvědovi kůži a povídal: 
„Tahle kůže bude Tvůj plášť i postel, na ní budeš spát a ve dne v ní budeš chodit.“ 
Voják si oblékl zelený kabátek a sáhl hned do kapsy. Vytáhl hrst dukátů. 
„To je mi živobytí,“ zasmál se a rozhlížel se po čertovi. Ale ten už zmizel. Voják si přehodil medvědí kůži a pospíchal do nejbližší hospody. 
Od toho dne se voják nevyhýbal ničemu, co škodilo penězům. Načpak šetřit, když mu dukáty rostly v kapse! Jenom kdyby se mu neměnila podoba. V prvním roce to jakžtakž šlo, ale v druhém vypadal už jako huňatá obluda. Vlasy mu padaly do obličeje, vousy vláčel po zemi, na prstech měl drápy a pro špínu sotva viděl. Tak chodil voják po světě v medvědí kůži a sám už vypadal jako medvěd. 
Kde ho lidé znali, říkali mu Medvědí kůže. Kde ho ještě neznali, utíkali před ním a nechtěli s ním nic mít. Jenom chudí lidé se k němu hlásili, poněvadž je nikdy nenechal odejít s prázdnou. Po čtyřech letech přišel navečer do hospody, kde ještě nikdy nebyl. Hostinský nechtěl ani slyšet, aby podivnému huňáči dal nocleh. Ale Medvědí kůže vytáhl z kapsy dukáty a předem je vysázel na stůl. Teď hostinský nic nenamítal a odvedl Medvědí kůži do světničky, přinesl jídlo a pití a prosil, aby ze světničky nevycházel. 
Nešťastný voják usedl ve své světničce a přál si od srdce, aby už měl těch sedm let za sebou. A co to? Vedle někdo plakal a naříkal. Voják vstal a šel se podívat. Ve vedlejší světnici seděl starý muž, hlavu si držel v dlaních a ničeho si nevšímal. 
„Copak Vás potkalo zlého?“ zeptal se voják. 
Muž otočil hlavu, a jak spatřil, kdo za ním stojí, vyskočil a chtěl utíkat. 
„Nebojte se,“ uklidňoval ho voják, „jsem člověk jako Vy a rád Vám pomohu.“ 
Kdo tak mile mluví, nemůže být zlý, myslel si muž a rozpovídal se o svém trápení. 
„Ať jsi kdo jsi, jak bys mi mohl pomoci! Přišel jsem v obchodě o všechny peníze a čeká mě bída s nouzí. Nevím, co budu dělat a co si počnou mé dcery. Teď nemám ani peníze, abych zaplatil hostinskému účet. Když zítra ráno nedostane ode mě peníze, dá mě vsadit do vězení.“ 
„Tím se trápit nemusíte,“ řekl voják. Dal zavolat hostinského, zaplatil mu a starci nadělil ze své kouzelné kapsy tolik dukátů, že měl po starosti. Stařec byl bez sebe radostí a chtěl zarostlému vojákovy ukázat, jak je mu vděčný. 
„Pojď se mnou,“ pozval Medvědí kůži, „moje dcery jsou krásné jako hvězdy, vyvol si jednu z nich za ženu. Až uslyší, co jsi pro mě udělal, nebude žádná z nich váhat. Pravda, vypadáš trochu podivně, ale to se dá zase do pořádku.“ 
Medvědí kůže šel se starcem rád. Tak dlouho už ho nikdo nikam nezval. 
Když nejstarší dcera uviděla Medvědí kůži, vyděsila se, až vykřikla, a běžela pryč. Druhá neutekla, prohlédla si ho od hlavy k patě a povídala: 
„Jak si mohu vzít za muže někoho, kdo nevypadá jako člověk? To bych se raději vdala za medvěda, kterého tu ukazoval medvědář. Ten měl aspoň husarský kabát a bílé rukavice.“ 
Ale nejmladší dcera řekla: 
„Milý tatínku, jistě je dobrák, když Vám pomohl v nouzi. Slíbil jste mu nevěstu, dodržím Vaše slovo.“ 
Medvědí kůže radostí až zčervenal. Škoda, že měl tak zarostlý a ušpiněný obličej, jinak by jeho radost všichni viděli. Hned smekl z prstu zlatý prsten a rozlomil jej na dva kusy. Do jedné půlky prstenu vepsal jméno dívky, do druhé svoje. Kus prstenu se svým jménem dívce daroval a prosil ji, aby jej opatrovala. Druhou půlku sám dobře uschoval. 
„Musím ještě tři roky putovat,“ řekl. „Když se za tři roky nevrátím, nevrátím se nikdy. Mysli na mě, ať ty tři roky přežiju.“ Řekl a rozloučil se. 
Mladá nevěsta oblékla černé šaty, a kdykoli pomyslela na ženicha, zalily se jí oči slzami. Sestry se posmívaly. 
„Dej pozor,“ povídala nejstarší sestra, „medvědi mají rádi sladkosti, když se mu budeš zdát sladká, sežere Tě.“ 
„Musíš pěkně dělat všechno, co bude chtít,“ vykládala nejstarší, „jinak začne bručet.“ 
A druhá dodávala: 
„Ale svatba bude veselá, medvědi dobře tancují.“ 
Nevěsta mlčela a myslela na ženicha. Medvědí kůže zatím putoval po světě od vesnice k městu, od města k vesnici, a kde mohl, činil dobro. 
Konečně nadešel poslední den sedmi dlouhých let. Voják se vrátil na paseku a posadil se pod dubem. Neseděl dlouho a ve větvích dubu zašumělo a zahučelo, a kde se vzal, tu se vzal, před vojákem stál zase ten chlapík a hrabal kopytem. 
„Dej mi zelený kabátek,“ zabublal, „a ať Tě už nevidím.“ 
„Tak daleko ještě nejsme,“ odpověděl Medvědí kůže, „když jsem vyhrál, musíš mě nejdřív očistit.“ 
Čertovi se moc nechtělo, bublal a brblal, ale nakonec přinesl vodu, vojáka omyl, ostřihal mu vlasy, vousy a nehty a učesal ho. Za chvíli vypadal voják k světu a nikdo by v něm nepoznal Medvědí kůži. 
„Tady máš, čerte, svůj kabátek,“ hodil voják kabát daleko od sebe. Byl rád, že utekl peklu. 
Čert popadl kabát a v mžiku zmizel. 
Voják měl peněz dost. Koupil si sametový oblek, posadil se do kočáru a dal se čtyřmi bělouši odvézt k nevěstě. Otec nevěsty se díval z okna a divil se, že k němu jede vznešený pán v kočáře. Kde by mu napadlo, že je to Medvědí kůže! Než sešel do dvora, pán vystupoval z kočáru. 
„Chci se oženit,“ řekl, „a přijel jsem si pro Vaši dceru.“ 
„Ale pro kterou?“ ukláněl se otec, „mám tři dcery, a nejmladší si už muže vybrala.“ 
Jakmile starší sestry uslyšely, že přijel nápadník, šly do komory a oblékly nejlepší šaty. Každá si myslela, že ona je ta vyvolená. Nejmladší dcera se starala o pohoštění. Nalila vína a voják ji vybídl: 
„Připijme si na zdraví a na to, aby se šťastně vrátil ten, na koho čekáte.“ 
Vhodil nepozorovaně do poháru půlku prstenu a pohár podal nevěstě. Napili se a dívka našla v poháru půlku prstenu se svým jménem. Voják se usmál a povídá: 
„Ano, jsem Tvůj ženich. Medvědí kůži jsem navždycky odložil a nikdy se už do takových spolků pouštět nebudu. Přišel jsem si pro Tebe a svatba musí být co nejdříve.“ 
V tom se vrátily i sestry, nastrojené jako k muzice, a když viděly a slyšely, co se stalo, zezelenaly zlostí. Inu, nevyplácí se, měřit jenom podle kabátu. 
A chcete vědět, jaká byla svatba vojáka s nejmladší dcerou? Běžte se podívat sami, ještě přijdete včas. Ale musíte oklikou, abyste si nadeběhli.