Medvědí princ

Jeden kupec šel jednou na trh, a tak se ptal svých tří dcer, co jim má přinést domů. Ta nejstarší řekla: „Já chci perly a drahokamy.“ „Mně,“ řekla ta prostřední: „můžeš koupit nebesky modré šaty.“ Ta nejmladší ale řekla: „Na světě by mi nebylo nic milejší než jeden jediný hrozen vína.“ Když kupec přišel na trh, brzy viděl perel a drahokamů, kolik si jen přál, sehnat blankytně modré šaty ho také nestálo žádnou námahu, ale hrozen vína nebyl na celém trhu nikde k mání. Z toho byl kupec velmi smutný, neboť zrovna tu nejmladší dceru měl nejraději. Když šel celý zamyšlený domů, přišel mu do cesty mužíček, který se ho ptal: „Proč jsi tak smutný?“ „Ach,“ odvětil kupec: „měl jsem nejmladší dceři přinést hrozen vína, ale žádné hrozny jsem na trhu nesehnal.“ Mužík řekl: „Jdi pár kroků po téhle louce, přijdeš k velké vinici, hlídá ji arci jeden bílý medvěd, který bude strašidelně bručet, ale nenech se vylekat, hrozny nakonec získáš.“

Tak kupec šel a stalo se, jak mužík řekl. Vinici hlídal bílý medvěd a ten na něj už z dálky bručel: „Co tu chceš?“ „Buď tak hodný,“ řekl tento: „a dovol mi vzít si jeden hrozen vína pro moji nejmladší dceru, jen jeden jediný.“ „Nic nedostaneš,“ řekl medvěd: „pokud mi neslíbíš, že mi dáš to první, co potkáš, až se vrátíš domů.“ Kupec se dlouho nerozmýšlel a medvědovi to slíbil, a tak si mohl utrhnout hrozen vína a vydat se spokojeně na cestu domů. Když ovšem přišel domů, vyskočila mu v ústrety ta nejmladší, neboť jí se po něm nejvíce stýskalo a nemohla se dočkat, až ho zase uvidí. A když uviděla v jeho ruce hrozen vína, tak mu padla kolem krku a samou radostí se nemohla udržet. Ale kupec byl rázem opravdu smutný a nesměl říci proč, jen celé dny čekal, až přijde bílý medvěd a bude si od něj žádat jeho milované dítě.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Právě uběhl jeden rok od chvíle, kdy přinesl hrozen vína z medvědí vinice, tu do jeho domu opravdu vpadl bílý medvěd, postavil se před vyděšeného kupce na zadní a řekl: „Nyní mi dej to, co jsi potkal jako první, když jsi přišel domů, jinak tě sežeru!“ Ale kupec nebyl zcela beze smyslů, nýbrž řekl: „Tak si vezmi mého psa, ten vyskočil hned ze dveří, když mě uviděl přicházet.“ Ale medvěd začal hlasitě bručet a řekl: „To není to pravé, když svůj slib nedodržíš, tak tě sežeru!“ Tu kupec řekl: „Tak si vezmi tu jabloň před domem, tu jsem potkal první.“ Ale medvěd zabručel ještě hlasitěji a řekl: „To také není to pravé, pokud okamžitě nesplníš svůj slib, sežeru tě!“ Tu nic víc nepomohlo, kupec musel vydat svoji nejmladší dceru. Před dům předjel kočár, do kterého ji medvěd zavedl, posadil se vedle ní a jeli pryč. Za nějakou chvíli kočár zastavil na zámeckém nádvoří a medvěd dívku zavedl do zámku, kde ji přátelsky přivítal. Tady je od této chvíle doma jako jeho žena a všechno, co jí na očích uvidí, to jí splní.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Dívka si na zámku žila tak spokojeně, že za nějaký čas už ani nepomyslela na to, že její muž je medvěd. Jen dvěma věcem se stále divila, proč její muž v noci nesnese žádné světlo a na dotyk je vždy tak studený. Když u něj nějaký čas bydlela, zeptal se jí: „Víš, jak dlouho tu už jsi?“ „Ne,“ řekla: „na čas jsem za celou tu dobu ani nepomyslela.“ „Tím lépe.“ řekl medvěd: „Nyní je to právě rok, proto se vyprav na cestu, navštívíme tvého otce.“ To udělala s velkou radostí, a když přišla k otci, tak mu vyprávěla o svém životě na zámku. Když se s ním potom loučila, otec jí tajně podstrčil zápalky, aby to medvěd neviděl, ale ten to postřehl a nevrle zabručel: „Jestli toho nenecháš, sežeru tě.“ Vzal svoji ženu na zámek, kde spolu opět žili.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 Za nějaký čas medvěd řekl: „Víš, jak dlouho tu už jsi?“ „Ne,“ odvětila: „čas tu vůbec nevnímám.“ „Tím lépe.“ řekl medvěd: „Jsi tu zrovna dva roky, proto se připrav na cestu, opět navštívíme tvého otce.“ Tak to udělala a šlo to všechno jako poprvé. Ale když byla u otce na návštěvě potřetí, medvěd přehlédl, že jí tajně podstrčil zápalky. Jen se společně vrátili na zámek, nemohla se dívka dočkat, až bude noc a medvěd vedle ní bude spát v posteli. Pak opatrně zapálila světlo a tu se čirým úžasem a radostí polekala, neboť vedle ní ležel krásný jinoch se zlatou korunou na hlavě, který se na ni usmál a řekl: „Nejkrásnější dík, že jsi mne vysvobodila, byla jsi ženou zakletého prince, nyní oslavíme opravdovou svatbu, neboť jsem král této země.“

Brzy celý zámek ožil, ze všech stran přišli sloužící a komorníci a přáli panu králi a královně štěstí.