Medvídek Pú: 14. Ukáže se, že Tygři nelezou po stromech

Jednoho dne, když tak přemýšlel, napadlo Púovi, že půjde navštívit Ijáčka, protože ho už od včerejška neviděl. A jak si vykračoval podrostem a prozpěvoval, vzpomněl si najednou, že už od předvčírka neviděl Sovu, a napadlo mu, že nakoukne cestou do Stokorcového lesa a podívá se, jestli je Sova doma. 
Zpíval si tedy dál, až přišel k místu, kde leží kameny přes potok, a když vstoupil na třetí kámen, napadlo mu, jak se asi má Klokanice, Klokánek a Tygr, protože všichni bydlili spolu v jiné části Lesa. A pomyslel si: 
„Už jsem Klokánka dávno neviděl, a jestli ho neuvidím dnes, bude to zas ještě déle.“ Usedl tedy na kámen uprostřed potoka a zpíval další sloku své písničky a přitom přemítal, co má dělat. Druhá sloka písničky zněla:

Klokánka bych navštívil dnes velmi rád. 
Medvídek je šťasten, jen když nemá hlad. 
Zajdu já si na besedu, 
až se najím hodně medu 
(a já se najím hodně medu) ..... nic naplat.

Slunce tak rozkošně hřálo a kámen, jak dlouho ležel na slunci, byl tak teplý, že se Pú málem rozhodl hovět si celé dopoledne uprostřed potoka, když tu si vzpomněl na svého přítele Králíčka. 
„Vida, Králíček,“ řekl si Pú. „S Králíčkem si rád popovídám. Mluví docela rozumně. Neužívá dlouhých cizích slov jako Sova. Užívá krátkých, jasných slov, jako například ,Co oběd?' a ,Posluž si, Pú'. Tak se mi zdá, že bych měl navštívit Králíčka.“ A to mu vnuklo další sloku: 
S Králíčkem je znamenitá zábava, 
zvlášť když se tu něco k snědku podává. 
To si člověk zvykne lehce, 
že se mu pak domů nechce 
(a mně se od medu nechce), 
tramtadá. 
Když si to zazpíval, vstal ze svého kamene, přešel zpátky přes potok a pustil se ke Králíčkovu domku. Ale nebyl ještě daleko a tu mu napadlo: 
„Jo, ale co když nebude Králíček doma?“ 
„Anebo co když zas zůstanu trčet ve dveřích, až půjdu domů, jako jednou, když neměl dveře dost veliké?“ 
„To vím, že sám netloustnu, ale jeho dveře se možná zužují.“ 
„Nebylo by tedy lépe, kdybych ..... 
„A přitom, když si tohle všechno říkal, šel stále víc na západ, aniž o tom věděl ..... , až se najednou octl před vlastními dveřmi. 
A bylo jedenáct hodin. A byl čas sníst něco menšího ..... 
Za půl hodiny pak provedl, co měl vlastně hned od počátku v úmyslu, totiž ubíral se k Prasátkovu domku. A cestou si utíral ústa hřbetem pracky a zpíval si trochu kostrbatou písničku: 
Prasátko bych navštívil dnes velmi rád. 
Kdybych já je nenavštívil, 
nebyl bych rád. 
Nic si z toho nedělám, 
když Sovu a Ijácka neuhlídám, (ani ty ostatní), a já Sovu a Ijáčka neuhlídám, (ani ty ostatní), ani Kryštůfka Robina. 
Když se ta písnička napíše, nevypadá moc hezky, ale když si ji Pú zpíval za slunného rána asi v půl dvanácté, vypadala jako jedna z nejlepších, jaké kdy zpíval. A tak si ji zpíval znovu a znovu. 
Prasátko právě pilně kopalo malou díru před svým domkem. 
„Nazdar, Prasátko!“ řekl Pú. 
„Nazdar, Pú,“ řeklo Prasátko a leknutím poskočilo. „Já vědělo, že jsi to Ty.“ 
„Já taky,“ řekl Pú. „Co děláš?“ 
„Ale zasazuju žalud, aby mi z něho vyrostl dub, abych pak mělo hodně žaludů zrovna před domem a nemuselo pro ně chodit na míle cesty, víš, Pú?“ 
„A co když Ti nevyroste?“ řekl Pú. 
„Vyroste, protože Kryštůfek Robin říká, že vyroste, tak proto ho sázím.“ 
„Tak,“ řekl Pú, „a co kdybych si zasadil před domem plástev medu, vyrostl by mi z ní úl?“ Prasátko to nevědělo jistě. 
„Nebo aspoň kousek plástve,“ řekl Pú, „aby nepřišlo moc nazmar. Ale to bych pak měl jen kus úlu a třeba zrovna ten špatný kus, kde včely jen bzučí a neukládají med. To je hloupé.“ 
Prasátko souhlasilo, to že by bylo nepříjemné. „A mimoto, Pú, je velmi těžké sázet, když nevíš, jak se to dělá,“ řeklo Prasátko a vložilo žalud do jamky, kterou vykopalo, přikrylo ji hlínou a skákalo na ní. 
„Vždyť já to vím,“ řekl Pú, „protože Kryštůfek Robin mi dal řešetová semínka a já jsem si je zasázel, a teď budu mít před vchodem samá řešeta.“ 
„Mně se zdá, že se jim říká řeřichy,“ řeklo Prasátko plaše a stále přitom skákalo. 
„Ne,“ řekl Pú. „Těmhle ne. Těmhle se říká řešeta.“ 
Když přestalo Prasátko skákat, otřelo si pracky o bříško a řeklo: 
„A co teď budeme dělat?“ a Pú řekl: 
„Pojďme navštívit Klokanici, Klokánka a Tygra,“ a Prasátko řeklo: 
„A ..... ano. P ..... pojďme„, protože se ještě trochu bálo Tygra, pořád moc skákal a zdravil tak, že jsi z toho měl plné uši písku, i když mu Klokanice řekla: 
„Opatrně, Tygříčku,“ a pomohla Ti zase na nohy. 
Tak se vydali na cestu ke Klokanici. 
Onoho rána dostala Klokanice v záchvatu mateřskosti chuť všecko počítat ..... Klokánkovy živůtky, a kolik kousků mýdla jí zbývá, a dvě čistá místa na Tygrově bryndáčku; poslala tedy Klokánka s Tygrem na celé dopoledne do Lesa, aby doma nic neprovedli, a dala jim s sebou balíček řeřichových chlebíčků. 
Cestou vyprávěl Tygr Klokánkovi (chtěl to vědět), co všechno Tygři dovedou. 
„Dovedou lítat?“ zeptal se Klokánek. 
„Ano ..... ,“ řekl Tygr, „moc dobře lítají, to ano. Ohromně lítají.“ 
„Jé!“ řekl Klokánek. „Tak dobře jako Sova?“ 
„Ano,“ řekl Tygr. „Jenže se jim nechce.“ 
„Proč se jim nechce?“ 
„No, zkrátka se jim nechce.“ 
Klokánek to nechápal, protože si myslel, jak by bylo hezké umět lítat, ale Tygr řekl, že je těžké vysvětlovat to někomu, kdo sám není Tygr. 
„A dovedou skákat tak daleko jako Klokanice?“ 
„Ano,“ řekl Tygr. „Když chtějí.“ 
„Já strašně rád skáču,“ řekl Klokánek. „Zkusme to, kdo dál skočí, Ty nebo já.“ 
„Já,“ řekl Tygr. „Ale nesmíme se teď zastavovat, nebo přijdeme pozdě.“ 
„Kam přijdeme pozdě?“ 
„Kam chceme přijít včas,“ řekl Tygr a pospíchal dál. 
Za chvilku přišli k Šesti borovicím. 
„Já umím plavat,“ řekl Klokánek. „Spadl jsem do řeky a plaval jsem. Umějí Tygři taky plavat?“ 
„To se ví. Tygři umějí všechno.“ 
„Dovedou lézt po stromě lip než Pú?“ zeptal se Klokánek a zastavil se pod nejvyšší borovicí a hleděl vzhůru. 
„Lézt po stromech, to dovedou ze všeho nejlíp,“ řekl Tygr. „Mnohem lip než Pú.“ 
„Uměli by vylézt na tenhle?“ 
„Na takové stromy lezou pořád,“ řekl Tygr. „Nahoru dolů celé dni.“ 
„Vážně, Tygře?“ 
„Ukážu Ti to,“ řekl Tygr statečně, „a můžeš si mi sednout na záda a dívat se.“ A najednou z toho všeho, co prý Tygři dovedou, si byl jist jedině šplháním. 
„Jé, Tygře ..... jé, Tygře ..... jé, Tygře!“ ječel Klokánek rozjíveně. 
Seděl Tygrovi na zádech a lezli vzhůru. 
Prvních deset stop si Tygr šťastně říkal: 
„Už lezeme!“ 
Dalších deset stop si říkal: 
„Vždyť jsem to říkal, že Tygři umějí lézt po stromech.“ 
A dalších deset stop si říkal: 
„Nemysli si, že je to lehké.“ 
A dalších deset stop si říkal: 
„Zbývá ještě slézt. Dolů.“ 
A pak řekl: 
„To bude nesnadné ..... “ 
„Ledaže bychom spadli ..... “ 
„Což by bylo ..... “ 
„SNADNÉ.“ 
A při slově "snadné" se větev, na které stál, náhle zlomila a jen taktak se mu podařilo zachytit se hořejší větve, když užuž padal ..... A pak k ní pomalu přitáhl bradu ..... a pak jednu zadní pracku ..... a potom druhou ..... až konečně se na ni posadil a rychle oddychoval a říkal, proč nešel raději plavat. 
Klokánek slezl a posadil se vedle něho. 
„Jé, Tygře,“ řekl rozjařeně, „už jsme nahoře?“ 
„Ne,“ řekl Tygr. 
„Polezeme až nahoru?“ 
„Ne,“ řekl Tygr. 
„Ach!“ řekl Klokánek trochu smutně. A pak zas dodal spokojeně: 
„To bylo moc hezké, teď nakonec, jak jsi dělal, jako bychom měli spadnout až na zem, a zatím jsme nespadli. Uděláš to ještě jednou?“ 
„Ne,“ řekl Tygr. 
Klokánek byl chvíli zticha a pak řekl: 
„Sníme si chlebíčky, Tygře?“ a Tygr řekl: 
„Ano, kde jsou?“ a Klokánek řekl: 
„Dole pod stromem.“ A Tygr řekl: 
„Myslím, že bychom je teď ještě neměli jíst.“ 
A tak je nejedli. 
Po nějaké chvíli přišel Pú s Prasátkem. Pú vykládal Prasátku zpěvavě, že to nevadí, že neztloustne a že opravdu myslí, že neztloustne, ať dělá co dělá. A Prasátko přemítalo, jak dlouho to asi potrvá, než mu vzklíčí přede dveřmi žalud. 
„Podívej se, Pú,“ řeklo najednou Prasátko, „tamhle na té borovici něco je.“ 
„Něco tam je!“ řekl Pú a zvědavě hleděl vzhůru. „Je tam nějaké zvíře.“ 
„Je to nějaké dravé zvíře?“ zeptalo se a hledělo na opačnou stranu. Pú přikývl. 
Pú přikývl. 
„Je to Jagulár,“ řekl. 
„Co dělají Jaguláři?“ zeptalo se Prasátko a doufalo, že nedělají nic. 
„Skrývají se ve větvích a skočí na Tě, když jdeš pod nimi,“ řekl Pú. „Kryštůfek Robin mi to říkal.“ 
„Snad abychom radši nechodili pod něj, Pú, aby neskočil a neublížil si.“ 
„Jagulár si nikdy neublíží,“ řekl Pú a po chvíli dodal, „umí moc dobře skákat.“ 
Prasátko však bylo pořád toho mínění, že není dobře být pod někým, kdo umí moc dobře skákat, a právě se chtělo rychle vrátit pro něco, co zapomnělo, když na ně Jagulár zavolal. 
„Pomoc! Pomoc!“ volal. 
„Tohle Jaguláři vždycky dělají,“ řekl Pú s velkým zápalem. „Volají: ,Pomoc! Pomoc,' a pak, když se podíváš vzhůru, tak na Tebe skočí.“ 
„Však já se dívám dolů,“ zvolalo Prasátko hlasitě, aby se snad Jagulár nespletl. 
Vedle Jagulára něco velmi rozčileně zapištělo: 
„Pú a Prasátko! Pú a Prasátko!“ 
Najednou Prasátko pocítilo, že je vlastně mnohem krásněji, než se mu dosud zdálo. Tak teplo a slunečno. 
„Pú!“ zvolalo. „Myslím, že je to Tygr a Klokánek!“ 
„Jsou to oni!“ řekl Pú. „Myslel jsem, že je to Jagulár a ještě jeden Jagulár.“ 
„Nazdar, Klokánku!“ zvolalo Prasátko. „Co děláš?“ 
„Nemůžeme dolů, nemůžeme dolů!“ zvolal Klokánek. „To je švanda! Ze je to švanda, Pú? Tygr a já bydlíme na stromě jako Sova a zůstaneme tady až na věky věků. Vidím odtud Prasátkův domek. Prasátko, vidím odtud Tvůj domek. To jsme vysoko! Je Sovin dům taky tak vysoko?“ 
„Jak ses tam dostal, Klokánku?“ zeptalo se Prasátko. 
„Tygrovi na zádech! A Tygrové neumějí lézt dolů, protože jim při tom překáží ocas, jen nahoru, a Tygr na to zapomněl, když jsme se pustili do šplhání, a teprve teď si vzpomněl. A tak tady už navždycky musíme zůstat ..... ledaže bychom vylezli výše. Co jsi říkal, Tygře? Aha, Tygr povídá, že kdybychom vylezli výše, neviděli bychom už tak dobře Prasátkův dům, zůstaneme tedy zde.“ 
„Prasátko,“ řekl Pú vážně, když to všechno slyšel, „co uděláme?“ A pustil se do Tygrových chlebíčků. 
„Nemohou z místa?“ zeptalo se Prasátko. Pú přikývl. 
„Nemohl by ses k nim vyšplhat?“ 
„To bych mohl, Prasátko, a mohl bych Klokánka snést na zádech, ale Tygra bych snést nemohl. Musíme tedy vymyslet něco jiného.“ A všecek zabrán do přemýšlení, pustil se do Klokánkových chlebíčků. 
Zda by si byl něco vymyslel, než by byl snědl poslední chlebíček, to nemohu říct, ale když došel k předposlednímu, zapraskalo chrastí a objevil se Kryštůfek Robin a Ijáček, kteří tudy šli na procházku. 
„Nedivil bych se, kdyby zítra pořádně fučelo,“ povídá Ijáček. „Jistě bude vichřice a boží dopuštění. Ze je dnes hezky, to ještě nic neznamená.“ 
„Tamhle je Pú!“ řekl Kryštůfek Robin, kterému na tom příliš nezáleželo, jak bude zítra, jen když mohl ven. „Nazdar, Pú!“ 
„To je Kryštůfek Robin,“ řeklo Prasátko. „Ten nám poví, co máme dělat.“ 
Pospíchali k němu. 
„Ach Kryštůfku Robině,“ začal Pú. 
„A Ijáčku,“ řekl Ijáček. 
„Tygr s Klokánkem jsou na borovici a nemohou dolů a ..... .“
„A já jsem zrovna povídal, kdyby tak Kryštůfek Robin ..... .“
„A Ijáček ..... .“
„Kdybys tu jen byl, pak bychom už přišli na to, co dělat.“ 
Kryštůfek Robin pohlédl vzhůru na Tygra a Klokánka a pokoušel se něco vymyslit. 
„Já jsem myslelo,“ řeklo Prasátko vážně, „že kdyby se Ijáček postavil dole pod strom a Pú se postavil Ijáčkovi na záda a já Púovi na ramena ..... .“
„Jo, a až by Ijáčkovi rupla záda, to bychom se nasmáli! Cha, cha! Nevinný žertík,“ řekl Ijáček, „ale není nám moc platný.“ 
„No,“ řeklo Prasátko skromně, „já myslelo ..... .“
„Mohla by Ti z toho rupnout záda, Ijáčku?“ zeptal se Pú udiveně. 
„To je na tom právě napínavé, Pú, že člověk neví, až když je po všem.“ 
Pú řekl: 
„Ach!“ a všichni se zase zamysleli. 
„Už to mám!“ zvolal najednou Kryštůfek Robin. 
„Teď poslouchej, Prasátko,“ řekl Ijáček, „abys vědělo, co chceme podniknout.“ 
„Svléknu si kabátek a každý podrží jeden cíp, a Klokánek s Tygrem skočí do něho. Bude to měkké a pružné a neuhodí se.“ 
„Pomoci Tygrovi dolů,“ řekl Ijáček, „a aby si nikdo neublížil. Ty dvě věci si zapamatuj a bude dobře.“ 
Ale Prasátko neposlouchalo, docela je zaujala představa, že zase uvidí Kryštůfkovy červené šle. Vidělo je dosud jen jedinkrát, když ještě bylo maličké, a tak je to rozrušilo, že muselo pak jít spát o půl hodiny dřív než obyčejně: a od té doby by jen bylo rádo vědělo, jestli jsou opravdu tak červené a šlovité, jak se mu tenkrát zdálo. A tak když Kryštůfek Robin svlékl kabátek a opravdu takové byly, zase Ijáčkovi všecko odpustilo, popadlo kabátek vedle něho a mile se na něho usmívalo. A Ijáček mu zašeptal: 
„Neříkám, že teď už se nemůže stát nehoda, to ne. Nehody jsou zatrápená věc. Nikdy Tě žádná nepotká a najednou jsi v tom.“ 
Když Klokánek pochopil, co má dělat, byl radostí všecek bez sebe a křičel: 
„Tygře, Tygře, budeme skákat! Podívej se, jak skočím, Tygře! Jako když letím, tak skočím!“ A skočil rovnou doprostřed kabátku. A skočil tak prudce, že vyletěl zas vzhůru skoro do stejné výše a skákal a křičel: 
„Jé!“ hezky dlouho a pak najednou přestal a řekl: 
„Jé, to je hezké!“ Potom ho sundali na zem. 
„Pojď, Tygře,“ zvolal. „Je to lehké.“ 
Ale Tygr se držel větve a říkal si: 
„Pro takové skokany, jako jsou Klokani, to snad je dobré, ale ne pro ty, co jen plavou, jako Tygři.“ A představoval si, jak pluje naznak po řece nebo jak plave z jednoho ostrůvku na druhý, a cítil, to že je ten pravý život pro Tygra. 
„Jen pojď,“ volal Kryštůfek Robin. „Nic se Ti nestane.“ 
„Počkej chvilku,“ řekl Tygr rozechvěně. „Mám v oku kousek kůry.“ A pomalu se šinul po větvi. 
„Pojď, je to snadné!“ kvičel Klokánek. A najednou Tygr cítil, jak je to snadné.
„Ouvej!“ křičel, když letěl strom kolem něho. 
„Pozor!“ volal Kryštůfek Robin na ostatní. Ozvala se rána, něco se roztrhlo a všichni se octli na hromadě na zemi. 
Nejdříve se sebrali Kryštůfek Robin a Pú a Prasátko, pak sebrali Tygra a až docela vespod byl Ijáček. 
„Ach Ijáčku!“ volal Kryštůfek Robin. „Neublížil sis?“ A úzkostlivě ho celého ohmatával, oprášil ho a pomohl mu zase na nohy. 
Ijáček dlouho nic neříkal. Pak se zeptal: 
„Je tu Tygr?“ 
Tygr tu byl a už mu bylo zase do skoku. 
„Ano,“ řekl Kryštůfek Robin. „Tygr je tu.“ 
„Tak mu za mne poděkuj,“ řekl Ijáček.