Medvídek Pú: 16. Pú vynajde novou hru a Ijáček se přidá

Než dospěl potok až na okraj Lesa, zmohutněl, takže už z něho byla skoro řeka, a když tak zmohutněl, už neběžel, neskákal a nebublal, jako když byl menší, ale plynul pomaleji. Věděl už, kam spěje, a říkal si: 
„Není naspěch. Však se tam jednou dostanu.“ Ale všechny potůčky nahoře v Lese se klikatily sem tam, pospíchaly, aby se toho hodně dozvěděly, než bude pozdě. 
Zvenčí vedla do Lesa široká cesta, skoro jako silnice, ale než vběhla do Lesa, musela překročit tuto říčku. Tam, kde ji přetínala, byl dřevěný most, skoro tak široký jako cesta, s dřevěným zábradlím po obou stranách. Kryštůfek Robin dosáhl právě bradou na okraj zábradlí, ale zábavnější bylo vystoupit na spodní příčku, takže se mohl naklonit a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. Když Pú chtěl, dosáhl bradou na spodní příčku, ale lepší bylo podstrčit hlavu pod ni a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. A Prasátko a Klokánek se mohli dívat na řeku jenom takhle, protože byli tak malí, že nedosáhli ani na spodní příčku. A tak leželi na zemi a hleděli na řeku ..... a řeka plynula velmi zvolna, beze spěchu. 
Jednoho dne, když šel Pú k tomuto mostu, skládal písničku o borových šiškách, protože jich tu všude plno leželo a jemu bylo do zpěvu. Zdvihl tedy jednu šišku a řekl si: 
„Tohle je velmi hezká šiška a něco by se s ní mělo rýmovat.“ Ale nemohl na nic připadnout. A pak mu najednou napadlo: 
V lese borovém 
leží samé šišky. 
Je jich plná zem, 
jak padají z výšky. 
„Ten poslední verš je zbytečný, protože do výšky by šišky stejně nepadaly,“ řekl si Pú. 
Právě došel na most; a protože nekoukal na cestu, zakopl o něco a šiška mu vyskočila z pracky do řeky. 
„To je k zlosti,“ řekl Pú, když plula pomalu pod most, a šel si pro jinou šišku, aby mu nechyběla do rýmu. Ale pak mu napadlo, že se radši jen bude dívat na řeku, protože bylo tak poklidno, a tak si lehl a díval se, jak pod ním pomalu plyne ..... a najednou tam plula taky jeho šiška. 
„To je divné,“ řekl Pú. „Upustil jsem ji na druhé straně,“ řekl Pú, „a vyplula na téhle straně! Rád bych věděl, jestli to půjde ještě jednou?“ A odběhl si pro šišky. 
Zase to šlo. A ještě. Upustil dvě šišky najednou a nahnul se přes most, aby viděl, která vypluje dřív; a jedna plula napřed; ale protože byly stejné, nevěděl, jestli je to ta, které přál, aby vyhrála, či ta druhá. Příště tedy hodil jednu velikou a jednu malou, a velká vyplula první, jak si to taky předem řekl, a malá za ní, což si taky předem řekl, takže vyhrál dvakrát ..... A než šel k svačině, vyhrál třiašedesátkrát a prohrál osmadvacetkrát, což znamenalo, že celkem ..... že měl vyhráno ..... no, odečtěte osmadvacet od třiašedesáti a máte to. Ale ne naopak! 
A tak vznikla hra zvaná Medvědí proutky, kterou Pú vynašel a hrával se svými přáteli na pokraji Lesa. Hráli ji s proutky a ne s šiškami, protože proutky se daly snáze rozlišit. 
Jednou spolu hráli Pú a Prasátko a Králíček a Klokánek Medvědí proutky. Vhodili vždycky proutky do vody, když Králíček řekl: 
„Teď!“, a pak utíkali na druhou stranu mostu a nakláněli se přes okraj, aby viděli, čí proutek vypluje nejdřív. Ale trvalo to dlouho, než připluly, řeka byla toho dne líná, jako by jí na tom ani nezáleželo, jestli se vůbec někam dostane. 
„Už vidím svůj!“ zvolal Klokánek. „Ne, nevidím, je to něco jiného. Vidíš svůj, Prasátko? Myslel jsem, že vidím svůj, ale neviděl jsem. Tady je. Ne, to není on. Vidíš svůj, Pú?“ 
„Ne,“ řekl Pú. 
„Můj se asi zachytil,“ řekl Klokánek. „Králíčku, můj proutek se zachytil. Zachytil se Tvůj taky, Prasátko?“ 
„Trvá to vždycky déle, než si myslíš,“ řekl Králíček. 
„Jak dlouho Ty myslíš, že jim to potrvá?“ zeptal se Klokánek. 
„Už vidím Tvůj, Prasátko,“ řekl najednou Pú. 
„Můj je takový šedavý,“ řeklo Prasátko a netroufalo si nahnout se víc, aby nespadlo do vody. 
„Ano, takový vidím. Pluje ke mně.“ 
Králíček se nahnul víc než jindy, aby spatřil svůj, a Klokánek se vrtěl sem tam a volal: 
„Poplav, proutku! Proutku, proutku, proutku!“ a Prasátko bylo rozjařené, že jen jeho proutek je vidět, což znamenalo, že vyhrává. 
„Už pluje!“ řekl Pú. 
„Víš to jistě, že je to můj?“ pištělo Prasátko rozčileně. „Ano, protože je šedý. Velký šedý. Tady je! Hodně ..... veliký ..... šedý. Ale ne, není to on, to je Ijáček.“ 
„Ijáčku!“ volali všichni. 
Velmi klidně, velmi důstojně, s nohama ve vzduchu vyplul Ijáček zpod mostu. 
„To je Ijáček!“ křičel Klokánek hrozně rozrušen. 
„Opravdu?“ řekl Ijáček. Zachytil ho malý vír a třikrát jím otočil dokola. „To bych se divil.“ 
„To jsem nevěděl, že taky hraješ,“ řekl Klokánek. „Nehraju,“ řekl Ijáček. „Ijáčku, co tam děláš?“ řekl Králíček. 
„Dám Ti třikrát hádat, Králíčku. Kopám tady jámu v zemi? Neuhodl. Skáču si na doubku z větve na větev? Neuhodl. Cekám, až mi někdo pomůže z vody? Uhodl. Dopřej Králíčkovi času, a vždycky najde správnou odpověď.“ 
„Ale Ijáčku,“ řekl Pú starostlivě, „co můžeme my ..... totiž, jak máme ..... myslíš, že jí my ..... 
„Ano,“ řekl Ijáček. „Jedno z toho bude to pravé. Děkuji Ti, Pú.“ 
„Točí se kolem dokolečka,“ řekl Klokánek u vytržení. 
„A proč ne!“ řekl Ijáček chladně. 
„Já umím taky plavat,“ řekl Klokánek pyšně. 
„Ale ne dokolečka,“ řekl Ijáček. „To je mnohem těžší. Neměl jsem vůbec v úmyslu jít se dnes koupat,“ mluvil dále a přitom se pomalu točil. „Ale když už jsem jednou ve vodě a rozhodnu se, že se procvičím ve vířivém pohybu zprava doleva nebo,“ dodal, zachycen jiným vírem, „zleva doprava, jak mi právě napadlo, je to jen moje věc a nikomu po tom nic není.“ 
Chvíli bylo ticho a všichni přemýšleli. 
„Mám nápad,“ řekl konečně Pú, „ale není asi moc dobrý.“ 
„To asi není,“ řekl Ijáček. 
„Jen dál, Pú,“ řekl Králíček. „Pověz nám ho.“ 
„To je tak, kdybychom všichni házeli kameny do řeky po straně Ijáčkově, udělaly by se vlny a ty by ho odplavily na druhou stranu.“ 
„To je moc dobrý nápad,“ řekl Králíček a Pú se zatvářil spokojeně. 
„Velice,“ řekl Ijáček. „Až se budu chtít dát odplavit, dám Ti vědět, Pú.“ 
„A co kdybychom ho omylem trefili?“ řeklo Prasátko. 
„Nebo co kdybychom ho omylem netrefili,“ řekl Ijáček. „Promyslete všecky možnosti, než se začnete bavit.“ 
Ale Pú našel největší kámen, jaký jen mohl unést, a nakláněl se s ním v prackách přes zábradlí. 
„Já ho nehodím, Ijáčku, jenom ho pustím,“ vysvětloval Pú. „To Tě nemohu minout ..... totiž trefit. Mohl by ses na chvilku přestat točit, protože mě to mate?“ 
„Ne,“ řekl Ijáček. „Mně se to líbí.“ 
Králíček viděl, že je čas, aby se ujal velení. 
„Tak, Pú,“ řekl, „až řeknu ,Ted'!', tak ho pusť. Ijáčku, až řeknu ,Ted'!', Pú upustí kámen.“ 
„Děkuju Ti mockrát, Králíčku, ale myslím, že to poznám.“ 
„Jsi připraven, Pú? Prasátko, udělej Púovi víc místa. Ustup trochu, Klokánku. Jsi připraven?“ 
„Ne,“ řekl Ijáček. 
„Teď!“ řekl Králíček. 
Pú upustil kámen. Silně to šplíchlo a Ijáček zmizel. 
Byl to okamžik plný úzkosti pro diváky na mostě. Hleděli a hleděli ..... a ani pohled na Prasátkův proutek, který se objevil kousek před Králíčkovým, je nepotěšil tak, jak se dalo očekávat. A pak právě ve chvíli, kdy si Pú začínal myslit, že asi vybral nesprávný kámen, nebo nesprávnou řeku nebo nesprávný den pro svůj nápad, objevilo se něco šedého u břehu ..... a pomalu to rostlo a rostlo ..... a konečně to byl Ijáček a lezl z vody. 
S křikem utíkali z mostu a strkali ho a tahali; a brzy zase stál mezi nimi na suché zemi. 
„Ach Ijáčku, Ty jsi ale mokrý,“ řeklo Prasátko a sáhlo na něho. 
Ijáček se otřásl a požádal, aby někdo Prasátku vysvětlil, co se stává, když je někdo dlouho ve vodě. 
„Výborně, Pú,“ řekl Králíček blahosklonně. „To jsme měli dobrý nápad.“ 
„Jaký?“ zeptal se Ijáček. 
„Takhle Tě odplavit ke břehu.“ 
„Mě odplavit?“ řekl Ijáček překvapen. „Odplavit mě? Snad si nemyslíš, že jsem byl odplaven! Potopil jsem se. Pú na mne pustil velký kámen, a tak aby mě příliš neuhodil do prsou, jsem se potopil a plaval ke břehu.“ 
„To není pravda,“ šeptalo Prasátko Púovi, aby ho potěšilo. 
„Vždyť jsem to tak nemyslel,“ řekl Pú stísněně. 
„To je mu podobné,“ řeklo Prasátko. „Mně se zdá Tvůj nápad moc dobrý.“ 
Púovi bylo hned zas veseleji. Takový Medvěd s malým rozoumkem mívá totiž všelijaké nápady a někdy dostane nějaký nápad a ten se mu v duchu zdá velmi nápaditý, ale když vyjde na světlo boží a před jiné lidi, je hned docela jiný. Ostatně Ijáček byl ve vodě a už není, a tak se mu nestalo nic zlého. 
„Jakpak jsi tam spadl, Ijáčku?“ zeptal se Králíček, když ho osušoval Prasátkovým kapesníkem. 
„Vždyť jsem tam nespadl,“ řekl Ijáček. 
„Ale jak ..... “
„Někdo na mne SKOČIL,“ řekl Ijáček. 
„Jé,“ křičel Klokánek rozjíveně, „to do Tebe někdo strčil?“ 
„Někdo na mne SKOČIL. Přemýšlel jsem zrovna na břehu řeky ..... přemýšlel, víte-li, co to je ..... , když vtom na mne někdo prudce SKOČIL.“ 
„Ale Ijáčku!“ řekli všichni. 
„Víš to jistě, že jsi nesklouzl?“ řekl Králíček bodře. 
„To se ví, že jsem sklouzl. Když stojíš na kluzkém břehu řeky a někdo na Tebe zezadu SKOČÍ, sklouzneš. Co jsi myslel, že jsem udělal?“ 
„Ale kdo to udělal?“ zeptal se Klokánek. 
Ijáček neodpověděl. 
„Řeklo bych, že to byl Tygr,“ řeklo Prasátko stísněně. 
„Ale Ijáčku,“ řekl Pú, „byl to žert, nebo jen náhoda?“ 
„Totiž, Neměl jsem se kdy zeptat, Pú. Ani když jsem byl až na dně řeky, neptal jsem se v duchu: Je to dobrácký žertík, anebo pouhá náhoda? Jen jsem plaval k hladině a říkal si: ,Je tu mokro.' Snad mi rozumíte.“ 
„A kde byl Tygr?“ zeptal se Králíček. 
Než mohl Ijáček odpovědět, ozval se za ním lomoz a křovím se přihnal sám Tygr. 
„Nazdárek vespolek,“ řekl Tygr zvesela. 
„Nazdar, Tygře,“ řekl Klokánek. 
Králíček se najednou tvářil velmi důležitě. 
„Tygře,“ řekl vážně, „copak se to zrovna teď stalo?“ 
„Jak to, zrovna teď?“ řekl Tygr trochu rozpačitě. 
„Když jsi strčil Ijáčka do řeky.“ 
„Nestrčil jsem ho.“ 
„Strčil jsi mě,“ řekl Ijáček příkře. 
„Opravdu jsem ho nestrčil. Náhodou jsem kýchl, zrovna když jsem byl za Ijáčkem, a udělal jsem: ,Grrr ..... hap ..... číííííííí! 
„Ale, ale,“ řekl Králíček a pomáhal Prasátku na nohy a oprašoval je. „Už je dobře, Prasátko?“ 
„Nebylo jsem na to připravené,“ řeklo Prasátko rozechvěně. 
„Tomuhle já říkám strčit,“ řekl Ijáček. „Zčistajasna člověka přepadnout. To je nepříjemný zvyk. Nic proti tomu nemán\, že je Tygr v Lese,“ mluvil dále, „protože je to velký Les a má v něm místa na skákání až dost. Ale nevím, proč by musel chodit skákat zrovna do mého koutku. Vždyť to mé zákoutí není nijak zvlášť krásné. Ovšem pro lidi, kteří mají rádi něco studeného, vlhkého, šeredného, pro ty to má něco do sebe, ale jinak je to zákoutí jako každé jiné, a když už se někomu chce skákat ..... .“
„Vždyť jsem neskočil, jen jsem kýchl,“ řekl Tygr nazlobeně. 
„Skočil nebo kýchl, když se člověk octne na dně řeky, je mu to docela jedno.“ 
„Inu,“ řekl Králíček, „pokud já mohu říct ..... á, tady je Kryštůfek Robin, ať to řekne on.“ 
Kryštůfek Robin přicházel od Lesa k mostu a bylo mu tak slunno a lehko, jako by vůbec nezáleželo na tom, kolik je dvakrát devatenáct, jakože na tom v takový den také nezáleží, a napadlo mu, kdyby se postavil až na nejnižší příčku na mostě a naklonil se a díval, jak řeka pod ním pomalu plyne, pochopil by najednou všechno, co dosud nechápe, a mohl by to pak říct Púovi, který o lecčems nemá jistotu. Ale když se octl u mostu a spatřil všechna zvířátka pohromadě, hned věděl, že k tomu se toto odpůldne nehodí, že je to odpůldne, kdy se člověku chce něco dělat. 
„Je to takhle, Kryštůfku Robině,“ spustil Králíček. „Tygr ..... .“
„Já ne,“ řekl Tygr. 
„Ale rozhodně jsem tam byl,“ řekl Ijáček. 
„Ale já myslím, že on nerad,“ řekl Pú. 
„Když on je už takový skákavý,“ řeklo Prasátko, „a nemůže za to. 
„Zkus skočit na mne, Tygře,“ řekl Klokánek dychtivě. „Ijáčku, Tygr to zkusí na mně. Prasátko, co myslíš?“ 
„Dobře, dobře,“ řekl Králíček, „ale nemůžeme přece mluvit všichni najednou. Hlavní je, co o tom soudí Kryštůfek Robin.“ 
„Kýchl jsem a to bylo všechno,“ řekl Tygr. 
„Skočil na mne,“ řekl Ijáček. 
„No, trochu jsem na něho vybafl,“ řekl Tygr. 
„Pssst!“ řekl Králíček a vztyčil pracku. „Co o tom všem soudí Kryštůfek Robin. O to nám jde.“ 
„Tak tedy,“ řekl Kryštůfek Robin, ač dobře nevěděl, oč vlastně jde, „já myslím ..... .“
„Copak?“ řekli všichni. 
„Já myslím, že bychom si měli zahrát Medvědí proutky.“ 
A tak si zahráli. A Ijáček, který dosud nikdy nehrál, vyhrál víckrát nežli všichni ostatní; a Klokánek spadl dvakrát do vody, poprvé nešťastnou náhodou a podruhé naschvál, když spatřil od Lesa přicházet Klokanici a věděl, že stejně bude muset jít domů spát. Králíček tedy řekl, že půjde s ním; a Tygr odešel společně s Ijáčkem, protože Ijáček chtěl Tygrovi říct, že v Medvědích proutcích nejspíš vyhraješ, když upustíš proutek tak nějak trhaně; a Kryštůfek Robin a Pú a Prasátko zůstali na mostě sami. 
Dlouho se dívali na řeku pod sebou a nic neříkali a řeka také nic neříkala, jen si za toho letního podvečera klidně a pokojně hověla. 
„Tygr je vlastně docela hodný,“ řeklo Prasátko ospale. 
„To se rozumí,“ řekl Kryštůfek Robin. 
„Všichni jsou vlastně hodní. Aspoň já si to myslím,“ řekl Pú. „Ale nejspíš nemám pravdu,“ dodal. 
„Jakpak bys neměl pravdu,“ řekl Kryštůfek Robin.