Medvídek Pú: 12. Do Lesa přichází Tygr a snídá

Medvídek Pú se o půlnoci probudil a poslouchal. Potom vstal, rozsvítil svíčku a vrávoral přes světnici podívat se, zdali se mu někdo nedobývá do spížky, a nikdo tam nebyl, tak zase vrávoral zpátky, sfoukl svíčku a vlezl do postele. A tu zase slyšel ten zvuk. 
„Jsi to ty, Prasátko?“ řekl. 
Ale Prasátko to nebylo. 
„Pojď dál, Kryštůfku Robině,“ řekl. 
Ale Kryštůfek Robin nešel. 
„Řekni mi to až zítra, Ijáčku,“ řekl ospale. 
Ale bručení se ozývalo dál. 
„Uorauorauorauora,“ řekl kdosi a Pú si uvědomil, že vlastně vůbec nespí. 
„Co by to mohlo být?“ přemýšlel. „V Lese je plno zvuků, ale tenhle je jiný. Není to ani vytí, ani vrčení, ani štěkot, ani ten zvuk, který děláme, než začneme přednášet básničku, ale je to nějaký cizí zvuk a dělá ho nějaké cizí zvíře. A dělá ho před mými dveřmi. Vstanu tedy a požádám je, aby to tu nedělalo.“ 
Vstal a otevřel přední dveře. 
„Nazdar!“ řekl Pú pro případ, že by venku někdo byl. 
„Nazdar!“ řekl kdosi. 
„Hm!“ řekl Pú. „Nazdar!“ 
„Nazdar!“ 
„No vida!“ řekl Pú. „Nazdar!“ 
„Nazdar!“ řekl neznámý a myslel si, jak dlouho to ještě potrvá. 
Pú chtěl právě říci počtvrté „Nazdar!“, ale pomyslel si, že to raději neřekne, a místo toho řekl: 
„Kdo je to?“ 
„Já,“ řekl hlas. 
„Aha!“ řekl Pú. „Tak pojď sem.“ 
Tak ten kdosi přistoupil a ve světle svíčky se s Púem na sebe podívali. „Já jsem Pú,“ řekl Pú. 
„Já jsem Tygr,“ řekl Tygr. 
„Jéje!“ řekl Pú, protože dosud nikdy takového tvora neviděl. „Ví o Tobě Kryštůfek Robin?“ 
„To se rozumí,“ řekl Tygr. 
„Teď je už půlnoc, tak by byl čas jít spát,“ řekl Pú. „A ráno budeme mít k snídani med. Jedí Tygři rádi med?“ 
„Tygři všecko rádi,“ řekl Tygr vesele. 
„Když tedy rádi spí na zemi, lehnu si já zas do postele,“ řekl Pú, „a ostatek necháme na ráno. Dobrou noc.“ Vlezl zase do postele a za okamžik usnul. 
Když se ráno probudil, první, co spatřil, byl Tygr, jak sedí před zrcadlem a hledí na sebe. 
„Dobrýtro!“ řekl Pú. 
„Dobrýtro!“ řekl Tygr. „Našel jsem někoho zrovna takového jako já. Myslel jsem, že jsem jen já sám.“ 
Pú vstal a dal se do vysvětlování, co to je zrcadlo, ale zrovna když přicházel k tomu nejzajímavějšímu, Tygr řekl: 
„Odpusť, ale něco Ti leze na stůl,“ a s hlasitým „uorauorauorauora„skočil po cípu ubrusu, stáhl jej na zem, třikrát se do něho zabalil a po hrozném zápolení vymotal zase hlavu na denní světlo a řekl vesele: 
„Vyhrál jsem?“ 
„To je můj ubrus,“ řekl Pú a snažil se Tygra vymotat. 
„Bylo mi divné, co to je,“ řekl Tygr. 
„To se dává na stůl a na to se kladou věci.“ 
„Proč mě to tedy chtělo kousnout, když jsem se nedíval?“ 
„To bych ani neřekl,“ pravil Pú. 
„Chtělo, ale já jsem byl rychlejší,“ řekl Tygr. 
Pú prostřel znovu ubrus na stůl a na něj postavil velký hrnek s medem a zasedli k snídani. A sotva usedli, Tygr si nabral plná ústa medu ..... a hleděl do stropu s hlavou na jednu stranu a jazykem vydával napřed zvídavé zvuky, pak přemítavé, pak jako by se ptal: Tak, copak to tu máme? a pak řekl rozhodně: 
„Tygři neradi med.“ 
„Ale!“ řekl Pú a snažil se, aby to znělo smutně a lítostivě. „Myslel jsem, že rádi všechno.“ 
„Všechno mimo med,“ řekl Tygr. 
Pú byl vlastně rád a řekl, že jakmile se nasnídá, zavede Tygra k Prasátku a Tygr může ochutnat jeho žaludů. 
„Děkuju, Pú,“ řekl Tygr, „protože žaludy jedí Tygři ze všeho nejraději.“ 
A tak šli po snídani navštívit Prasátko a Pú cestou vykládal, že Prasátko je malé zvířátko a nemá rádo, když na ně někdo skáče, a žádal Tygra, aby aspoň zpočátku moc neskákal. Tygr se právě schovával za stromy a skákal na Púův stín, když se Pú nedíval; řekl, že Tygři skáčou jen před snídaní a sotva snědí trochu žaludů, jsou hned klidní a chovají se vybraně. A tak konečně zaklepali u Prasátka. 
„Nazdar, Pú!“ řeklo Prasátko. 
„Nazdar, Prasátko! To je Tygr.“ 
„Vážně?“ řeklo Prasátko a uhýbalo na druhou stranu stolu. „Já myslelo, že jsou Tygři o moc menší.“ 
„Ti velcí ne,“ řekl Tygr. 
„Jedí rádi žaludy,“ řekl Pú, „tak jsme proto přišli, protože chudák Tygr ještě nesnídal.“ 
Prasátko přistrčilo Tygrovi mísu žaludů a řeklo: 
„Vezmi si.“ Potom se přitočilo k Púovi a hned bylo kurážnější a řeklo ledabyle: 
„Tak Ty jsi Tygr? To jo!“ 
Ale Tygr neříkal nic, protože měl ústa plná žaludů. 
Po dlouhém žvýkání řekl: 
„Ty ..... g ..... i ne ..... a ..... i ža ..... u ..... y.“ 
A když řekli Pú a Prasátko: 
„Co?“, řekl: 
„Promiňte,“ a šel na chvíli ven. 
Když se vrátil, řekl důrazně: 
„Tygři neradi žaludy.“ 
„Ale vždyť jsi říkal, že rádi všecko mimo med,“ řekl Pú. 
„Všecko mimo med a žaludy,“ vysvětloval Tygr. 
Když to Pú slyšel, řekl: 
„To jo!“ a Prasátko, které bylo rádo, že Tygři neradi žaludy, řeklo: 
„A co bodláčí?“ 
„Bodláčí,“ řekl Tygr, „to Tygři ze všeho nejraději.“ 
„Pojďme tedy k Ijáčkovi,“ řeklo Prasátko. 
Tak šli všichni tři; a když Šli a šli a šli, přišli k místu, kde bydlil Ijáček. 
„Nazdar, Ijáčku!“ řekl Pú. „To je Tygr.“ 
„Co?“ řekl Ijáček. 
„Tohle,“ řekli Pú a Prasátko najednou a Tygr se co nejlíbezněji usmíval a neříkal nic. 
Ijáček obešel Tygra z jedné strany a pak ho obešel z druhé strany. 
„Cože to je?“ 
„Tygr.“ „Aha!“ řekl Ijáček. 
„Právě sem přišel,“ vysvětlovalo Prasátko. 
„Tak!“ řekl zase Ijáček. 
Dlouho přemýšlel a potom řekl: 
„. A kdy zas půjde?“ 
Pú vykládal Ijáčkovi, že je Tygr dobrý přítel Kryštůfka Robina a že přišel do Lesa natrvalo, a Prasátko vykládalo Tygrovi, že na to nesmí nic dát, co Ijáček povídá, protože Ijáček je vždycky zachmuřený; a Ijáček vykládal Prasátku, že naopak dnes ráno je mu zrovna neobyčejně veselo; a Tygr vykládal všem, kdo o to stáli, že ještě dnes nesnídal. 
„Věděl jsem, že jsme něco chtěli,“ řekl Pú. „Tygři jedí rádi bodláčí, proto jsme přišli k Tobě, Ijáčku.“ 
„Nemluv o tom, Pú.“ 
„Ale Ijáčku, to neznamená, že jsme nepřišli taky kvůli Tobě.“ 
„Ovšem ..... ovšem. Ale Váš nový pruhovaný přítel ..... to se ví, chce snídani. Jakže se jmenuje?“ 
„Tygr.“ 
„Pojď tedy sem, Tygře.“ 
Ijáček je vedl na místo, kde bylo tolik bodláčí jako nikde na světě, a mávl kopytem. 
„Místečko, které jsem si schovával k svým narozeninám,“ řekl; „ale koneckonců, co jsou narozeniny? Dnes jsou tu a zítra je po nich. Posluž si, Tygře.“ 
Tygr poděkoval a podíval se úzkostlivě na Púa. 
„Je tohle opravdu bodláčí?“ zašeptal. 
„Ano,“ řekl Pú. 
„To, co Tygři nejraději?“ 
„Právě,“ řekl Pú. „To jo,“ řekl Tygr. 
Nabral si plná ústa a důkladně zachroupal. 
„Ouvej!“ řekl Tygr. 
Sedl si a strčil pracku do úst. 
„Co se stalo?“ zeptal se Pú. 
„Horké!“ mumlal Tygr. 
„Tvůj přítel nejspíš kousl do včely,“ řekl Ijáček. Púův přítel přestal vrtět hlavou, vyndával si bodliny a vysvětloval, že Tygři neradi bodláčí. 
„Tak proč si bereš zrovna takové pěkné?“ zeptal se Ijáček. „Ale vždyť jsi říkal,“ začal Pú, „vždyť jsi říkal, že Tygři rádi všechno mimo med a žaludy.“ 
„A taky bodláčí,“ řekl Tygr a obíhal kolem dokola s vyplazeným jazykem. 
Pú na něho smutně hleděl. „Co si počneme?“ zeptal se Prasátka. Prasátko vědělo co a řeklo hned, že musí jít ke Kryštůfkovi Robinovi. 
„Je u Klokanice,“ řekl Ijáček. Pak přistoupil k Púovi a silně mu pošeptal: 
„Řekl bys svému příteli, aby se cvičil v běhu jinde? Budu mít za chvíli oběd a nechci, aby mi jej všecek podupal. Vím, je to ode mne hloupost a malichernost, ale každý máme svého koníčka.“ 
Pú vážně přikývl a zavolal Tygra. 
„Pojď, půjdeme ke Klokanici. Ta pro Tebe bude mít jistě pořádnou snídani.“ 
Tygr oběhl poslední kruh a přišel k Púovi a Prasátku. 
„Horké!“ vysvětloval s širokým, přátelským úsměvem. „Pojďme!“ a pospíchal odtud. 
Pú a Prasátko šli pomalu za ním. A jak šli, Prasátko nic neříkalo, protože na nic nemohlo připadnout, a Pú nic neříkal, protože v duchu skládal básničku. A když ji složil, spustil:

Proč nechce nic jíst náš Tygr milý? 
Vždyť neporoste a nezesílí. 
Prý nerad žaludy a nechce med, 
bodláčí ho tlačí v tlamě hned; 
a na tom, co ostatní rádi jedí, 
jen Tygr si prý vůbec nepomedí.

„Je už tak dost veliký,“ řeklo Prasátko. 
„Vlastně ani není tak veliký.“ 
„Ale vypadá.“ 
Tygr se před nimi celý čas proháněl a skákal a každou chvíli se k nim obracel s otázkou: 
„Tudy půjdeme?“ až konečně spatřili dům Klokanice, a už tu byl Kryštůfek Robin. Tygr k němu uháněl. 
„A, tady jsi, Tygře!“ řekl Kryštůfek Robin. „Věděl jsem, že někde budeš.“ 
„Rozhlížel jsem se po Lese,“ řekl Tygr důležitě. „Našel jsem Púa a Prasátko a Ijáčka, ale nenašel jsem snídani.“ 
Pú a Prasátko také přišli a objímali se s Kryštůfkem Robinem a vykládali mu, co se stalo. 
„Nevíš snad Ty, co Tygři rádi?“ zeptal se Pú. 
„Kdybych na to hodně myslel, vzpomněl bych si,“ řekl Kryštůfek Robin, „ale myslel jsem, že Tygr to ví.“ 
„Už vím,“ řekl Tygr. „Všechno na světě až na med, žaludy a ..... jak se to horké jmenovalo?“ 
„Bodláčí.“ 
„Ano, to.“ 
„Tak Klokanice Ti dá něco k snídani.“ 
Šli tedy dovnitř ke Klokanici, a když řekl Klokánek jednou „Nazdar, Pú„a „Nazdar, Prasátko„a dvakrát „Nazdar, Tygře„, protože to ještě nikdy neříkal a znělo to tak divně, řekli Klokanici, co chtějí, a Klokanice řekla vlídně: 
„Podívej se, milý Tygře, do spížky, co bys rád.“ Věděla totiž, že i když je Tygr veliký, je třeba zacházet s ním zrovna tak vlídně jako s Klokánkem. 
„Mám se taky podívat?“ řekl Pú, měl dojem, že jde už na jedenáctou. A našel malou plechovku s kondenzovaným mlékcm a cosi mu říkalo, že to Tygři neradi, vzal si ji tedy stranou do koutku, aby ho nikdo nevyrušoval. Ale čím dále strkal Tygr nos do toho a pracky do onoho, tím více nalézal věcí, které Tygři neradi. A když prohledal všechno ve spížce a nic pro sebe nenašel, řekl Klokanici: 
„Tak co teď?“ 
Ale Klokanice a Kryštůfek Robin a Prasátko stáli všichni kolem Klokánka a dívali se, jak dostává sladový výtažek. Klokánek říkal: 
„Musí to být?“ a Klokanice říkala: 
„Klokánečku, vzpomeň si, co jsi mi slíbil.“ 
„Co je to?“ zašeptal Tygr Prasátku. 
„Medicína pro zesílení,“ řeklo Prasátko. „Hrozně nerad ji užívá.“ 
Tygr přistoupil blíž, naklonil se přes opěradlo Klokánkovy židle a najednou vyplázl jazyk, pak nabral dech a Klokanice jen poskočila leknutím a řekla: 
„Jeje!“ a zmocnila se zase lžíce, právě když mizela v Tygrově tlamě, a šťastně ji vytáhla. Ale sladový výtažek byl pryč. 
„Ale Tygříku!“ řekla Klokanice. 
„On mi snědl medicínu, on mi snědl medicínu, on mi snědl medicínu!“ prozpěvoval Klokánek blaženě a radoval se nad tím žertíkem.
Tygr pohlédl ke stropu, přivřel oči a olizoval si tlamu kolem dokola, zda tam snad trochu nezůstalo, a tvář mu zazářila spokojeným úsměvem, když říkal: 
„Tak tohle Tygři rádi!“ 
Tak také pochopíme, proč od té doby stále bydlil u Klokanice a jedl sladový výtažek k snídani, k obědu i k večeři. A občas, když se Klokanici zdálo, že potřebuje něco pro posilnění, dostával po jídle lžíci nebo dvě Klokánkovy snídaně jako medicínu. 
„Ale já myslím,“ řeklo Prasátko Púovi, „že už zesílil až dost.“