Medvídek Pú: 20. Kryštůfek Robin a Pú přijdou na začarované místo a tam je opustíme

Kryštůfek Robin byl na odchodu. Nikdo nevěděl proč: nikdo nevěděl kam; dokonce ani nikdo nevěděl, odkud to vlastně ví, že je Kryštůfek Robin na odchodu. Ale ať tak či onak, každý v Lese věděl, že už je to tu. I Mrně, přítel a příbuzný Králíčkův, kterému se zdálo, že jednou zahlédlo nohu Kryštůfka Robina, ale nevědělo to jistě, protože to mohlo být také něco jiného, i Mrně si řeklo, že všechno bude jiné; a Louda i Čipera, jiní dva z Králíčkových přátel a příbuzných, řekli: 
„Tak co, Loudo?“ a „Co myslíš, Čiperko?“ takovým beznadějným hlasem, že ani jeden z nich nečekal na odpověď. 
Jednoho dne, když už to nemohl déle vydržet, vymyslel si Králíček vyhlášku, kde stálo: 
„Vyhláška Schůze všech se sejde v Púově zátiší a usnese usnesení podle programu. Choďte vlevo. Podepsán Králíček.“ 
Musil to asi třikrát přepsat, než se mu podařilo napsat usnesení tak, jak si to představoval, když začínal psát; a když s tím byl konečně hotov, všechny s tím obešel a každému to přečetl. A všichni řekli, že přijdou. 
„Ale, ale,“ řekl Ijáček, když odpoledne viděl, jak se všichni scházejí k jeho domu, „to je mi překvapení. Jsem snad taky pozván?“
„Neposlouchej Ijáčka,“ pošeptal Králíček Půovi. „Dnes ráno jsem mu všechno vysvětlil.“ 
Všichni řekli Ijáčkovi: 
„Jak se daří?“ a Ijáček, že se mu vůbec nedaří a že to za nic nestojí, a pak se posadili; a sotva všichni usedli, Králíček zase vstal. 
„Všichni víme, proč jsme tady,“ řekl, „ale požádal jsem našeho přítele Ijáčka ..... .“
„To jsem já,“ řekl Ijáček. „Báječné.“ 
„Požádal jsem ho, aby navrhl usnesení.“ A zase se posadil. „No tak, Ijáčku,“ řekl. 
„Žádné hartusení,“ řekl Ijáček a pomalu vstával. „Žádné no tak.“ Vzal kousek papíru, který měl složený za uchem, a rozbalil jej. „Nikdo o tom nic neví,“ pokračoval. „Je to překvapení.“ Významně zakašlal a zase spustil: 
„Celkem vzato a tak dále, než začnu, nebo lépe řečeno, než skončím, chci Vám přečíst básničku. Doposavad ..... doposavad ..... takové dlouhé slovo znamená ..... však hned uvidíte, co znamená ..... doposavad, jak jsem řekl, všechny básně v Lese napsal Pú, Medvěd, který je docela milý, ale přitom neskonale hloupý. Báseň, kterou Vám teď přečtu, napsal Ijáček, totiž Já, v poklidné chvíli. Vezměte prosím někdo Klokánkovi špalek z pusy a vzbuďte Sovu a můžeme si ji poslechnout. Nazval jsem ji BÁSEŇ.“ Zněla takto: 
Kryštůfek Robin se louči. 
Aspoň se domnívám. 
Odchází kam? 
Neví sám. 
(pěkný rým na „kam„). 
Je nám to líto? 
(Nemám rým na „loučí„v první řádce. ) 
Krátce (to je moc dobré!) 
psát báseň není tak snadné. 
Rým Ti hned nenapadne. 
Štěstí a zdraví
přejí Ti vřele 
všichni Tví přátelé
s Ijáčkem v čele (moc dobré!). 
(Nějaký rým na „loučí„?) 
Aha, už vím! 
Tím se básnička končí. 
(Ale to není žádný rým. ) 
A přece je rýmů na sta! 
Zkrátka a dobře, 
buď zdráv a bašta! 
„Kdyby snad chtěl někdo zatleskat,“ řekl Ijáček. když dočetl, „teď je vhodná doba.“ Všichni zatleskali. 
„Děkuju,“ řekl Ijáček. „Neočekávané a lichotivé, ač trochu slabé.“ 
„Ta básnička je mnohem lepší než moje,“ řekl Pú s obdivem a myslel to doopravdy. 
„To si taky myslím,“ řekl Ijáček skromně. 
„Usnesení zní, že ji všichni podepíšeme a zaneseme Kryštůfkovi Robinovi,“ řekl Králíček. Tak se podepsali: 
Pú, Sova, Prasátko, Iják, Králík Klokanic a všichni s tím šli ke Kryštůfkovi Robinovi.

„Vítám Vás všechny,“ řekl Kryštůfek Robin. „Nazdar, Pú.“ 
Všichni řekli „Nazdar„a najednou byli nesví a zkormoucení, protože to bylo vlastně loučení a nechtěli na to myslit. A tak tu stáli a každý čekal, až někdo jiný spustí, a šťouchali se a říkali si: 
„Mluv dál,“ a konečně postrčili Ijáčka kupředu a ostatní se nahrnuli za něho. 
„Copak je, Ijáčku?“ zeptal se Kryštůfek Robin. 
Ijáček vrtěl ocasem sem tam, aby si dodal odvahy, a spustil: 
„Kryštůfku Robině,“ řekl, „přišli jsme Ti říct ..... dát ..... jmenuje se ..... napsal ji, ale my všichni ..... protože jsme slyšeli ..... všichni totiž víme ..... že ..... ty ..... vlastně my ..... no zkrátka, to je ono.“ Otočil se rozzlobeně na ostatní a řekl: 
„Každý se tu v Lese tak tlačí. Není tu dost místa. To jsem v životě neviděl, aby se zvířata tak roztahovala, a zrovna tam, kam nepatří. Copak nechápete, že chce být Kryštůfek Robin sám? Já jdu.“ A štrachal se pryč. 
Ostatní se začali také vytrácet, ani nevěděli proč. A když Kryštůfek Robin dočetl BASEN a chtěl říct „Děkuju„, zbýval tu už jenom Pú. 
„Takového něco člověka těší,“ řekl Kryštůfek Robin, složil papír a vstrčil ho do kapsy. „Pojď, Pú,“ a rychle odcházel. 
„Kam půjdeme?“ řekl Pú, když pospíchal za ním a přemítal, jestli to bude výzkumná cesta nebo něco jako „Což abychom, však Ty už víš co„. 
„Nikam,“ řekl Kryštůfek Robin. 
A tak se tam pustili, a když chvíli šli, řekl Kryštůfek Robin: 
„Co děláš ze všeho na světě nejraději, Pú?“ 
„No,“ řekl Pú, „já ze všeho nejraději ..... 
„a pak se zarazil a zamyslel se. Protože jíst med je sice moc hezké, ale ta chvíle před jídlem je ještě hezčí, nevěděl však, jak se tomu říká. A pak mu napadlo,. že moc pěkné je být s Kryštůfkem Robinem, a mít nablízko Prasátko je taky dobré; a tak když si to všechno přemyslel, řekl: 
„Ze všeho na světě mám nejraději, když jdu s Prasátkem navštívit Tebe a když Ty řekneš ,Což abychom si dali něco menšího?' a já řeknu ,Neměl bych nic proti tomu, dát si něco menšího, a co ty, Prasátko?' a venku by to bzučelo a ptáci zpívali.“ 
„To se mi taky líbí,“ řekl Kryštůfek Robin, „ale ze všeho nejraději mám nedělat nic.“ 
„A jak to děláš?“ zeptal se Pú po dlouhém přemítání. 
„No to je, když na mne někdo zavolá, zrovna když to chci dělat, ,Kryštůfku, co teď budeš dělat?' a já řeknu ,Ale nic' a pak to jdu dělat.“ 
„Ach tak,“ řekl Pú. 
„To si člověk jen tak chodí a poslouchá všechno, co není slyšet, a nestará se o nic.“ 
„Aha!“ řekl Pú. 
Šli dál a mysleli na to i ono a po chvíli přišli k začarovanému místu na samém vrcholku Lesa, kde se říkalo „Na jezírku„, a je tam něco přes šedesát stromů; a Kryštůfek Robin věděl, že je to tu začarované, protože se dosud nikomu nepodařilo spočítat, je-li jich šedesát tři nebo čtyři, ani když si člověk uváže kolem každého spočítaného stromu provázek. A protože to byl začarovaný Les, půda tu nebyla jako jinde v Lese, jehličí, podrost a vřes, ale hustá tráva, měkká, hladká a zelená. Bylo to jediné místo v Lese, kde ses mohl bezstarostně posadit a nemusel jsi hned zas vyskočit a poohlédnout se po lepším místě. Když tam tak spokojeně seděli, rozprostíral se před nimi až k obloze širý svět a všechno tam měli před sebou jako na dlani. 
Najednou začal Kryštůfek Púovi vypravovat: o lidech zvaných králové a královny, a o takzvaných přechodnících, a o kraji, kterému se říká Evropa, a o ostrovu v širém moři, kam nepřijíždějí žádné lodi, a jak si člověk vyrobí (když má na to chuť) vývěvu, a o tom, jak bývali pasováni rytíři, a co se dováží z Madagaskaru. A Pú seděl opřen o strom šedesátý a něco a měl pracky složené na bříšku a říkal: 
„Jéje!“ a „To jsem ani nevěděl,“ a myslel si, jak je asi báječné mít opravdový rozum, který Ti vymýšlí všelijaké věci. A po chvíli byl Kryštůfek u konce a zmlkl; seděl a hleděl na svět a přál si, aby to tak už zůstalo. 
Ale Pú také přemýšlel a najednou řekl Kryštůfkovi Robinovi: 
„Je to moc vznešené, být takovým vikýřem či co, jaks to vlastně řekl?“ 
„Co?“ zeptal se Kryštůfek Robin zvolna, protože poslouchal něco jiného. 
„No, sedět na koni,“ vysvětloval Pú. 
„Aha, rytířem?“ 
„No právě!“ řekl Pú. „Myslel jsem si, že je to ..... je to tak vznešené jako král a přechodníky a to ostatní, co jsi říkal?“ 
„No, tak vznešené jako král to není,“ řekl Kryštůfek Robin, ale když viděl, že je Pú zklamán, řekl honem: 
„Ale je to vznešenější než přechodníky.“ 
„Mohl by být rytířem Medvěd?“ 
„Ale jistěže!“ řekl Kryštůfek Robin. „Udělám z Tebe rytíře.“ A vzal klacek a dotkl se Púova ramene a řekl: 
„Vstaň, rytíři Pú z Medvídkova, nejvěrnější ze všech rytířů.“ 
A Pú vstal a zase si sedl a řekl: 
„Děkuju ti„, což se říká, když je někdo pasován na rytíře, a zase se zasnil o tom, jak Pán Vývěva, Pán Madagaskar a Činitelé žili pohromadě, měli koně a byli rytíři (až na Činitele, ti se jen starali o koně) a sloužili věrně dobrému králi Kryštůfku Robinovi ..... a každou chvíli zavrtěl hlavou a řekl si: 
„Ne, tak to není.“ A začal přemýšlet o tom, co mu asi bude Kryštůfek Robin vyprávět, až se vrátí tamodtud, kam půjde, a jaká z toho bude motanice, až si to bude chtít Medvěd s pramalým rozoumkem srovnat v hlavě. „Možná že už mi Kryštůfek Robin nic nepoví,“ řekl si smutně a přemítal, zda být věrným rytířem znamená být prostě stále věrným, i když Ti nikdo nic nepovídá. 
Pak najednou zase zavolal Kryštůfek Robin, který se až dosud díval na svět s bradou v dlaních: 
„Pú!“ 
„Copak?“ řekl Pú. 
„Až já budu ..... až ..... Pú!“ 
„Copak, Kryštůfku Robině?“ 
„Teď bude konec nicnedělání.“ 
„Už navždy?“ 
„Skoro. Už to nepůjde.“ 
Pú čekal, že bude pokračovat, ale Kryštůfek zase zmlkl. 
„Tak co, Kryštůfku Robině?“ řekl Pú povzbudivě. 
„Pú, až budu ..... Ty víš ..... až přestanu s nicneděláním, přijdeš se za mnou taky někdy podívat?“ 
„Jenom já?“ 
„Ano, Pú.“ 
„Ty tu taky budeš?“ 
„Ano, Pú, opravdu tu budu. Slibuji Ti, že tu budu, Pú.“ 
„Tak dobrá,“ řekl Pú. 
„Pú, slib mi, že na mne nezapomeneš ..... nikdy. Ani až mi bude sto let.“ 
Pú chvíli přemýšlel. 
„Kolik pak bude mně?“ 
„Devětadevadesát.“ 
Pú přikývl. 
„Slibuju,“ řekl. 
Kryštůfek Robin stále hleděl na svět a rukou nahmatal Púovu pracku. 
„Pú,“ řekl Kryštůfek Robin vážně, „až já ..... až už nebudu tak docela ..... 
„zarazil se a spustil znovu. „Pú, ať se stane cokoliv, Ty tomu porozumíš, viď?“ 
„Čemupak porozumím?“ 
„Ale ničemu.“ Zasmál se a vyskočil. „Pojďme!“ 
„Kam?“ řekl Pú. 
„To je jedno,“ řekl Kryštůfek Robin. 
Tak spolu odešli. Ať jdou kamkoli a ať je cokoli potká na začarovaném místě na vrcholku Lesa, chlapeček a Medvěd si budou stále hrát.