Medvídek Pú: 18. Prasátko vykoná velkolepý čin

Na poloviční cestě mezi Púovým a Prasátkovým domkem bylo takové dumavé místečko, kde se někdy Pú s Prasátkem setkávali, když se šli navštívit, a protože bylo teplé a chráněné před větrem, na chvilku se tam vždycky posadili a přemýšleli, co mají dělat, když už se sešli. Jednou když se rozhodli, že nebudou dělat nic, složil o tom Pú říkanku, aby každý věděl, jaké je to místečko. 
To místo na sluníčku patří jen Medvídkovi. Rozjímá o svých plánech a sám si tady hoví. Ne, ne sám, chyba lávky, Prasátko je tu taky. 
Jednou na podzim zrána, když vítr v noci předtím svál všechno listí ze stromů a snažil se odvát i větve, seděli Pú a Prasátko na dumavém místečku a rozjímali. 
„Já bych myslel,“ řekl Pú, „jako že myslím, abychom šli do Púova zátiší k Ijáčkovi, protože mu možná vítr zbořil dům a snad by byl rád, kdybychom mu ho pomohli postavit.“ 
„A já bych myslelo,“ řeklo Prasátko, „jako že myslím, abychom šli navštívit Kryštůfka Robina, jenomže nebude doma, tak nemůžeme.“ 
„Pojďme navštívit všechny,“ řekl Pú. „Protože když člověk chodí hodně dlouho ve větru a pak najednou k někomu přijde a on mu řekne: ,Nazdar, Pú, právě je čas na něco menšího na zub,' a dá Ti to, tomu říkám Družný den.“ 
Prasátko myslelo, že by měli mít nějaký důvod k tomu, aby všechny navštívili, jako třeba Hledání Mrněte, Organizování výpravy, jestli si Pú může něco vymyslit. Pú si vymyslel. 
„půjdeme, protože je čtvrtek,“ řekl, „půjdeme všem přát šťastný a veselý čtvrtek. Pojďme, Prasátko.“ 
Zvedli se; a když se Prasátko zase posadilo, protože nevědělo, že je vítr tak silný, a Pú mu zas pomohl na nohy, dali se na cestu. Nejdříve šli domů k Púovi, a právě když tam došli, byl Pú naštěstí doma a pozval je dál a snědli něco menšího a pak šli dál ke Klokanici, jeden se držel druhého a křičeli na sebe „Ze ano!“ a „Co?“ a „Neslyším!“ Když konečně došli ke Klokanici, byli tak uondáni, že tam zůstali na oběd. Ale potom se jim venku zdálo tak zima, že zamířili co nejrychleji ke Králíčkovi. 
„Přišli jsme Ti popřát šťastný a veselý čtvrtek,“ řekl Pú a několikrát vešel a zase vyšel, aby měl jistotu, že se zase dostane ven.
„Proč, co se má stát ve čtvrtek?“ zeptal se Králíček, a když mu to Pú vysvětlil a Králíček, který se věčně jen zabýval důležitými věcmi, řekl: 
„Myslel jsem, že jste opravdu kvůli něčemu přišli,“ usedli na chvíli ..... a po chvíli šli Pú a Prasátko zase dál. Teď měli vítr v zádech, tak na sebe už nemuseli křičet. 
„Králíček je chytrý,“ řekl Pú zamyšleně. 
„Ano,“ řeklo Prasátko, „Králíček je chytrý.“ 
„A má rozum.“ 
„Ano,“ řeklo Prasátko. „Králíček má rozum.“ 
Pak bylo dlouho ticho. 
„Myslím,“ řekl Pú, „že právě proto nikdy nic nechápe.“ 
Kryštůfek Robin byl tou dobou doma, protože bylo odpoledne, a měl takovou radost z jejich návštěvy, že tam zůstali až skoro do svačiny a měli takovou skorosvačinu, na kterou se zase hned zapomene, a pospíchali do Púova zátiší, aby si odbyli návštěvu u Ijáčka a přišli ještě včas na pořádnou svačinu k Sově. 
„Nazdar, Ijáčku,“ volali vesele. 
„No, no!“ řekl Ijáček. „Snad jste nezabloudili?“ 
„Přišli jsme Tě navštívit,“ řeklo Prasátko. „A podívat se na Tvůj dům. Podívej, Pú, ještě stojí!“ 
„Já vím,“ řekl Ijáček. „Je to zvláštní. Někdo by měl přijít a zbořit ho.“ 
„Mysleli jsme si, jestli ho snad nezboří vítr,“ řekl Pú. 
„Ach tak, proto se tedy nikdo neobtěžoval. Už jsem myslel, že zapomněli.“ 
„Těšilo nás, že jsme Tě viděli, Ijáčku, a teď zase půjdeme navštívit Sovu.“ 
„To je správné. Sova se Vám bude líbit. Letěla tudy před dvěma dny a povšimla si mne. Ne že by byla něco řekla, ale věděla, že jsem to já. Myslel jsem si, že je to od ní hezké. Člověka to těší.“ 
Pú a Prasátko trochu přešlapovali a pak řekli co nejpomaleji: 
„Tak sbohem, Ijáčku,“ ale měli před sebou dlouhou cestu a už by byli rádi vyrazili. 
„Sbohem,“ řekl Ijáček. „Pozor, ať Tě neodfoukne vítr, Prasátko. Bylo by Tě škoda. Lidi by říkali: ,Kam jen ten vítr zanesl Prasátko?' a chtěli by to vědět. Tak sbohem. A děkuju, že jste šli náhodou kolem.“ 
„Sbohem,“ řekli Pú a Prasátko ještě naposled a zamířili k Sově. 
Vítr foukal proti nim a Prasátku vlály uši jako praporky, jak se lopotilo kupředu, a trvalo to celou věčnost, než je dostalo do závětří Stokorcového lesa, kde stály zase zpříma a naslouchaly trochu neklidně, jak v korunách stromů burácí vichřice. 
„Co kdyby se tak skácel strom, Pú, právě když jsme pod ním?“ 
„A co kdyby se neskácel?“ řekl Pú po důkladné úvaze. 
Prasátko se tím uklidnilo a za chvíli vesele klepali a zvonili u Sovy. 
„Nazdar, Sovo,“ řekl Pú. „Doufám, že jsme nepřišli pozdě na ..... totiž, chci říct, jak se máš, Sovo? Přišli jsme se s Prasátkem podívat, jak se máš, protože je čtvrtek.“ 
„Posaď se, Pú, posaď se, Prasátko,“ řekla Sova vlídně. „Udělejte si pohodlí.“ 
Ozval se silný praskot. 
Poděkovali a udělali si pohodlí, pokud to šlo. 
„Protože my jsme pospíchali, víš, Sovo, abychom přišli včas na ..... abychom Tě navštívili, než zase půjdeme.“ 
Sova vážně přikývla. 
„Opravte mě, jestli se mýlím,“ řekla, „ale zdá se mi, že je venku velmi větrno.“ 
„Velice,“ řeklo Prasátko, kterému pomalu tály uši, a přálo si, aby už bylo zase šťastně doma. 
„Myslela jsem si to,“ řekla Sova. „Bylo to právě za takového větrného dne, když můj strýc Robert, jehož obraz vidíte tamhle na stěně napravo od Tebe, Prasátko, když se vracel pozdě odpoledne ..... Co to?“ 
Ozval se silný praskot. 
„Pozor!“ zvolal Pú, „Pozor na hodiny! Z cesty, Prasátko! Prasátko, padám na Tebe.“ 
„Pomoc!“ křičelo Prasátko. 
Ta strana světnice, kde byl Pú, se začala zvedat a jeho židle pomalu klouzala na Prasátkovu židli. Hodiny se pomalu svezly po krbové římse a strhly s sebou vázy, až se všecko rozbilo o podlahu, která teď dělala stěnu. Strýc Robert, který teď tvořil předložku u krbu a stáhl s sebou i ostatek stěny jako koberec, narazil na Prasátkovu židli právě v okamžiku, kdy ji chtělo opustit, a na chvíli bylo opravdu nesnadné rozeznat, kde je sever. Pak se zase ozval silný praskot ..... Sovina světnice prudce zakolísala ..... a bylo ticho. 
V koutě se zavrtěl ubrus ze stolu. Pak se svinul v klubko a kutálel se přes pokoj. Pak vyskočil jednou, dvakrát a vystrčil růžky. Překutálel se ještě jednou přes pokoj a rozvinul se. 
„Pú,“ řeklo Prasátko úzkostlivě. 
„Ano?“ řekla jedna židle. 
„Kde jsi?“ 
„Nevím dobře,“ řekla židle. 
„Jsme ..... jsme u Sovy?“ 
„Myslím, že ano, protože jsme právě měli mít svačinu a neměli jsme ji.“ 
„Ach jé,“ řeklo Prasátko. „A mívala Sova vždycky schránku na dopisy na stropě?“ 
„Je tam?“ 
„Ano, podívej se.“ 
„Nemohu,“ řekl Pú. „Jsem obličejem dolů pod něčím, a to je, Prasátko, moc špatná poloha pro dívání na strop.“ 
„Opravdu tam je, Pú.“ 
„Snad si ji převěsila,“ řekl Pú. „Jen tak pro změnu.“ Za stolem v protějším koutě něco zachrastilo a Sova se zase octla mezi nimi. 
„No, vida, Prasátko,“ řekla Sova a tvářila se velmi nedůtklivě. „Kdepak je Pú?“ 
„Nevím to jistě,“ řekl Pú. 
Sova se obrátila po hlase a zamračila se na kousek Púa, který bylo vidět. 
„Pú,“ řekla Sova přísně, „udělals to ty?“ 
„Ne,“ řekl Pú mírně, „myslím, že ne.“ 
„Tak kdo to udělal?“ 
„Myslím, že vítr,“ řeklo Prasátko. „Myslím, že Ti vítr shodil dům.“ 
„Opravdu? Myslela jsem, že to Pú.“ 
„Když to byl vítr,“ řekla Sova uvažujíc o tom, „nebyla to tedy Púova vina. Nedá se mu nic vytýkat.“ S těmito vlídnými slovy vzlétla podívat se na svůj nový strop. „Prasátko,“ zašeptal Pú silně. Prasátko se k němu shýblo. „Ano, Pú?“ 
„Kdože mi nemá tykat?“ 
„Řekla, že se Ti nedá nic vytýkat.“ 
„Ach tak! Myslel jsem ..... To jo.“ 
„Sovo,“ řeklo Prasátko, „pojď pomoci Púovi.“ 
Sova, která se obdivovala schránce na dopisy, zase slétla. Tahali a strkali spolu křeslo, a za chvíli zpod něho vylezl Pú a zase se mohl rozhlédnout. 
„No,“ řekla Sova, „vypadá to tu hezky!“ 
„Co uděláme, Pú? Napadá Tě něco?“ ptalo se Prasátko. 
„Ano, něco mi právě napadlo,“ řekl Pú. „Je to jen taková hloupost, co mi napadlo. Ale už jsem to zase zapomněl.“ 
Sova si odkašlala ne zrovna tuze lichotivě a řekla, že až si na to Pú zase vzpomene, aby se přihlásil, a teď že by se mohli věnovat otázce, jak se dostat ven. 
„Protože teď nemůžeme vyjít tamtudy, kde bývaly dveře,“ řekla Sova. „Něco na ně padlo.“ 
„Ale jak se tedy jinak vůbec dostaneme odtud?“ zeptalo se Prasátko úzkostlivě. 
„To je právě ta otázka, Prasátko, a chci, aby jí Pú věnoval pozornost.“ 
Pú seděl na podlaze, dříve to byla stěna, a hleděl do stropu, dříve to byla taky stěna, a v ní byly dveře, které byly dříve taky dveřmi, a snažil se tomu věnovat pozornost. 
„Mohla bys vyletět k schránce na dopisy s Prasátkem na zádech?“ 
„Ne,“ řeklo Prasátko rychle. „To nemůže.“ 
Sova vykládala o potřebných dorsálních svalech. Už to kdysi Púovi a Kryštůfkovi Robinovi vysvětlovala a od té doby stále čekala, až se jí k tomu zase naskytne příležitost; je to věc, kterou lze snadno vysvětlovat dvakrát, než někdo pochopí, o čem se vlastně mluví. 
„Protože, víš, Sovo, kdybychom mohli pomoci Prasátku do schránky na dopisy, mohlo by se protáhnout otvorem, kterým se házejí dopisy, slézt po stromě dolů a přivolat nám pomoc.“ 
Prasátko o překot tvrdilo, že poslední dobou ztloustlo a že to naprosto nepůjde, třebaže by rádo, a Sova řekla, že si dala poslední dobou zvětšit svoji schránku na dopisy, kdyby snad dostala nějaké větší dopisy, a že by to snad Prasátko přece dokázalo, a Prasátko řeklo: 
„Ale řekla jsi, že ty potřebné tentočky to nevydrží,“ a Sova řekla: 
„Musíme si tedy vymyslet něco jiného,“ a hned začala. 
Ale Pú se v duchu vrátil ke dni, kdy zachránil Prasátko před potopou a každý se mu tolik obdivoval; a protože se to nestávalo často, myslel si, že by chtěl, aby se to stalo zase. A najednou, jako tenkrát, dostal nápad. 
„Sovo,“ řekl Pú, „něco mi napadlo.“ 
„Ty chytrý a hodný Medvěde,“ řekla Sova. 
Pú byl pyšný, že mu říká chytrý a hodný Medvěde, a řekl skromně, že mu to jen tak napadlo. „Přivázali bychom Prasátko na kousek provázku a Ty bys vylétla k schránce s druhým koncem provázku v zobáku a prostrčila bys ho drátem a zase ho snesla dolů a Ty a já bychom vší silou táhli za jeden konec a Prasátko by se s druhým koncem pomalu zvedalo. A už to je.“ 
„A Prasátko už je tam,“ řekla Sova, „jestliže se ovšem provázek nepřetrhne.“ 
„A co když se přetrhne?“ zeptalo se Prasátko a chtělo to mermomocí vědět. 
„Tak zkusíme jiný provázek.“ 
Tím se Prasátko tuze nepotěšilo, protože ať zkusí sebevíc provázků, vždycky stejně spadne dolů; ale zdálo se, že jim nic jiného nezbývá. A tak ještě v duchu naposled zalétlo ke všem šťastným chvílím, které strávilo v Lese, když je nikdo netahal na provázku ke stropu, a statečně Púovi přikývlo a řeklo, že je to opravdu mmmoc chytrý nnnápad. 
„Však on se nepřetrhne,“ pošeptal Pú povzbudivě Prasátku, „protože jsi malé zvířátko, a budu stát pod Tebou, a jestli nás všechny zachráníš, bude to velkolepý čin, o kterém se bude potom povídat, a já o tom možná složím Píseň a lidi budou říkat: ,Bylo to tak ohromné, co Prasátko vykonalo, že o tom ctihodný Pú složil Píseň!'„Prasátku bylo hned mnohem veseleji, a když bylo všechno připraveno a cítilo, jak se pomalu vznáší ke stropu, bylo tak pyšné, že div nezvolalo: 
„Podívejte se na mne!“, ale bálo se, že by Sova a Pú pustili druhý konec provázku a hleděli by na ně. „Už jedem!“ volal Pú vesele. „Vzestup pokračuje podle očekávání,“ řekla Sova bodře. Brzy to bylo hotovo. Prasátko otevřelo schránku a vlezlo do ní. Pak se odvázalo a začalo se soukat otvorem, kterým za starých časů, když ještě hlavní dveře byly hlavními dveřmi, proklouzlo mnohé neočekávané psaní, které si SOVA sama napsala. 
Soukalo se a soukalo, až se vysoukalo ven. Bylo velmi šťastné a vzrušené a ještě se otočilo a zakviklo poslední pozdrav zajatcům. 
„Už je dobře,“ zvolalo schránkou. „Tvůj strom byl, Sovo, větrem vyvrácen a přes dveře leží větev, ale s Kryštůfkem Robinem ji odtáhnene a přineseme provaz pro Púa a teď půjdu k němu a řeknu mu to a mohu slézt docela pohodlně dolů, totiž chci říci, je to nebezpečné, ale dokážu to docela dobře, a vrátíme se s Kryštůfkem Robinem asi tak za půl hodiny. Sbohem, Pú!“ A nečekalo ani, až Pú odpověděl: 
„Sbohem a děkujeme Ti, Prasátko„, a odběhlo. 
„Půl hodiny,“ řekla Sova a pohodlně se uvelebila. „To mi právě stačí na dokončení toho příběhu, který jsem Ti vypravovala o strýci Robertovi ..... jehož obraz vidíš pod sebou. Počkejme, kdepak jsem to byla? Ach ano. Bylo to právě za takového větrného dne, když můj strýc Robert ..... 
„Pú zamhouřil oči.