Medvídek Pú: 11. V Medvídkově zátiší se staví dům pro Ijáčka

Jednoho dne, když Pú neměl co dělat, napadlo ho, že by měl přece jen něco dělat, a tak se šel podívat do Prasátkova domku, co dělá Prasátko. Když cupal po bílé lesní stezce, stále sněžilo; pomyslel si tedy, že Prasátko si asi hřeje nohy u ohně, ale kupodivu našel dveře otevřené, a čím víc nahlížel dovnitř, tím jistěji tam Prasátko nebylo. 
„Je pryč,“ řekl Pú smutně. „Je to tak; není doma. Budu muset jít sám na krátkou dumavou procházku. To je hloupé!“ 
Ale nejdřív si usmyslel, že hodně silně zaklepá, aby měl úplnou jistotu ..... , a zatímco čekal, až se Prasátko neozve, poskakoval, aby se zahřál, a najednou mu napadla písnička; zdálo se mu, že je to dobrá písnička pro povzbuzení druhým:

Čím dál sněží(tydlidum) 
tím víc sněží,(tydlidum) 
až sníh leží (tydlidum) 
všude. 
Žádný neví, (tydlidum) 
jak mi zima (tydlidum) 
na pracičky (tydlidum) 
bude.

Napřed domů a podívám se, kolik je hodin, a vezmu si třeba šálku na krk a potom půjdu a zazpívám to Ijáčkovi.“ 
Pospíchal domů; a cestou byl tak zabrán do své písničky, jak si ji připravoval pro Ijáčka, že když najednou spatřil Prasátko, jak sedí v jeho nejlepší lenošce, nevěděl, čí je to dům, a musel si přejet několikrát prackou po čele. 
„Nazdar, Prasátko,“ řekl. „Myslel jsem, že jsi pryč.“ 
„Ne,“ řeklo Prasátko. „To Ty jsi byl pryč, Pú.“ 
„Tak je to tedy,“ řekl Pú. „Hned jsem věděl, že jeden z nás je pryč.“ Podíval se na hodiny, které se před několika týdny zastavily na za pět minut jedenáct. 
„Hnedle bude jedenáct,“ řekl Pú blaženě. „Přišlo jsi zrovna včas na nějaké soustíčko,“ a vstrčil hlavu do poličky. „Potom si zajdeme, Prasátko, k Ijáčkovi a zazpíváme mu mou písničku.“ 
„Jakou písničku, Pú?“ 
„Tu, co zazpívám Ijáčkovi,“ vysvětloval Pú. 
Na hodinách bylo stále ještě za pět minut jedenáct, když se Pú s Prasátkem za půl hodiny vydali na cestu. Vítr se utišil a sníh už omrzelo poletovat a vířit dokola, a tak se snášel polehounku k zemi, až si našel místečko, kde spočinul: někdy to bylo na Púově nose, někdy zase ne, a za chvíli mělo Prasátko šálku kolem krku bílou a za ušima je studil sníh jako ještě nikdy. 
„Pú,“ řeklo konečně, trochu nesměle, neboť nechtělo, aby si Pú myslel, že se zbaběle vzdává, „tak si myslím, co kdybychom šli teď domů a cvičili Tvou píseň a zazpívali ji Ijáčkovi až zítra ..... nebo ..... nebo pozítří, až ho potkáme?“ 
„To je moc dobrý nápad, Prasátko,“ řekl Pú. „Budeme ji cvičit teď cestou. Ale domů proto nemusíme chodit, protože je to píseň složená zvlášť k tomu, aby se zpívala v přírodě a ve sněhu.“ 
„Opravdu?“ zeptalo se Prasátko stísněně. 
„Uvidíš, Prasátko, až ji uslyšíš. Protože začíná takhle: Čím dál sněží, tydlidum ..... .“
„Tydli co?“ řeklo Prasátko. 
„Dum,“ řekl Pú. „To aby se to lip zpívalo. Tím víc sněží, tydlidum ..... .“
„Neřekl jsi dál?“ 
„Ano, ale to bylo předtím!“ 
„Přece tydlidum?“ 
„To bylo jiné tydlidum,“ řekl Pú, všecek popletený. „Zazpívám Ti to znovu:

Čím dál sněží, (tydlidum) 
tím víc sněží, (tydlidum) 
až sníh leží (tydlidum) 
všude. 
Žádný neví, (tydlidum) 
jak mi zima (tydlidum) 
na pracičky (tydlidum) 
bude.“

Zazpíval to, jak nejlíp uměl, a čekal, že Prasátko řekne, že tahle písnička je ze všech písniček, které kdy slyšelo, zpívaných v přírodě a ve sněhu, nejlepší. A Prasátko po důkladném přemýšlení řeklo: 
„Pú, já bych ani tak neřeklo na pracičky jako spíše na ouška.“ 
Teď už se blížili k Ijáčkovu Pochmurnému zákoutí, a protože Prasátko stále ještě studil sníh za ušima a už toho začínalo mít dost, zabočili do Borového lesíka a sedli si na vrátka, která do něho vedla. Už na ně nepadal sníh, ale bylo jim moc zima, a aby se zahřáli, zazpívali Púovu písničku šestkrát za sebou, Prasátko zpívalo tydlidum a Pú ostatek a oba bušili v taktu klacky do vrátek. A hned jim bylo tepleji a vrátila se jim zase řeč.“ 
„Právě jsem přemýšlel,“ řekl Pú, „a přemýšlel jsem o tomhle. Přemýšlel jsem o Ijáčkovi.“ 
„Proč o Ijáčkovi?“ 
„Chudinka Ijáček nemá kde bydlet.“ 
„To nemá,“ řeklo Prasátko. 
„Ty máš, Prasátko, svůj domek a já mám svůj domek a jsou to pěkné domky. A Kryštůfek Robin má taky domek i všichni Králíčkovi přátelé a příbuzní mají svůj domek nebo něco, jen chudák Ijáček nemá nic. A tak mi napadlo tohle: Postavíme mu domek.“ 
„To je báječný nápad,“ řeklo Prasátko. „A kde mu ho postavíme?“ 
Pú řekl: 
„Postavíme ho tady, zrovna u Lesa, pěkně za větrem, protože tady mě to právě napadlo. A nazveme ho Púovo zátiší. A postavíme Ijáčkovi dům ze dřeva v Púově zátiší pro Ijáčka.“ 
„Na druhém konci Lesa byla hromada dřeva,“ řeklo Prasátko. „Bylo ho tam nazbyt. Dříví habaděj.“ 
„Děkuju Ti, Prasátko, co jsi právě řeklo, nám vydatně pomůže, a proto bych nazval toto místo Púovo a Prasátkovo zátiší, kdyby Púovo zátiší neznělo lip, protože je to kratší a víc to odpovídá zátiší. Pojďme!“ 
Slezli tedy z vrátek a šli na druhý konec Lesa pro dříví. 
Kryštůfek Robin byl dopoledne doma, jezdil do Afriky a zase zpátky a právě vystoupil z lodi a rozhlížel se kolem, když tu zaklepal na dveře Ijáček. 
„Nazdar, Ijáčku,“ řekl Kryštůfek Robin, když k němu vyšel ven. „Jak se máš?“ 
„Pořád ještě sněží,“ řekl Ijáček pochmurně. 
„To ano.“ 
„A mrzne.“ 
„Opravdu?“ 
„Ano,“ řekl Ijáček. „Nicméně,“ řekl a tvář se mu vyjasnila, „neměli jsme poslední dobou žádné zemětřesení.“ 
„Co je Ti, Ijáčku?“ 
„Nic, Kryštůfku Robině. Nic zvláštního. Neviděl jsi snad náhodou někde nějaký dům nebo něco takového?“ 
„Jaký dům?“ 
„No, dům.“ 
„Čí dům?“ 
„Můj. Aspoň jsem si myslel, že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům.“ 
„Ale Ijáčku, já jsem nevěděl ..... já, víš ..... vždycky jsem si myslel ..... .“
„Já nevím, Kryštůfku Robině, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím ..... aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, Kryštůfku Robině,“ mluvil dál hlasitým šeptem, „jen mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.“ 
„Ale jdi, Ijáčku!“ 
„A tak jsem si řekl: Ostatním to bude líto, když se pořádně nastydnu. Nemají žádný mozek, jen nějaký šedý rosol, který se jim do hlavy dostal nedopatřením, a proto nemyslí, ale bude-li takhle sněžit ještě nějakých šest týdnů, některý z nich si snad řekne: ,Ijáčkovi asi není zrovna horko kolem třetí hodiny ráno. ' A roznese se to dál a budou mě litovat.“ 
„Ach ty můj Ijáčku!“ řekl Kryštůfek Robin a už ho opravdu litoval. 
„Nemyslel jsem Tebe, Kryštůfku Robině. Ty jsi jiný. A tak jsem si zkrátka postavil sám dům u svého lesíka.“ 
„Opravdu? To je báječné!“ 
„Báječné na tom je,“ řekl Ijáček svým klidným hlasem, „že když jsem ho dnes ráno opustil, ještě tam byl, a když jsem se vrátil, už tam nebyl. Nevadí, to je docela přirozené, vždyť to byl jen Ijáčkův dům. Ale je mi to přece divné.“ 
Kryštůfek Robin nevycházel z údivu. Hned se vrátil domů a rychle si navlékal nepromokavou kapuci, nepromokavé boty a nepromokavý kabát. 
„Hned se po něm půjdeme podívat,“ volal na Ijáčka. „Někdy,“ řekl Ijáček, „když lidé odnesou něčí dům, zůstanou tam dvě tři věci, o které nestojí, a jsou rádi, když si je tamten vezme, rozumíš-li, co myslím. Tak jsem si myslel, kdybychom tam šli ..... .“
„Pojď,“ řekl Kryštůfek, a už uháněli a za chviličku došli až na konec pole u Borového lesa, kde už Ijáčkův dům nebyl. 
„lile!“ řekl Ijáček. „Ani tříska z něho nezůstala! Sníh je tu ovšem ještě všechen, s tím si mohu dělat co chci. Člověk si nesmí naříkat.“ 
Ale Kryštůfek Robin neposlouchal Ijáčka, poslouchal něco jiného. 
„Neslyšíš?“ zeptal se. 
„Co je to? Někdo se směje?“ 
„Poslouchej!“ 
Oba poslouchali ..... a slyšeli hluboký, drsný hlas zpěvavě předříkávat, že čím dál sněží, tím víc sněží, a slabý vysoký hlásek vkládal mezi to tydlidum. 
„To je Pú,“ řekl Kryštůfek Robin rozčileně. 
„Nejspíš,“ řekl Ijáček. 
„A taky Prasátko!“ řekl Kryštůfek Robin vzrušeně. 
„Asi,“ řekl Ijáček. „Ale my potřebujeme policejního psa.“ 
Najednou se slova písně změnila. 
„Už stojí DUM!“ zpíval drsný hlas. 
„Tydlidum!“ pištěl druhý. 
„Nádherný DŮM ..... “ 
„Tydlidum ..... “ 
„Kéž by byl MŮJ ..... “ 
„Tydlidum ..... “ 
„Pú!“ zavolal Kryštůfek Robin ..... 
Náhle zpěváci u vrátek zmlkli. 
„To je Kryštůfek Robin,“ řekl Pú dychtivě. 
„Je na tom místě, kde jsme vzali tohle dříví,“ řeklo Prasátko. 
„Pojď tam,“ řekl Pú. 
Přelezli vrátka a pospíchali Lesem a Pú stále pokřikoval na uvítanou. 
„A vida, tady je Ijáček,“ řekl Pú, když se dost naobjímal Kryštůfka Robina, a šťouchl loktem Prasátko a Prasátko šťouchlo jeho a oba si mysleli, jaké roztomilé překvapení připravili Ijáčkovi. 
„Dobrý den, Ijáčku.“ 
„Tobě taky, Medvídku Pú, a ve čtvrtek vždycky dvojnásob,“ řekl Ijáček zasmušile. 
Než se mohl Pú zeptat: 
„Proč zrovna ve čtvrtek?“, začal Kryštůfek Robin vykládat smutnou událost s Ijáčkovým ztraceným domem. A Pú a prasátko poslouchali a víc a víc vykulovali oči. 
„Kde jsi řekl, že byl?“ zeptal se Pú. 
„Právě tady,“ řekl Ijáček. 
„Ze dřeva?“ 
„Ano.“ 
„Ach!“ řeklo Prasátko. 
„Co?“ řekl Ijáček. 
„Řeklo jsem jen ach,“ řeklo Prasátko rozčileně. A aby zakrylo rozpaky, zabroukalo si dvakrát tydlidum, jako by říkalo: 
„A co teď?“ 
„Víš jistě, že to byl dům?“ řekl Pú. „Myslím totiž, víš-li jistě, že ten dům byl právě tady.“ 
„Docela jistě,“ řekl Ijáček. A k sobě zabručel: 
„Ani za mák rozumu, aspoň u některých.“ 
„Proč se ptáš, Pú?“ zeptal se Kryštůfek Robin. 
„Totiž,“ řekl Pú, „ono vlastně ..... Ono totiž vlastně ..... Víš ..... Je to tak,“ řekl Pú, a protože mu něco říkalo, že tím mnoho neříká, šťouchl zase Prasátko. 
„Je to tak,“ řeklo Prasátko rychle ..... 
„Jenomže o moc teplejší,“ dodalo po hlubokém přemýšlení. 
„Co je teplejší?“ 
„Druhá strana Lesa, kde je Ijáčkův dům.“ 
„Můj dům?“ řekl Ijáček. „Můj dům byl tady.“ 
„Ne,“ řeklo Prasátko důrazně. „Na druhé straně Lesa.“ 
„Protože je tam tepleji,“ řekl Pú. 
„Ale to bych přece musel vědět ..... .“
„Pojď se podívat,“ řeklo Prasátko prostě a šlo první. 
„Přece by tu nebyly dva domy,“ řekl Pú. „Tak blízko sebe.“ 
Obešli Les a tu stál Ijáčkův dům a vypadal velmi útulně. 
„Tak vidíš,“ řeklo Prasátko. 
„Zevnitř je jako zvenku,“ řekl Pú pyšně. 
Ijáček vešel dovnitř ..... a zase vyšel. 
„To je zvláštní,“ řekl. „Je to můj dům a já jsem si ho postavil tam, kde jsem řekl. To ho nejspíš vítr odnesl. A odnesl ho asi přes Les rovnou sem a tady je docela neporušený. Dokonce místy lepší.“ 
„Mnohem lepší,“ řekli Pú a Prasátko naráz. 
„Z toho je vidět, co lze dokázat při dobré vůli,“ řekl Ijáček. „Vidíš, Pú? Vidíš, Prasátko? Dvakrát měř, jednou řež. Podívejte se! Takhle se má stavět dům,“ řekl Ijáček pyšně. 
A tak ho tam nechali a Kryštůfek Robin šel s kamarády Púem a Prasátkem k obědu a oni mu cestou vyprávěli o hrozitánském omylu, kterého se dopustili. A když se Kryštůfek dosyta nasmál, zpívali celou zbývající cestu Píseň o přírodě, když sněží. Prasátko, které si ještě nebylo docela jisto nápěvem, vkládalo zas jen tydlidum. 
„Já vím, že to vypadá snadné,“ říkalo si Prasátko, „ale každý by to nedokázal.“